Facebook
Instagram
Luďkovi se rozpadá manželství. Jeho žena totiž raději žije ve světě sociálních sítí. Ukazuje tam život, který je odlišný od skutečnosti. Propadla tomu natolik, že rodina ji přestává bavit.
Na první pohled se zdálo, že náš život je naprosto normální. Moje žena Irena se starala o dům, pečovala o děti, všechno vypadalo fajn. Ale před časem jsem si začal všímat změny. Trávila stále víc času na telefonu, ponořená do světa sociálních sítí. Zmlkla, stávala se uzavřenější a často byla duchem nepřítomná. Její úsměv se vytratil a já měl pocit, že je spíš vedle nás než s námi. Čím dál častěji jsem ji viděl, jak dlouho kouká do telefonu, aniž by si uvědomovala, že internet se stal jejím únikem před realitou...
Dělá ze sebe někoho jiného
Její profil na sociálních sítích bych málem nepoznal. Irena si tam vytvořila obraz jiné ženy. Na fotkách nebylo ani stopy po dětech, žádné rozházené hračky nebo hromady neumytého nádobí. Místo toho byla usměvavou cestovatelkou, obklopená luxusem a na exotických místech. Ty fotky samozřejmě byly pečlivě vybírané, aby jí získaly spoustu pozornosti. Lidé jí začali psát, obdivovali její styl života a záviděli tu "volnost".
Dřív jsme večery trávili společně, koukali se na filmy nebo si povídali. Teď tiše seděla vedle mě, ale jako by byla zavřená ve vlastním světě.
„Ireno, co děláš?“ zeptal jsem se jednoho večera, když už víc než hodinu nezvedla oči od telefonu.
„Jen se na něco koukám, nic zvláštního,“ odpověděla nepřítomně.
„Možná bychom mohli trávit večer spolu...“ zkusil jsem to jemně.
„Potřebuji chvilku pro sebe,“ odvětila stroze a opět se zahleděla do telefonu.
Začínal jsem mít pocit, že ji ztrácím. Život šel dál, ale Irena jako by byla někde jinde. Každý den jsem sledoval, jak utíká do světa, který jsem neznal a nemohl pochopit.
Začala se nám vzdalovat
Postupem času byl problém stále zjevnější. Irena trávila téměř každou volnou chvilku na telefonu, stále něco projížděla, komentovala, psala... Já a děti jsme se pro ni stali jen pozadím. Každodenní povinnosti ji začaly vyčerpávat víc než kdy předtím a vše dělala jen mechanicky. Když jsem se snažil s ní o tom mluvit, vyhýbala se tématu, uzavírala se do sebe a podrážděně reagovala na jakoukoliv mou poznámku.
Jednoho večera, když opět seděla s telefonem, jsem se rozhodl znovu to otevřít. „Poslední dobou jsi... nějak nepřítomná. Jako bys tady vlastně ani nebyla,“ řekl jsem klidně, i když ve mně narůstala frustrace.
„Nepřeháněj, Luďku. Prostě potřebuji trochu prostoru. Tohle je můj způsob, jak si odpočinout,“ odpověděla chladně, aniž by odlepila oči od telefonu.
„Ale my tě taky potřebujeme. Já i děti tě potřebujeme. Zdá se, že se nám vzdaluješ...“
„Luďku, prosím tě, přestaň. Každý má právo na trochu osobního prostoru. Ty máš svou práci, své koníčky, tak proč bych i já nemohla mít něco pro sebe?“ odsekla a odešla do ložnice.
Nevěděl jsem, co dělat. Cítil jsem, jak se naše manželství drolí. I děti si začaly všímat, že je „maminka pořád na telefonu“. Irena ale odmítala o tom mluvit.
Internet pro ni byl nejdůležitější
Irena se stále víc nořila do svého „dokonalého“ online života. Na svém alternativním profilu se prezentovala jako úspěšná žena, která cestuje po světě a nemá žádné závazky. Publikovala fotky, které s naší realitou neměly nic společného – byly to obrazy ideálního života, který cizí lidé obdivovali. Začala žít pro ty lajky a komentáře.
Každým dnem se nám vzdalovala víc a víc. Naše rozhovory byly čím dál formálnější. Děti to taky pociťovaly – přestala si s nimi hrát a trávila s nimi méně času. Každou volnou chvíli věnovala udržování svého virtuálního obrazu. A já se jen díval, jak se moje žena mění...
Takhle to už dál nešlo. Jednou, když děti už spaly, jsem znovu zkusil promluvit si s ní.
„Luďku, teď ne, jsem unavená,“ odpověděla bez zájmu.
„Ne, právě teď. Vím, že se něco děje. Trávíš stále víc času online, a my... my tě potřebujeme. Nemůžeš nás ignorovat...“
Na chvíli se odmlčela, jako by hledala správná slova. Nakonec si povzdychla. „Luďku, já prostě... nevím, kdo vlastně jsem. Každodenní život mě vyčerpává. Na internetu můžu být jiná... svobodná. Tam po mně nikdo nevyžaduje, abych byla matkou, manželkou, abych byla zodpovědná. Tam můžu dýchat...“ pronesla hlasem plným bolesti.
„Proč jsi mi to neřekla? Je to opravdu tak špatné?“ zeptal jsem se vyděšeně.
„Já... potřebuji pauzu. Od všeho. Od tebe, domu, rodiny, té rutiny... Musím najít sama sebe,“ přiznala konečně to, co dlouho skrývala.
Potřebuje pauzu od rodiny
Rozhodla se na nějaký čas odejít. Dát si pauzu, aby mohla přemýšlet o svém životě a znovu najít samu sebe.
„Neznamená to, že vás nemiluju, ale musím to udělat,“ řekla rozhodně.
Nevěděl jsem, co na to říct. Cítil jsem bolest a strach o budoucnost naší rodiny, ale pochopil jsem, že ji nemůžu zadržet. To by všechno jen zhoršilo.
„Pokud je to jediný způsob, tak...“ nedořekl jsem, protože se mi v krku udělal knedlík.
Děti nechápaly, proč máma musí odjet, ale já věděl, že Irena potřebuje pauzu. Nebyl jsem si však jistý, jestli naše rodina tuto zkoušku přežije. Irena odjela na dovolenou sama, nechala mě s dětmi a spoustou nezodpovězených otázek.
Teď se snažím pochopit, jak jsme se v manželství dostali až sem. Oba víme, že po jejím návratu už nic nebude jako dřív. Irena potřebuje najít rovnováhu mezi virtuálním a skutečným světem, mezi tím, kým chce být a kým je. Možná se jí to povede, ale myslím si, že náš život už nikdy nebude jako dřív…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
