Facebook
Instagram
Marie se vdávala hodně mladá a hodně rychle. Až příliš pozdě zjistila, že si nevybrala dobře. Často vzpomínala na svou první lásku a po rozvodu ji napadlo, že zkusí oprášit minulost...
Za Tomáše (41) jsem se provdala tak nějak náhodou. Okouzlil mě na jedné studentské párty. Pak se seznámil s mojí matkou, která z něj byla velmi nadšená a začala mě přesvědčovat, jak skvělý manžel by z Tomáše byl...
Byla jsem mladá a hloupá
Tehdy jsem o budoucnosti moc nepřemýšlela. Užívala jsem si ve velkém městě, daleko od maloměstského života a nudných přátel. Jenom na Roberta (40), svou první lásku z gymnázia, jsem občas vzpomínala s trochou nostalgie. Ale byla jsem přece moderní. On nechtěl jít na vysokou školu ani opustit to naše zapadlé malé město. Byl to jeho problém, že náš vztah skončil.
Možná mě euforie z městského života přiměla přijmout Tomášovu nabídku k sňatku po méně než roce známosti. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, jestli ho dobře znám nebo jestli máme něco společného kromě lásky k večírkům. No, byla jsem mladá a hloupá. Kdo by mi to mohl zakázat?
Svatba mi připadala jako skvělý nápad, prostě další dobrodružství. Jen jsem si neuvědomovala, že po ní začne společný život. V mém případě s někým docela cizím...
Manželství bylo omyl
Moc jsme si nerozuměli. Tomáš měl rád vytváření dramatických scén z ničeho, jen aby mohl s prásknutím dveřmi odejít z domu a jít se napít s kamarády. Koneckonců, každý důvod byl dobrý k tomu, aby si trochu užil.
Zpočátku mi to nevadilo. Obvykle jsme se rychle udobřili a vyrazili společně na další večírek. Ale když jsem dokončila studium a kvůli našemu životnímu stylu ztratila dvě pracovní místa po sobě, začala jsem si uvědomovat, že takhle dlouho nevydržíme.
Pak jsem dostala práci v reklamní agentuře. Platově to nebylo nic moc, ale bylo to něco, o čem jsem vždycky snila. Rozhodla jsem se nepromarnit příležitost, kterou mi osud nabídl, a zaměřila jsem se na práci. Často jsem nebyla doma, někdy jsem zůstávala v kanceláři dlouho do večera, a když jsem se vrátila, byla jsem příliš unavená, abych myslela na to, že bychom s Tomášem měli jít někam ven.
Jemu se to nelíbilo. Začal si stěžovat, že jsem se stala nudnou, unavenou a zatrpklou starou bábou. Bolelo to, ale místo hádek, po kterých tak toužil, jsem dávala přednost klidu... nebo pláči v prázdné ložnici.
V té době jsem často myslela na Roberta. Byl pohledný, velmi sportovně založený a zamilovaný do mě. Na rozdíl od Tomáše mě podporoval v každém rozhodnutí. I když jsme byli v podstatě jen děti, líbily se mu mé kreativní nápady. Přestože se sám spoléhal na svou fyzickou sílu, dokázal o nich poslouchat celé hodiny. Chyběl mi. Chtěla jsem vrátit čas do chvíle, kdy jsme chodili na střední. Do chvíle, kdy jsem mu řekla, že jdu na vysokou a že mě nezajímá, jak se rozhodne on...
Konečně jsem byla volná
S Tomášem jsem se trápila celkem 17 let. Nevím, proč to trvalo tak dlouho. Postupně si mě přestal všímat. Večer chodil na pivo s kamarády nebo bůhvíkam, a ráno, když jsem odcházela do práce, ještě spal. Střídal různé příležitostní práce, ale nic z toho nefungovalo. Kdo by chtěl neustále kocovinou trpícího zaměstnance?
Byla jsem si jistá, že někoho má. Ne jednu, ale spoustu milenek. Nakonec mě moje sestra přesvědčila, že bych s tím měla něco udělat.
„Opravdu ti vyhovuje takový život?“ zeptala se, když jsme se setkaly u kafe. „Kopni toho tvého lenocha do zadku! Máš před sebou ještě spoustu let! Určitě si najdeš někoho lepšího. Někoho, kdo si tě zaslouží...“
A tak jsem se rozhodla rozvést. Tomáš vlastně neprotestoval, bylo mu to jedno. Okamžitě se odstěhoval k nějaké bohaté ženě, kterou potkal v baru. Nevím, jak to s nimi bylo dál, protože po rozvodovém řízení jsme se úplně přestali vídat.
Byla jsem volná a neustále myslela na Roberta. Kdysi mi řekl, že nebude mít nikoho jiného než mě. Co když je to pravda? Rozhodla jsem se ho najít. Věděla jsem, že má profil na sociálních sítích, ale z nějakého důvodu jsem mu dosud nenapsala. Byl nejvyšší čas to změnit...
Chtěla jsem ho získat pro sebe
Robert na mou zprávu odpověděl téměř okamžitě. Byl velmi rád, že jsem se ozvala. Začala jsem trávit večery dlouhými rozhovory s mou starou láskou. Představovala jsem si, jak teď vypadá, protože na svém profilu nezveřejňoval aktuální fotografie. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím. Stále žil v našem malém městečku, ale to mi nevadilo. Určitě bych ho přemluvila, aby se přestěhoval za mnou. Jako dospělý jistě pochopí, že je to dobrý plán.
Řekl mi, že se stal osobním trenérem. Neměla jsem ponětí, koho v té zapadlé díře může trénovat. To mě přimělo věřit, že půjde za mnou do velkého města. A když mě pozval k sobě, okamžitě jsem souhlasila. Proč bych váhala?
Už mi nebylo dvacet. Věděla jsem, že se musím dobře připravit, abych ho ohromila a nemyslel na nic jiného než na mě. Aby si vůbec nedokázal představit svou budoucnost beze mě.
Oblékla jsem si červené šaty s hlubokým výstřihem, protože Robert vždycky miloval červenou. K tomu jsem vybrala šperky a udělala si pečlivý make-up, abych vypadala přirozeně, ale famózně. Vyrazila jsem plná naděje, že ho znovu snadno svedu. Koneckonců, už jsem ho jednou měla v hrsti...
Zažila jsem překvapení
Když Robert otevřel dveře, zatajil se mi dech. Od našeho posledního setkání uplynulo patnáct let, ale zdálo se, že se vůbec nezměnil. Možná byl ještě pohlednější. Už jsem se chtěla sladce usmát, když se vedle něj objevila Lucie (40). Jak jsem později zjistila, jeho manželka...
„Lucie?“ vydechla jsem. Nejdřív jsem nechápala, co tam dělá.
Všichni tři jsme chodili do stejné třídy, ale nikdy jsme se s ní nepřátelili. Byla to taková šprtka, která nikdy nikomu nepůjčila domácí úkol. Občas jsme se s Robertem smáli, že z ní bude stará panna, protože o takovou holku nikdo nestojí.
„Ahoj, Marie!“ rozzářila se a k mému překvapení mě objala. „Robert mi řekl, že ses mu ozvala.“
Podívala se na něj. Stál trochu bokem, s lehce rozpačitým výrazem. Bože, byl pořád tak pohledný... ale díval se na Lucii. Bolestně jsem poznala ten pohled. Stejně se díval na mě, když byl do mě zamilovaný.
„Řekla jsem mu, aby tě pozval,“ prohlásila hrdě. „No, nestůj tam tak! Pojď dál...“
Takto jsem si to setkání nepředstavovala. Nebyly tam žádné svíčky, žádná romantická večeře ani víno pro dva. Byl tam domácí štrúdl, Luciin jasný smích a Monika, jejich pětiletá dcerka. Nemohu říct, že to bylo nepříjemné. Vlastně jsem se docela bavila. Jen bylo tak nějak trapné sledovat Roberta, jak je teď blázen do jiné ženy...
Vrátila jsem se do šedé reality
Chtěla jsem přestat myslet na Roberta. Po našem setkání to bylo těžké. A kdykoli jsem si na něj vzpomněla, viděla jsem i Luciin úsměv. Určitě byli spolu šťastní.
Teď, když se dívám na svůj život a jeho monotónnost, zdá se mi, že jsem udělala spoustu chyb. Že jsem si sama zpackala život a teď sedím v prázdném bytě a prakticky nemám s kým mluvit. Láska? No, jednou jsem ji zanedbala a teď je nepravděpodobné, že ji ještě někdy zažiju.
Moje sestra mě uklidňuje, že si určitě někoho najdu. Problém je v tom, že já ani nehledám. Bojím se zklamání a toho, že bych se zase rozhodla příliš rychle. Nejsem si jistá, jestli bych zvládla další takovou chybu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
