Marie (59): Potkala jsem dávnou kamarádku s kočárkem. Když jsem do něj nakoukla, málem jsem leknutím upadla

Byla jsem na preventivní prohlídce, mám zvýšený cholesterol. Lékař mi udělil pár rad ohledně zdravého životního stylu a apeloval na zařazení každodenního pohybu.

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (56): Můj pes mi během koupání zachránil život. Vycítil blížící se nebezpečí a štěkotem zalarmoval pomoc

Jako zbraň na lenost jsem si pořídila psa

Jenže já jsem celý život líná. Sportovat mě nikdy nebavilo. Po příchodu z práce jsem zabezpečila potřeby rodiny, rychle uklidila a pak si lehla na gauč a pustila televizi. V tom jsme byli s manželem za jedno. Každý den jsme sledovali seriál Ulice, zprávy a večerní program. Když byly děti velké a odešly si žít svůj vlastní život, doba strávená na gauči se protáhla na několik hodin denně. A to si pravděpodobně vybralo svou daň.

Manžel zemřel na prahu padesátky. Já poslední tři roky bojuji s bolestmi zad a kloubů. Slova lékaře o mém zdravotním stavu mě vyděsila, a tak jsem se k problému postavila čelem. Koupila jsem si psa. Ten mi nedovolí dlouho ležet. Začátky pro mě byly náročné, ale po třech letech pravidelné chůze cítím, že se mi zlepšila fyzička. Navíc jsem se dostala z izolace svého bytu a při procházkách potkávám ostatní pejskaře. Je skoro pravidlem, že prohodíme pár slov.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (31): Od té doby, co pátrám po minulosti své rodiny, se můj pes chová divně. Zřejmě jsem přivolala duchy předků

Potkala jsem kamarádku s kočárkem

Při procházkách většinou vyrážím do blízkého lesoparku. Ani nevím proč, ale minulý týden jsem se vydala do města. Z dálky jsem viděla svou dávnou kamarádku. Jela s kočárkem. „Ahoj, Jiřinko. Ty se máš, že už vozíš miminko,“ usmívala jsem se na ni.

Jiřina se na mě taky usmála a řekla mi, že je ráda, že jsme se potkaly. Ale při pohledu do kočárku mi ztuhnul úsměv na tváři. Ležela tam místo živého miminka panenka. Kdyby se hýbala, byla by na první pohled těžko rozeznatelná od skutečného dítěte. A najednou slyším: „Kočárkuju už hodinu a Jaroušek ne a ne usnout.“

Zmateně jsem přikývla a ještě jednou zkontrolovala kočárek. Ne, nezdálo se mi to. Opravdu tam ležela panenka. Chvíli jsme si ještě formálně povídaly o počasí a hovor utnula Jiřina, která musela domů přebalit Jarouška. Zbytek procházky jsem přemýšlela nad realisticky vypadající panenkou. Zprvu jsem měla tendenci si o Jiřině myslet, že se zbláznila. Ale jak jsem tak o všem přemýšlela, došlo mi, že si kompenzuje nějakou svou potřebu. Stejně jako já.

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (47): Můj pes se po tátově smrti začal chovat zvláštně. Pořád kouká do jednoho rohu a chřadne

Každého věc, jaký život vede

Já si pořídila psa. Spí se mnou v posteli. Je to můj mazlíček, který mi nahradil manžela. Dívá se se mnou na televizi, povídám si s ním a díky němu nesedím doma. O Jiřině nic nevím. Možná někdy ztratila dítě, možná děti nemohla mít. Možná je to jen její koníček, nebudu ji soudit. A příště, až ji potkám, klidně se k ní připojím a budeme se procházet spolu. Každá budeme mít to, co nám dělá radost. Já psa a Jiřina svou panenku.

Asi za týden jsme se potkaly znovu a vyměnily si telefonní čísla. Od té doby se scházíme na pravidelných procházkách. Ona mi vypráví o Jarouškovi a já zase o svém chlupatém mazlíčkovi. Ještě nenastal čas, abych se Jiřiny zeptala na Jarouška. Zda je to náplast na životní tragédii nebo záliba. Ale je mi to vlastně jedno. Myslím si, že každý si se svým životem může dělat, co uzná za vhodné, a když nikomu neubližuje, není třeba ho soudit.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Milena (39): Sestra nemohla dlouho otěhotnět. Teď si pořídila Reborn panenku a děsí nás svým chováním