Marta (18): Ráda chodím na hřbitov rozmlouvat s mrtvými. Mám pocit, že mi rozumí lépe než živí lidé

Bylo mi pět, když jsme s mámou a tátou šli o Dušičkách na hřbitov a já poprvé zaslechla ty hlasy. Nepatřily nikomu, kdo byl kolem nás. Později jsem zjistila, že ke mně promlouvají mrtví...

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (65): Na hřbitově jsem potkala kamarádku z dětství. Pak jsem se zděšením našla její hrob

Mám zvláštní dar

Byla jsem malé dítě, takže to, že ke mně promlouvají mrtví, jsem brala jako zcela normální fakt. Až do té doby, než jsem o tom řekla mamince. Ta se zděsila a řekla, že jsem se zbláznila. Byla z toho tak rozrušená, že se mnou chtěla jít lékařce. Táta ji tehdy zastavil s tím, že mám jenom moc bujnou fantazii.

Máma byla vždy nějak moc citlivá, pokud jde o mrtvé. Doma jsme měli vystavené fotky příbuzných, kteří už nejsou mezi námi. Každý den jim zapalovala svíčky a modlila se k nim.

Já to tak neměla. Ne že by mi třeba babička nechyběla, ale když jsem časem zjistila, že mrtví nás neopouštějí navždy, byla jsem klidnější. Jen jsem pro jistotu o těch hlasech nikomu neříkala. Byl to prostě můj zvláštní dar...

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (27): V chůvičce se ozýval děsivý hlas. Pomohla až návštěva hřbitova, kde jsem zapálila svíčku na zapomenutém hrobě

Máma mi zakázala chodit na hřbitov

Když jsem si hrála s dětmi z vesnice, obvykle jsem navrhovala výpravu na hřbitov. Málokdo však na to měl odvahu, takže jsem tam postupně začala chodit sama. A asi víte, jak to vypadá, když na vesnici vyčníváte. Nejdříve si děti začaly říkat, že jsem divná, pak se k tomu přidali i jejich rodiče.

Moje máma z toho byla na prášky a zakazovala mi chodit na hřbitov. "Mami, proč nemůžu chodit na hřbitov? Je tam babička a děda..." ptala jsem se. Bylo vidět, že se to v ní pere. Ona sama vzpomínala na zesnulé pořád, ale mně to zakazovala.

"Nebudeš tam chodit sama a to je moje poslední slovo!" ukončovala máma obvykle debatu neprůstřelným rodičovským argumentem. Ale já se stejně nenechala odradit. Kdykoliv jsem se mohla vytratit z domu, šla jsem na hřbitov. Kvůli tomu se mi postupně začaly vyhýbat děti z vesnice, ale mně to bylo jedno...

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (35): V mládí jsem na hřbitově udělal velkou chybu. Od té doby se tam bojím vkročit, protože duchové nezapomínají

Ráda poslouchám vyprávění mrtvých

Když jsem na hřbitově, tak se jen tak procházím. A pokud má někdo ze zemřelých chuť povídat si, zastavím se. Je neuvěřitelné, kolik různých zážitků mi povypráví. Dozvím se také hodně o tom, jak se žilo kdysi. Je to o moc zajímavější než třeba děják ve škole.

Kdyby to bylo možné, trávila bych na našem hřbitově celé dny. Ale obávám se, že když si po maturitě najdu práci, budu mít méně času. Vím ale, že mrtví nikam nepospíchají a vždycky tam budou pro mě...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (73): Malý chlapec na hřbitově mi dal vůli žít dál. Upozornil mě na něco, co už jsem vnitřně dávno tušila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.