Norma Jean Mortenson, ze které se později stala slavná Marilyn Monroe, strávila většinu dětství v pěstounských rodinách. Celkem jich bylo dvanáct. Nakonec ale skončila v sirotčinci. A to zanechalo nesmazatelnou stopu na její psychice, jak uvádí ve své knize Soukromý život ikony všech dob autor Charles Casillo
Pro Normu byly pěstounské rodiny a sirotčinec symbolem absolutní hanby a ponížení. Netoužila po ničem jiném než pocitu rodinné sounáležitosti a vzájemné náklonnosti.
Nejsem sirotek!
Nevěděla, kam jede. Zjistila to až na místě. Na budově uviděla nápis - Sirotčinec. "Ne! Já nejsem sirotek!" začala křičet. Tohle přece nebylo místo pro ni. Někde tam venku měla svoji matku. Na druhou stranu se to dalo čekat. Poněkolikáté přebývala u její kamarádky, Grace Goddard, ale tak to rozhodně nemohlo zůstat a Grace se jí chtěla zbavit. Sirotčinec se zdál být jediným řešením. Norma jí to ale dala pěkně "sežrat". Zapřela se tak silně, že ji museli dovnitř vnést dva zřízenci. Kopala a křičela jako smyslu zbavená.
Nedokázala se smířit s tím, že se na ni její vlastní matka vykašlala. Nikdy se pocitu křivdy nezbavila. Bylo to příliš silné. Stejně jako nutkání nedávat najevo své city a zranitelnost. Přežije jen ten nejsilnější. Smutek a žal si nech pro sebe. Nyní je potřeba nastavit pokerovou tvář.
V sirotčinci se snažila být nenápadná
Každodenní život v sirotčinci byl svázán rutinou. Bylo potřeba ustlat si postel, najíst se, cvičit a účastnit se organizovaných aktivit. Norma to vše plnila na sto procent. Tiše a nenápadně. Mluvila jen zřídka. Vrstevníci se jí posmívali kvůli vyšší postavě a sklonům ke koktání. Měla pocit, že je sama. Každý den zažívala duševní muka. Také se v ní hromadila zášť vůči sirotčinci a matčině kamarádce, která ji tam nechala.
Týrali ji, nebo to jen zveličovala?
Když se začalo v Hollywoodu o Marilyn Monroe čím dál více hovořit, navštívil autor biografie, Maurice Zolotow,sirotčinec, kde hvězda stříbrného plátna strávila podstatnou část svého mladého života. Zajímalo ho, zda si z ní skutečně udělali "otrokyni". Doslechl se totiž, že ji měli nutit například do nekonečného umývání nádobí.
Vedoucí zařízení, paní Ingram, takové obvinění okamžitě smetla ze stolu. Na provozu sirotčince se podílelo okolo dvou set zaměstnanců. Chovancům se přidělují jen drobné práce, aby si zvykli na to, že "nic není zadarmo". Marilyn tak měla zřejmě, kvůli vypjatým nervům, tendenci vše zveličovat. Pochybení ze strany personálu se nedalo prokázat.
Zdatná obchodnice s vlastním dětstvím
Její obvinění, vznesená proti sirotčinci, a která mimochodem nikdy nevzala zpět, vyšetřoval nejeden novinář. Mnozí z nich došli k závěru, že je manipulátorkou využívající empatii svých obdivovatelů k řešení vykonstruovaných traumat. Vždy se snažila, aby se v médiích psalo o jejím tragickém dětství.
Zda skutečně zažila taková příkoří, jak ráda popisovala, zůstane zřejmě už jen záhadou, jedna věc je ale zajímavá. Její druhý manžel, dramatik Arthur Miller, si všiml, že v místnosti plné lidí dokáže rozpoznat osoby, které přišly v období dospívání o rodiče a vyrůstaly nějakou dobu v sirotčinci. Prý jim z očí vyzařovala touha: "Kéž by mě měli rádi". Byl to zároveň výkřik z hlubin osamělosti, který nikdy nepochopí ten, kdo vyrůstal v rodině...
Na 20 citátů ze života, které jsou přisuzovány slavné herečce, se můžete podívat v naší galerii.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Marilyn Monroe
Wielkahistoria.pl: Najgorsze, co spotkało w dzieciństwie Marilyn Monroe. „Nie mogła się z tym pogodzić”