Facebook
Instagram
Prsa, to je nejen květnové téma moderátorky Báry Hlaváčkové v pořadu Ženská tabu, ale také častý námět nejrůznějších diskusí. Probírají se prsa malá, velká, umělá i nemocná. K tématu prsa si Bára jako dalšího hosta pozvala do studia Lucii Šlégr (42). Tedy ženu, jejíž jméno, když ho zadáte do Googlu, vám vyjede ve spojení s nejrůznější výrazy pro poprsí.
Lucie Šlégr se ještě pod dívčím jménem Králová stala Miss České republiky pro rok 2005. Diváky tehdy zaujala nejen nepřehlédnutelným osobním kouzlem, ale také větším poprsím, než na jaké jsme byli u královen krásy zvyklí. S nálepkou obdařené Miss musela Lucie žít dlouhá a dlouhá léta. Jak těžké pro ni bylo přijmout vlastní tělo a vyrovnat se s narážkami lidí na bujný hrudník, se Lucie rozpovídala s rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou.
"Já už bych byla asi i překvapená nebo by mě to možná šokovalo, kdyby si mě lidé s touto nálepkou nespojovali. A už jsem se s tím tak trošičku za ta léta sžila. Spíš moji rodiče, hlavně maminka, řeší, že se o mně jinak nenapsalo. Ale já osobně už dokázala tyto malichernosti hodit za hlavu," říká rozhlasová zprávařka, která se v roce 2015 provdala za hokejového obránce a zlatého hocha z Nagana Jiřího Šlégra (52).
Lucie Šlégr o tom, jak nenáviděla svoje tělo
Řekněte mi třeba dvě až tři pro velkých prsou a dvě až tři proti.
Těch proti bylo víc, ale to bych se musela vrátit zpátky do dospívání.
Začněme tedy těmi pro.
Pro je to, že je to ženské, trošičku to vyjadřuje ženskost. Ale to je podle mě snad jediné pro, které v tom osobně shledávám nebo které jsem v tom našla. A ne vždycky si myslím, že chce žena poutat pozornost poprsím. Nebo aspoň já to tak neměla nikdy. Takže těch pro je tam daleko míň než proti.
Já se vrátím do toho dětství, vy jste dělala balet a tam se moc nenosí, cokoliv je na těle navíc. Jak jste to vy, jako holka, která asi toužila být dobrou baletkou, prožívala, že vás trošku vyřadil fakt, že vás příroda obdařila? Jak jste to vnímala?
Já to nesla strašně těžce a trvalo mi mnoho let, než jsem se se svým tělem sžila. Zaplaťpánbůh se mi to podařilo. Ale abych se vrátila na začátek, já jako dítě tančila a toužila stát se tanečnicí. A přestože jsem si to moc přála, rodiče byli velmi proti. Vždycky říkali, že jsem na to moc chytrá, že jsem ve škole relativně dobrá a není potřeba, abych tančila, když můžu studovat. Takže tam byl jeden zádrhel, že mě rodiče nechtěli pustit k tanci. A pak se stalo, že jsem poměrně pozdě vyspěla. Ještě do deváté třídy jsem nebyla vyspělá oproti spolužačkám, které už byly obdařené. Já byla samá ruka, samá noha, takový pavouk, dokonce se mnou maminka chodila k obvodní lékařce s tím, jestli nemám tasemnici, protože já strašně moc jedla, ale byla opravdu kost a kůže, strašně hubená.
Kdy přišel ten zlom?
Najednou se přehoupl ten patnáctý šestnáctý rok a já se oplácala, hodně jsem přibrala a strašně mi vyrostla prsa oproti té drobounké holčičce. Během jednoho roku se ze mě stala ženská a to jsem nesla velmi těžce. Protože nejenom s těmi prsy, ale i kily, která s tím byla spojená, jsem neuměla moc pracovat. A tam jsem poprvé přišla do fáze, kdy jsem neměla ráda svoje tělo, kdy mi bylo až odporné, si troufnu říct. Vlastně jsem se s tím v pubertě strašně prala.
Lucie Šlégr o tom, jak se naučila mít ráda
Ten balet je drsné prostředí. Konfrontovali vás tam napřímo "Ty už nemáš v oboru šanci, protože vypadáš tak a tak"? Bylo to až takhle drsné?
Já se nikdy nedostala do toho nejvíc profi prostředí, protože mi to rodiče neumožnili. A na té naší úrovni, kdy jsem zůstala v teplickém divadle, jsem samozřejmě chápala, že už jsem jiná, všichni to viděli. Ale já tenkrát odešla z klasického tance a začala dělat muzikálový tanec, jazz dance, kde to poprsí tolik nevadilo. Ale samozřejmě, to tělo mě trápilo strašně dlouho i posléze, protože jsem byla zvyklá mít trikůtek na ramínka, kde nic nevykukovalo, a najednou jsem zpevňovala prsa, schovávala je. V osobním životě jsem nosila XL mikiny. Vůbec jsem si neuměla představit, že bych měla něco upnutého na tělo, nedej bože výstřih. Takže jak se někdo těší, že bude mít poprsí, tak já z toho měla obrovský trauma, obrovský komplex. Pamatuju si, jak jsem chodila shrbená, neuměla se ani narovnat, a tenkrát to ve mně zlomila moje první láska.
To jsem chtěla vědět, kde se to zlomilo.
Za to jsem mu dodneška vděčná. A i jeho mamince, která se mnou o tom hodně mluvila. Vždycky mě bouchla do zad a řekla: "Koukej se narovnat, když to máš, tak to ukaž!" A tím, že on se mnou systematicky pracoval a vysvětloval mi, že jsem hezká a že ta prsa jsou mojí součástí, tak jsem tomu postupně začala věřit. Ale trvalo to, třeba rok mi to určitě sebralo, než jsem se naučila žít ve svém vlastním těle.
Ale pak jste se to naučila docela dobře, protože jste šla i do Miss a tam se ukazujete v plavkách. Tam to sebevědomí je asi potřeba, aby dívka nebo žena mohla vyjít na pódium jenom v plavkách.
Tam nastal velký skok. Kdyby mě někdo dostal do ruky jako šestnáctiletou holku a pak tu dvacetiletou, tak já byla úplně jiný člověk, stala se ze mě jiná osobnost a měl na tom velkou měrou podíl právě ten můj první vztah. Opravdu jsem na sebe začala jinak koukat. On mě kolikrát držel u zrcadla, říkal mi: "Podívej se na sebe, řekni si, jsi prostě krásná ženská!" Takhle se mnou až psychologicky pracoval a já se začala narovnávat, začala jsem tomu postupně věřit. A říkala jsem si: "Když se nenaučím žít ve svém vlastním těle, tak jsem ztracená, budu celý život nešťastná nebo na sebe budu koukat skepticky, budu zapšklá. A to nechci." Já jsem od přírody hodně pozitivní člověk, jsem optimistka, takže jsem si říkala: "Ne, já nemůžu nějakýma prsama zazdít svoje dobrý nálady, prostě jsem taková, tak jsem se narodila." A opravdu, on to ve mně tak probudil, že jsem se na sebe začala dívat jinak.
Lucie Šlégr zvažuje zmenšení prsou
Říkáte si někdy takovéto: "Sakra, já přece nejsem jenom prsa!" I když tedy i já vás k tomuto tématu pozvala. Štve to člověka?
Dneska už ne. A myslím si, že je to hodně dané tím, že spousta žen mi děkuje, že tohle téma otvírám a že o něm mluvím, protože mnohá z nás řeší velmi podobné problémy. A někdy je dobré se o tom bavit otevřeně . Pak ty ženské zjistí, že jsme na tom všichni podobně.
Někde jsem četla, že jste zvažovala i zmenšení nebo modelaci prsů. Co by na to řekl váš muž? Má to rád, jak to je?
To je taky největší paradox, že mám manžela, který není horňák.
Aha, takže to neřeší.
Takže on to neřeší, ale zároveň je pravda, že mě od toho odrazuje a říká, že to není nutné a že by nechtěl, abych šla na zmenšení prsou.
Ale vy tu myšlenku v hlavě máte...
Já tu myšlenku mám, protože prostě věk a i eventuální zdravotní problémy se zády. Já se teď tedy vrátila k tanci a cvičím, člověk musí ten svalový korzet trošku posilovat, když má ty prsa, tak nějaký problém s krční páteří a s vrškem zad je. Je to přece jenom váha a do toho tak, jak funguje gravitace u nás žen v obličeji, funguje samozřejmě všude na těle, takže čekám, kdy to bude neúnosné, a pak se k tomu uchýlím. Ale přiznám se, že nejsem tak statečná, protože by se jednalo o modelaci prsou a samozřejmě bych tam pak měla velké jizvy, takové ty kotvy, jak se tomu říká, a toho se trošku děsím.
O čem ještě promluvila Lucie Šlégr v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- S jakými poznámkami mužů na svá prsa se setkávala
- Zda její poprsí sledují také ženy
- Co záviděla ženám s menšími prsy
- Proč jí po Miss znovu spadlo sebevědomí
- Proč je pyšná na svou práci v rádiu
- Jak se k práci v rádiu dostala
- O své rubrice Výchova chlapců v Čechách
- Co jí vadí nejen u českých mužů
- V čem ji velká prsa limitují
- Jak to má se spodním prádlem
Související články
