Facebook
Instagram
Lydie byla ráda, že se mohla nastěhovat ke své kamarádce. V předešlém podnájmu totiž neměla povolené návštěvy. Jenže teď vyvstal jiný problém. Kamarádčin přítel není moc dobrý chlap, chová se k ní jako ke služce. A to ještě není všechno.
Uvědomuji si, že mé jednání může být považováno za neetické. Trochu se i za to stydím. Ale když se na to podívám z jiné perspektivy... Jediné, na čem záleží, je výsledek, ne? Zachránila jsem svou kamarádku Lucii (27) před chlapem, který jí mohl zničit celý život...
Hledala jsem si nové bydlení
Poslední dva roky jsem bydlela v podnájmu u starší paní, což pro mě bylo opravdu náročné. Nemohla jsem si pozvat přátele na návštěvu, o pánské společnosti ani nemluvě. Taková byla hlavní pravidla, pokud jsem chtěla mít střechu nad hlavou za rozumnou cenu.
V té době můj společenský život nebyl moc pestrý, takže dodržování pravidel paní domácí pro mě nebylo náročné. Ale nedávno jsem se to rozhodla změnit. Ukázalo se totiž, že moje kamarádka Lucie hledá spolubydlící.
„Mám zájem o ten pokoj. Je nabídka ještě aktuální?“ zeptala jsem se.
„No… ano,“ odpověděla. „Kdy by ses chtěla nastěhovat?“
„Nejraději hned,“ odpověděla jsem rozhodně.
Lucie se zasmála. A pak se zeptala, jestli mi nebude vadit, že bydlí s přítelem. Trochu mě překvapilo, že hledá spolubydlící, když má přítele. Ale možná potřebují někoho, kdo by jim přispěl na nájem. Pro mě bylo nejdůležitější, že budu mít svůj vlastní prostor a nikdo mi nebude říkat, koho si mohu pozvat...
Její přítel se mi moc nelíbil
Po návratu z práce jsem se hned začala balit a vysvětlila jsem své domácí, že se stěhuji. Nic mi k tomu neřekla, tvářila se nevrle jako vždy.
Následující noc už jsem strávila v novém bytě. Bylo to skvělé.
Až na jednu věc. Nesedla jsem si s Luciiným přítelem Markem (28). Byli jsme k sobě zdvořilí, ale naše konverzace se omezovala pouze na to, že jsme se zdravili.
„Nechápu, proč si s Markem nerozumíte,“ řekla mi Lucie.
„Nejde o to, že si nerozumíme. Jen...“ nevěděla jsem, na co se vymluvím.
„To je v pořádku. Jen si myslím, že bychom se jako spolubydlící měli snažit, aby v bytě byla dobrá atmosféra,“ prohlásila.
Došlo mi, že můj postoj k Markovi může negativně ovlivnit můj vztah s Lucií. Ale co jsem měla dělat? Nemohla jsem vystát jeho vtipy o ženách, kouření v bytě a to, že zapomínal splachovat. A navíc se k Lucii choval jako ke služce. Stačilo, aby luskl prsty, a už běžela.
„Miláčku, umyj pánev. Mám chuť na vajíčka se slaninou! Vynes odpadky! Zaplať účty! Vyžehli mi košili na zítřek!“ Marek dával Lucii rozkazy jako generál, aniž by bral ohled na to, jak se cítí.
Lucie nikdy neprotestovala, alespoň ne přede mnou. Ale často jsem ji viděla, jak si tajně utírá slzy a bere prášky na uklidnění.
Ví, jak na ni
Jednou jsem to už nevydržela.
„Víš, přesně proto Marka nesnáším!“ vykřikla jsem, když jsem Lucii opět našla ubrečenou.
Když si zoufalá sedla na židli, sotva ze sebe dostala pár slov: „Mám toho dost, opravdu.“
„Lucie, vzpamatuj se!“
Chtěla jsem jí říct všechno, co si o Markovi myslím, ale on jako obvykle přišel ve správný okamžik. Vtrhl do kuchyně s růžemi.
„Odpusť mi, miláčku. Nechal jsem se unést,“ řekl a klekl si před Lucií.
Věděla jsem, že je to laciné gesto, které nic neznamená. Ale bohužel, Lucie růže přijala a záhy, v dobré náladě, začala připravovat jeho oblíbené jídlo.
„Vím, co si o mně myslíš,“ řekla, když viděla můj nesouhlasný pohled. „Ale já ho miluji...“
„To je tvoje věc. Nemám v úmyslu vměšovat se do vašeho vztahu, ale květiny nic nevyřeší...“ odpověděla jsem.
Rozhodla jsem se, že od této chvíle mě vztah Marka a Lucie přestane zajímat.
Jezdí na výlety bez ní
Následující dny nepřinesly nic nového. Lucie střídavě plakala a dostávala kytice jako omluvu. Mezitím jsem si kousala do jazyka, abych neřekla něco, čeho bych litovala.
„Plánujeme s klukama víkend na horách,“ oznámil jednoho dne Marek.
„Zase? To už je potřetí tento měsíc. Nemyslíš, že je čas naplánovat něco se mnou?“
„Ani náhodou,“ odpověděl podrážděně. „Nudila by ses tam, a ostatní kluci jedou taky bez partnerek.“
„Dobře, dělej, jak chceš...“ řekla bez emocí.
Chtěla jsem ji povzbudit. Navrhla jsem, že bychom se mohly podívat na nějaký film.
„To je od tebe milé, ale radši bych teď byla sama,“ odpověděla smutně.
Vypadalo to, že moje sobotní odpoledne bude nudné. Zeptala jsem se Lucie, jestli si alespoň můžu půjčit její notebook.
„Vezmi si Markův,“ odpověděla. „Já musím pracovat.“
„Kdybys změnila názor, moje nabídka holčičího večera pořád platí...“ mrkla jsem na ni. Ale ona už byla zabraná do práce.
Musela jsem jí to říct
Když jsem zapnula Markův počítač, v prohlížeči se mi otevřela nějaká seznamka. Nedalo mi to a podívala jsem se tam. A tak jsem zjistila, že si domlouvá schůzky s různými ženami! A co teď? Chvíli jsem váhala, jestli to mám říct Lucii. Rozhodla jsem se, že by to měla vědět.
Reagovala jinak, než jsem čekala. Myslela jsem, že se zhroutí, ale ona klidně došla ke skříni, vzala tašku a začala do ní házet Markovy věci.
„Tušila jsem to. Čekala jsem jen na důkaz,“ řekla.
Marek se vrátil domů v neděli odpoledne. V chodbě na něj čekaly sbalené tašky. Hned mu došlo, co se děje.
„Miláčku, není to tak, jak si myslíš,“ snažil se bránit.
„Odteď máš mou doživotní povolenku na všechny výlety, jaké jen chceš...“ řekla Lucie neoblomně. A ukázala mu dveře.
Byla jsem ráda, že konečně udělala to, co měla udělat už dávno. Zbavila se toho hovada a nyní může konečně začít normálně žít...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
