Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Být spolumajitelem domu není žádný med. A pokud jde o sourozence, kteří zdědili majetek po svých rodičích, a ještě navíc se v něm sešli, pak může nastat opravdové peklo. Ne vždy, někdy se domluví a fungují jako rodina, ale jindy je to opravdový mazec. Své o tom ví i Martin...
Stalo se to, co se jednoho dne stát muselo, oba rodiče nám postupně zemřeli a já i moje sestra Aneta jsme zdědili po nich dům. A přesně ten je naším danajským darem. Žijeme v něm spolu, nebo spíš vedle sebe a pro mě je to očistec.
Sestra je plná jedu
Aneta se nikdy nevdala a nemá děti, možná proto je tak hádavá – je to taková ta stará panna, co oplakala chlapa, se kterým skoro dvacet let žila a který ji poté opustil a ona zůstala sama. No a já jsem, jak už to bývá, rozvedený. Dům, ve které jsme se nakonec sešli, nám patří stejným dílem, ale každý z nás to vidí jinak. Pro mě je domovem, který se stal vězením. Pro mou sestru Anetu to je trůn, na který usedla, aby mi vládla a poroučela.
Vypadá to asi takhle: „Martine, zase jsi nechal nádobí ve dřezu!“ křičí na mě hned po ránu z kuchyně. Její ostrý, hádavý hlas prořezává ticho v domě jako nůžky papír. „To nádobí jsem nechal ve dřezu včera, když jsem uklízel tvoje talíře,“ odpovídám unaveně. Je to úplně jedno, co odpovím, jakákoli moje slova budou jen další municí pro její kritiku.
Je mistryní manipulace
Aneta je mistryně v manipulaci. Vždycky dokáže najít záminku, jak mě obvinit, ponížit nebo donutit, abych dělal, co chtěla. Situace se neustále zhoršuje. Z domu, který nám naši rodiče v dobré víře odkázali, se postupně stává bojiště. Navíc poté, co zdražili energie, vyrábí Aneta podivuhodné grafy, ve kterých zaznamenává spotřebu. Je-li trochu větší, můžu za to samozřejmě já, kdo jiný? Pomalu už se bojím přidat si tepla nebo pustit vodu, sestra mě hlídá jako ostříž.
Nemáme žádné úspory, Aneta pracuje v obchodě jako prodavačka, já na tom nejsem o moc líp. Přesto si vymýšlí pořád nějaké nesmysly, jako třeba soláry nebo tepelné čerpadlo a tlačí na mě, abychom to zrealizovali. „Jsi sto let za opicema, soláry má každej!“ křičí, když odmítám s tím, že na to nemáme, že dotace nestačí, protože by to taky chtělo novou střechu. Na to ona zařvala: „Jsi chlap k ničemu, všechny prachy, co vyděláš, jdou na alimenty pro ty tvoje fakany!“ A to byla poslední kapka, kterou pohár mojí trpělivosti přetekl.
Došla mi trpělivost
Měl jsem toho dost. Dům je prostorný, ale kdykoli jsem
vešel do nějaké místnosti, měl jsem pocit, že mě zdi sledují. Přízvukovaly
každému Anetině slovu, každému jejímu pohledu, který mi říkal, že nejsem dost
dobrý. Závěrečný impulz mi dalo to, když Aneta rozbila můj oblíbený hrnek, a
ještě mi vynadala, že to byla moje vina, protože jsem ho dal na okraj stolu. „Neumíš ani pořádně uklidit nádobí!“ ječela.
Začal jsem hledat byty na pronájem a tajně si balit svůj
skromný majetek. Nechtěl jsem, aby Aneta cokoli tušila, byla by z toho zase
děsná hádka. Každý večer jsem si zápisník plnil plány, sepisoval seznamy a
propočítával rozpočet. Být spolumajitelem domu znamenalo, že jsem měl nějaký
podíl na jeho hodnotě, ale bylo mi jasné, že prodat svou část nebude
jednoduché. Věděl jsem, že Aneta udělá navíc vše pro to, aby mi to znemožnila.
Nakonec jsem našel malý byt, který byl dostupný a příjemný a
poprvé po dlouhé době jsem cítil naději. Nastal den D. „Kam s těmi věcmi jdeš?“ ozval se její hlas z chodby, když jsem nesl první krabici k autu. „Stěhuju se,“ odpověděl jsem klidně, i když se mi třásly ruce. Její oči se zúžily a
hlas se zvedl, křičela, že jsem sobecký, že opouštím rodinu, že ji nechávám
samotnou. Ale já už nebyl ochoten se nechat vtáhnout do další hádky. Klidně
jsem zavřel dveře auta a odjel a poprvé se cítil jako člověk, který si vybral
svou vlastní cestu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
