Facebook
Instagram
Co dělat, když se z manželství vytratí láska? Lukáš a Anna se rozhodli nerozvádět. Žili nadále vedle sebe, míjeli se ve společném bytě, spali odděleně... Jednoho dne došlo k nevyhnutelnému.
Nevěra? V našem případě nešlo ani tak o to, co se stalo, ale o to, že jsme toho byli schopni. Ani jeden z nás nedokázal odpustit druhému to, co jsme málem udělali. Nemohli jsme dál zůstat spolu.
Něco se pokazilo
S Annou (31) jsme se do sebe zamilovali na první pohled. Bylo to velmi intenzivní a rychlé, stejně jako naše rozhodnutí vzít se. Měli jsme společné zájmy a přátele, všechno bylo úžasné.
Ale pak se to začalo pomalu kazit... Nevím, jestli za to mohl fakt, že nemáme děti. Nechtěli jsme je, bylo to naše společné rozhodnutí. Mimochodem, jsem přesvědčený, že ani děti by náš vztah nezachránily. Byly by jen důvodem, proč bychom se snažili zůstat spolu. Ale naši lásku by neoživily.
Nerozvedli jsme se, protože to by znamenalo spoustu problémů a nutnost dělit majetek. Ale dokud jsme byli manželé, mohli jsme využívat společný majetek. Míjeli jsme se lhostejně v našem bytě, na naší chatě, nebo jsme se domlouvali, kdo a kdy potřebuje auto. Nemluvě už o tom, že jsme spali v oddělených ložnicích.
Pokud by se jeden z nás zamiloval do někoho jiného, rozvedli bychom se. Do té doby jsme dodržovali určitá pravidla, která zahrnovala mimo jiné to, že si neubližujeme. A nevěra by nám určitě ublížila. Jenže postupem času jsem začal přemýšlet, jestli bych si nemohl někoho najít. Možná kdybych byl dostatečně opatrný...
Zeptala se, jestli žárlím
„Kam jdeš?“ zeptal jsem se, když se jednoho večera Anna začala oblékat.
„Na procházku...“
„V tuhle dobu?“
„Je teprve devět hodin a venku je příjemně a teplo, takže nechápu, proč bych nemohla jít na procházku,“ podívala se na mě zkoumavě.
„Protože... v tuhle dobu nechodíš ven.“
„A teď chci jít ven. Máš s tím problém?“
„Ne. Ale co kdybych šel s tebou?“
Lhostejně souhlasila. Procházeli jsem se po parku. Vlastně jsme spolu moc nemluvili. Když to vypadalo, že se vrátíme domů, Anna se zastavila.
„Žárlíš na mě, Lukáši?“ zeptala se.
„Mám důvod?“
„Důvody nemusí být skutečné. Ty vymyšlené jsou stejně dobré, někdy dokonce lepší,“ odpověděla vyhýbavě. „Žárlíš?“
„Možná... Proč se ptáš?“
„Žárliví bývají obvykle ti, kdo sami mají něco za lubem.“
„Já nemám nic za lubem,“ rozčílil jsem se. „A kromě toho je už zima, vraťme se.“
Po tomto rozhovoru a jejích vyhýbavých odpovědích jsem si byl jistý, že mě podvádí....
Přemýšlel jsem o nevěře
Trápilo mě to. Myslel jsem si, že kdybych jí to oplatil stejnou mincí, cítil bych se lépe. Protože to dělala dost diskrétně na to, abych jí nemohl nic dokázat, rozhodl jsem se být také diskrétní.
Zaregistroval jsem se na seznamce a vybral si uživatelské jméno „zklamany34“. Poctivě jsem vyplnil všechny podrobnosti o sobě, samozřejmě kromě toho, že jsem ženatý. Brzy mě algoritmus seznamky spojil s uživatelkou jménem „bezcitu79“. Líbilo se mi, že dala jasně najevo, o co jí jde.
Dva týdny jsme si psali. Ukázalo se, že máme spoustu stejných zájmů a dobře se nám spolu povídá. Rozhodli jsme se setkat. Účel schůzky nebyl řečen přímo, ale bylo jasné, že nám jde o to samé. Dohodli jsme se na setkání v kavárně na kraji města.
Nechtěl jsem Anně lhát, že musím někam jít. Prostě jsem si vzal v práci odpoledne volno a vyrazil na schůzku s „bezcitu79“. Dorazil jsem na místo setkání dříve, takže jsem se procházel po okolí. A najednou jsem zaslechl známý hlas...
Každý má nějaké tajemství
„Co tu děláš?“ Anna na mě podezřívavě koukala. „Sledoval jsi mě?“
„Ne... Jsem tu náhodou.“
„Náhodou... Neměl bys být v práci?“
„No dobře… nejsem tu náhodou. Mám s někým schůzku.“
„Tady?“
„Chci změnit práci, proto se setkávám s headhunterem tady, aby nás nikdo neviděl,“ lhal jsem jako když tiskne, ale Anna jako by mě neslyšela.
„Zklamany34?“ zeptala se najednou.
„To není...“ chtěl jsem se v první chvíli bránit, ale nemělo to smysl.
„Bezcitu79?“
Přikývla.
Zavládlo trapné ticho...
Má to ještě smysl?
„Co teď?“ zeptal jsem se pochvíli.
„Půjdeme do té kavárny, kde jsme se měli setkat, a promluvíme si. Kvůli tomu jsme sem přece přišli,“ podívala se na mě posměšně. „Nebo ne?“
Posadili jsme se ke stolu a dlouho jsme se na sebe dívali, jako bychom soutěžili v zírání.
„Řekneš něco?“ zeptala se Anna.
„Musím něco říkat? Vždyť víš, co jsme oba chtěli udělat...“
„Není zajímavé, co jsme chtěli udělat, ale proč...“
„Záleží na tom? Možná nemá smysl ohlížet se zpátky, ale podívat se do budoucnosti.“
„Myslíš, že máme nějakou budoucnost... po tom, co se stalo?“
„Zamysli se nad tím. Seznamka nás spojila. Za dva týdny jsme si řekli víc než za poslední dva roky našeho manželství. Možná bychom si měli vysvětlit pár věcí a... mohlo by to být jako dřív.“
„To ‚dřív‘ se už nevrátí. Počítač měl prostě málo dat. Pravděpodobně ani nevěděl, že nejsme svobodní,“ podívala se na mě ironicky. „Nevěděl, že to, co nás spojovalo, stačilo jen na začátek našeho vztahu. Ale na pokračování to bylo málo.“
Tato „schůzka“ byla začátkem konce našeho manželství. Tedy té formální části, protože prakticky skončilo mnohem dříve. Po tomto setkání už ani jeden z nás neměl chuť předstírat, že jsme manželé...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
