Libor (32): Matčina vážná nemoc završila můj tragický život. Pomohla mi až moudrá rada starého pána u rybníka

Normálně jsem se rozbrečel. Už jsem nemohl dál. Totální psychické vyčerpání si vybralo svou daň. Proč jenom musím mít tak složitý život?

Mohlo by Vás zajímat:

Gábina (20): Život s mou rodinou byl čistá tragédie. Musela jsem utéct, co nejdál to šlo

Jedna pohroma střídá druhou

Už od mládí se mi děly samé katastrofy. V mé přítomnosti zemřel děda na infarkt. Byl se mnou na zahradě, chytil se za hruď a spadl na zem. Na místě byl mrtvý. Potom jsem zažil šikanu ve škole, překonal jsem smrt babičky a rozvod rodičů. Jen co jsem se z toho oklepal, zemřel mi tragicky otec. Když jsem mu šel dát na hrob květiny, potkal jsem tam svou životní lásku Ivetu. I ona měla podobný osud jako já.

A tak to táhneme proti nepříznivému osudu společně. Bydlíme v dvougeneračním domě u Ivetiny matky. Opravili jsme ho, ale jen co jsme to dodělali, kroupy nám poničily nová okna. Týž rok přišel po těžkém porodu na svět náš syn, naštěstí zdravý. Jenže soužití s tchyní vidím jako komplikované a není dne, kdy by nedošlo k nějakému střetu. Tchyně má představu, že přijdu z práce, ihned se převléknu do montérek a budu plnit její příkazy. Dům je dlouhodobě zanedbaný a tchyně si myslí, že mě bude dirigovat a já budu makat jako mourovatý.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (36): Malá dcerka mi vyrobila talisman na ochranu. Následující den jsem se díky němu vyhnula tragédii

Ani svatba neproběhla podle představ

Jenže já mám syna a chceme se mu s Ivetou věnovat společně. Minulý rok jsme se vzali a nebyli bychom to my, kdyby se nám zase něco negativního nestalo. Měli jsme veselku na louce. Podle předpovědi mělo být pěkně, bez deště. V náš svatební den samozřejmě od rána pršelo. Sice jsme měli postavené svatební stany, ale značně to ovlivnilo průběh svatby. I Iveta plakala. Představovala si svůj svatební den jinak.

Před týdnem mi mamka oznámila, že je nemocná. Lékaři jí dali půl roku života. A to mě sejmulo. Sednul jsem do auta a jel. Ani nevím kam. Prostě jsem nevnímal nic, jen jsem jel. Pak jsem se zastavil, vystoupil a sednul si na hráz rybníka. Brečel jsem. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale cítil jsem se na pokraji sil.

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (32): Z tragédie v dětství mě vyléčila až láska. Dneska už dokážu své jizvy přijmout

Starý muž mi vrátil chuť do života

Najednou se u mě objevil starý prošedivělý pán. Dal se se mnou do řeči. Díval se na mě a poslouchal. Když jsem skončil, řekl mi, že sem chodí každý den. Kdysi se mu zde utopila jediná dcera. I on zažil v životě hodně bolesti. Povídal mi o své manželce, která ztrátu dcery neunesla a zbláznila se. Taky prý měl stejné stavy jako já a zachránil ho jeho děda.

Předal mu životní moudro, které on teď řekne mě: "Víš, chlapče, život někdy bolí, ale věkem poznáš, že každý den je dar. Život je neskutečně krátký. Jsme tu jen na návštěvě. Mihneme se tady. Bez zla bychom nepoznali dobro. Bez tmy nepoznáme světlo. A někoho nezdary posílí a někoho zničí. Někdo se ze svých chyb poučí, někdo ne. Tak to prostě je. A smrt dává životu smysl. Tak to tak ber a vezmi si od života to nejvíc, co nabízí. Všechno. Dobré i zlé."

​Poplácal mě po zádech a nakázal mi, ať jedu za synem a manželkou. Usmál se na mě a šel domů. Já sedl do auta a zadal do navigace adresu svého bydliště. Ten starý muž mi změnil život. Začal jsem se na všechny překážky dívat jako na výzvy, které mě něčemu učí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (46): Podivný telefonát mě zachránil před rodinnou tragédií. Dodnes nevím, kdo byl volající