Facebook
Instagram
Magdaléně se nelíbí, jak její manžel přistupuje ke špatným známkám jejich syna. Řve na něj, což kluk nenese moc dobře. Rozhodla se do toho vstoupit. Nyní doufá, že manžel pochopí, jakou chybu dělá.
Seděla jsem u kuchyňského stolu a lžičkou míchala čaj, který už dávno vystydl. Na čaj jsem vlastně neměla chuť. Přes zeď ke mně pronikala stále hlasitější slova. Manželův hlas se rozléhal po celém bytě, jako by chtěl prorazit všechno, co mu stálo v cestě.
Můj manžel byl přísný
„Jak jsi mohl zase dostat pětku?“ křičel můj manžel. Živě jsem si dokázala představit jeho tvář rudou vzteky. „Tohle jsou přece jednoduché věci! Každý normální kluk by to zvládnul!“
Pevně jsem sevřela hrnek. Věděla jsem, že bych se do toho neměla vměšovat, protože to by situaci jen zhoršilo, ale prostě jsem to nemohla poslouchat dál. Náš desetiletý syn Artur určitě seděl shrbený na gauči, jako vždycky v takových chvílích. Neodpovídal, nebránil se. Nikdy se nebránil...
„Odpověz mi!“ zařval můj manžel. „Na něco se tě ptám! Proč mě nikdy neposloucháš?“
Zprudka jsem vstala, nechala hrnek na stole a zamířila do pokoje. Než jsem tam došla, zaslechla jsem, jak Artur tiše, téměř neslyšně, zamumlal: „Promiň, tati...“
Chtěla jsem syna bránit
Když jsem vešla do pokoje, manžel stál nad Arturem, jeho široká ramena působila ještě mohutněji, jako by ho chtěl zavalit. Artur seděl schoulený, díval se do země, jako by tam leželo řešení všech jeho problémů. Už jsem to nemohla dál snášet.
„Přestaň,“ řekla jsem klidně, i když to ve mně vřelo. „Tohle nikam nevede.“
Manžel se ke mně otočil, v očích mu hořel hněv. „Nikam to nevede?“ odfrkl si. „Možná bys měla začít něco dělat! Já se tady snažím vychovávat našeho syna! Snažím se ho něco naučit... a ty ho jen bráníš!“
„Já ho nebráním...“ zašeptala jsem. Byla jsem opravdu zaskočená jeho reakcí.
„Ne?“ vyštěkl. „A co děláš teď? Musí pochopit, že pětka je ostuda, že je to selhání! Každá pětka je hřích, něco, co nemůžeme tolerovat!“
Pohlédla jsem na Artura, který se pod tíhou těch slov ještě víc hroutil. Viděla jsem, že už dávno přestal chápat, co se mu říká. V očích měl ten stejný výraz jako vždycky, když se cítil naprosto bezmocný.
„Je to jen známka. Není to konec světa. Potřebuje podporu, ne křik.“
„Podporu?“ manžel se rozesmál, hořce a bezradně. „Potřebuje disciplínu! Musí pochopit, že bez snahy nemá budoucnost! Chceš snad, aby z něj vyrostl neschopný lempl?“
Chtěla jsem svého syna pochopit
Podívala jsem se na Artura. Seděl nehybně, schoulený, jako by chtěl zmizet. Tenhle výraz jsem znala až příliš dobře. Jakub byl vždy náročný, na sebe i na ostatní. Ale náš Artur... ten jeho nároky nedokázal splnit, ať se snažil sebevíc. Teď už se ani nesnažil. Vzdal to už dávno.
„On není ty. Nemůžeš ho srovnávat se sebou, protože je jiný. A to je v pořádku.“
„V pořádku?“ zopakoval nevěřícně. „Chceš mi říct, že je v pořádku, když naše dítě nic nedělá? Když nosí domů pětky a myslí si, že je to normální?“
Artur při těch slovech cukl. Viděla jsem, jak moc se bojí, jak ho každé slovo zraňuje. Už jsem to nevydržela. Klekla jsem si před něj a položila mu ruku na rameno. „Arture, podívej se na mě,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Řekni mi, co se děje. Proč máš ty pětky?“
Sevřel rty, vyhýbal se mému pohledu, jako by se bál promluvit. Po chvíli zašeptal: „Já tomu nerozumím... Nechápu to...“
„To je tím, že se neučíš!“ vložil se do toho manžel. „Místo abys seděl nad knížkami, čučíš do telefonu a hraješ ty hloupé hry!“
„Nech ho domluvit!“ zvýšila jsem hlas. „Nevidíš, že mu jen ubližuješ? Očekáváš od něj něco, co ti nemůže dát. Nejde o to, že se neučí. On se prostě bojí, protože ví, že nikdy nebudeš spokojený.“
Artur se ani nepohnul, v očích měl slzy.
„Ty to nevidíš?“ pokračovala jsem. Doufala jsem, že to můj manžel pochopí. „Takový stres, takový tlak mu nepomáhá. Potřebuje podporu, potřebuje vědět, že má právo dělat chyby. Bez toho se nikdy nic nenaučí...“
Manžel snad konečně prozřel
Manžel se na mě díval s tváří plnou emocí. Na chvíli jsem si myslela, že se v něm něco zlomilo, že možná pochopil. Ale pak jeho výraz znovu ztvrdl. „Takže co? Mám to nechat být? Ať se fláká?“ zeptal se ledově.
„O to nejde,“ odpověděla jsem a slzy mi stékaly po tvářích. „Jde o to, abys ho podporoval, ne lámal...“
Podíval se na Artura, jako by ho poprvé skutečně viděl. Chlapec seděl nehybně, ruce měl na kolenou, pohled upřený do země.
„Arture…“ začal nejistě, ale chlapec prudce vstal a šel pryč. Zaslechla jsem bouchnutí dveří jeho pokoje. Pak v celém bytě zavládlo ticho. Manžel se na mě bezradně podíval. V očích se mu objevil náznak nejistoty, něčeho, co jsem u něj dlouho neviděla.
„Možná... možná máš pravdu,“ zašeptal. Věděla, že ho to stálo velké úsilí. „Ale nevím, jak to napravit...“
Vzala jsem ho za ruku. Cítila jsem, jak se třese, jako by všechen hněv z něj pomalu vyprchával. „Začni tím, že si s ním promluvíš,“ řekla jsem tiše. „Bez křiku. Bez tlaku. Musí vědět, že ho miluješ. Bez toho se nikdy nebude cítit v bezpečí.“
Neodpověděl. Stál a díval se na zavřené dveře Arturova pokoje. Viděla jsem, jak bojuje se svými emocemi, jak se snaží najít správná slova, ale neví, jak začít.
„Půjdu za ním,“ řekl téměř šeptem. „Musím to napravit.“
Dívala jsem se, jak přistupuje ke dveřím a jemně klepe. V tu chvíli jsem cítila, že možná konečně přichází záblesk naděje. Možná teď bude všechno lepší. Vždycky jsem věřila v sílu otevřené komunikace bez násilí. Snad naše rodina právě teď našla tu správnou cestu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Pavlína Jágrová o slavném strýci: Jaromír mě v podstatě vychoval, vlastního tátu jsem nepoznala
Související články
