Vendula Pizingerová se hlásí tentokrát z dovolené v Itálii. Vyrazila s dětmi na místo, které navštěvuje třicet let a má s ním spojených řadu veselých vzpomínek. Co tady prožila s prvním manželem Karlem Svobodou? A jak to malý Pepíček roztočil na místní diskotéce?
Tentokrát zdravím z Itálie z Lido di Jesolo. Je to oblast, která je blízko Bibione a myslím, že spousta z vás ji zná. Jak už jsem jednou psala, Itálii miluju. Miluju ji pro její kuchyni, víno i mentalitu. Lidi jsou tady takový veselý a když vás někdy v restauraci okradou, tak to udělají s grácií víc než jinde. Na tohle místo jezdím už skoro třicet let. Byla jsem tady na svý první dovolený se svým prvním mužem a pamatuju si, že mi chtěl udělat radost a objednal mi obrovskou langustu.
V Itálii jsem našla nového ředitele nadace
Bylo mi kolem dvaceti a pamatuju si tu moji nafouklou pusu u tý langusty, jak jsem se na to ušklíbla a řekla: „Tohle já nejím.“ Dneska se tomu musím samozřejmě strašně smát. Je to takový zvláštní místo a pořád se na něj vracím. Jednou, když jsem byla s Kubou v Řecku, tak jsem se vracela domů přes Benátky a přes Lido di Jesolo. Byl podzim a s malým Kubou jsem tady zůstala několik dní. Bylo to tenkrát takový prázdný, melancholický a zároveň fajn bez lidí.
Potom si vzpomínám na další návštěvu, to bylo taky s Kubou a poznala jsem se v hotelu s nějakými Slováky. Sympatický lidi. Slovo dalo slovo a během hodiny už jsme samozřejmě drželi v rukách skleničky vína a pak nám bylo strašně špatně. Štefan a Elen měli s sebou vnučku a ta si hrála s Kubou. Říkala jsem si, hele to jsou tak fajn lidi. No a co se nestalo. Dlouho jsem přemýšlela o tom, že chci založit Kapku naděje taky na Slovensku a tak jim říkám: „Nechtěli byste to dělat se mnou, nechtěl bys být ředitelem?“ A do půl roka to bylo. Když to takhle s ohledem na historii řeknu, tak jsem docela střelec. Štefan je ředitelem a správcem Kapky naděje na Slovensku dodneška.
Beach vila znamenala v podstatě kemp
Pak jsme tady trávili čas se známejma. Máme takovou jednu kamarádku a ona hodně přehání: „Pojedeme na to Lido di Jesolo, mám tady zamluvenou beach vilu v první řadě u moře a to bude úplně fantastickej výlet.“ Tak jsme jeli. Ona vzala dcery a ještě s námi jel kamarád fotograf Jarda Urban, se kterým sem jezdíme společně s dalšíma rodinama. Beach vila znamenala v podstatě kemp, kde jsme dostali náramky na ruce. Beach vila byl takovej zvláštní domeček bez sprchy, tak jsme museli do veřejných. A odtud pochází historka, jak přiběhne malá holčička, já tam stojím nahá a ona křičí. „Maminko, maminko, to je ta paní z Kapky naděje.“ Ale užili jsme si to náramně, vždycky jsme jeli do Benátek a bylo to všechno fantastický.
Děti si tady hrajou jak koťata
Tohle místo mi přineslo vždycky něco dobrýho. Dovolené s rodinou, to už je něco jinýho, v jiným režimu, ale vždycky si to uděláme hezký a úplně nejmíň náročný, abychom se nestěhovali z místa na místo. Bydlíme v úžasným hotelu Orient Pacific a je to hrozně fajn, protože je tady bazén i moře, takže děti můžou lítat z bodu A do bodu B. No pravdou je, že loni tady bylo míň lidí u moře. Zlatá korona. Tak se letos zdržujeme spíš u bazénu. Děti si tam hrajou jak koťata, i Kuba, ač je mu 17 let. Potom samozřejmě nechodí s dětma na houpačky a na autíčka.
Večer jsou tady otevřený takový ty herny pro děti a to si musíte hodně naspořit, protože dítě je na tom blikacím autíčku asi dvacet sekund a házíte tam jedno euro za druhým. To je neskutečně nespravedlivý, ale tak to prostě je. Děti si to užívaj, jsou docela unavený, ale zároveň je zajímá i noční život.
Pepíček poprvé na gondole a diskotéce
První den tady byla diskotéka, kde se Pepíček točil do jedenácti hodin dokola a nechtěl jít v žádným případě spát. Teď už jsme tu pátej den, takže únava na menší děti víc a víc doléhá. Kuba, ten je unavenej soustavně, o tom se ani nemusíme bavit. Já hrozně ráda fotím, fotím pořád a všechno. Kuba mi vždycky říká, že jsem trapná, ale já si myslím, že ty fotky z těhle dovolenejch mají svoji cenu. Já se taky občas ráda kouknu, kde sem byla s našima a tak, protože děti jsou malinký a vlastně si nepamatujou, co prožily. To člověk může zprostředkovat z těch fotografií a vzpomínky jim připomínat.
Kdybych nebyla líná, tak sebou vozím velkej foťák. Ale dneska mají mobily už takový rozlišení, že v podstatě nafotíte všechno na něj. Jako tradičně každej rok, když jeden den prší, tak jedeme do Benátek. Poprchává, což je fajn na výlet, že není šílený vedro. Letos jsme si řekli, že půjdeme na gondolu. Jsem zvědavá, jestli tam dostanu Kubu, protože to bude asi dost romanticky trapný. A taky mě zajímalo, jestli bych dotáhla na gondolu Josefa. Jednou jsme spolu byli v Benátkách, společně s Kubou. Jeli jsme odněkud ze Slovinska lodí a ocitli se tam. Asi to není úplně město, po kterým Josef touží.
Po jízdě na trajektu nám z auta zbyla jen půlka
Pro mě mají Benátky neskutečný kouzlo a vždycky, když tady jsem, tak tam jedu. Byla jsem tady už hodněkrát. Když jsem tady byla poprvé s mým prvním mužem, tak jsme jeli trajektem. A pán, co byl u východu říká: „Takovej menší problém s vaším autem.“
Oni jsou Italové takový dost v pohodě. No nic, řekli jsme si, tak se asi něco stalo. A pak nám na recepci řekli, že ten pán ukazoval na parkovišti druhýmu člověku aby vyjel, měl za autem karavan, a jaksi se přihodilo, že nám z auta zůstala jen půlka. Karel byl pyšnej na svý nový BMW 850, který je i dneska hezký auto, i když už teda veterán. Potom jsme šli na policii. Nejhezčí policejní stanice, co jsem kdy viděla, protože tam sedí ten hezkej tmavej Ital s bílejma zubama a za ním se rýsuje moře. Neskutečný, všechno se vyřešilo, všechno bylo v pohodě.
Josef si doma po nás stýská
Doufám, že až se vrátíme z Benátek, tak moji kamarádi budou mít auto. My jsme s dětma přiletěli. To už jsme letěli i do Chorvatska, protože mi přijde, že když let trvá hodinu, tak s malým dítětem se to bezvadně zvládne. Nemusíte se mordovat dlouhý hodiny v autě. Já řídím většinou sama, Kuba usne a nic mi nevypráví. Maximálně, že blbě řídím. A to říká vždycky na začátku cesty i můj manžel s tím, že pak vydržím a neusnu.
Itálie je samozřejmě i víno, jídlo a nakupování. Koupila jsem si hned několikery krásný šaty a říkala jsem to do telefonu manželovi. On na to: „Tak se v nich vyfoť.“ Tak je vidět, že se mu evidentně stejská, no. Ale kdyby tady byl s námi, tak by stoprocentně chodil dokola jak lev v kleci a myslím, že by to nebylo úplně dobrý. Ale pár dnů by to dát mohl.
Čeká nás Albánie a spaní na střeše
Naše další cesta bude na začátku července a bude do Albánie, kam vyrazíme zase Defenbrem, zase spaní na střeše, o tom už jsem jednou mluvila. Jsem zvědavá, jestli naše auto tentokrát zaparkujeme až u moře. Mohlo by se přece zničit. Já to chápu, že si to chlapi tuněj a furt se tam něco šroubuje, utahuje, kupujou nový kola a něco se na autě pořád předělává. To já si dojdu do obchodu, koupím si auto a mám hotovo. Ale chápu to, je to koníček. Auto má vepředu takový ty aerodynamický sportovní sedačky a vzadu se v podstatě sedí na normální lavici z kostela. Seďte na lavici z kostela 12, nebo 16 hodin. No tak věřím, že si tu cestu nějakým způsobem rozdělíme a že to bude všechno fajn.
S dětma je výhodnější all inclusive
I takováhle obyčejná dovolená je pro nás samozřejmě čím dál tím dražší. Určitě je výhodnější třeba s malejma dětma koupit zájezd all inclusive, nebo tak. Zaplatíte jednu cenu. Děti pořád choděj a něco chtěj, tak to je věčnej úděl matek, být na to pořád připravená. Ale na druhou stranu na dovolený jim rády dopřejeme všechno, aby byli všichni šťastný a spokojený. Já jsem. Jak jsem říkala, na děti už dopadla únava, takže Pepíček už krásně spí a Kubíček ten spí furt, toho nemusím prosit.
Všem přeju krásný cestování, krásný léto a jestli můžete, tak určitě navštivte Itálii, je to tady kouzelný.