
Milada a Adam se potkali náhodou. Adam, který se nedávno rozešel s přítelkyní, se jí začal svěřovat se se svými pocity i smutky. Dokud byli jen kamarádi, tak ho Milada ráda vyslechla, ale když se z kamarádství začala klubat láska, začínalo to být k nesnesení.
Už nějaký čas spolu s Adamem žijeme a prožíváme, to, co se dá očekávat: společné noci, snídaně, večeře, procházky, akce, kulturu… Bylo by to hezké, kdyby ovšem Adam nestále nepřipomínal svými poznámkami svůj poslední vztah. Měl by si uvědomit, že doba, kdy jsem byla jakousi jeho terapeutkou, je už pryč. Dnes jsem jeho partnerkou.
Byl to kamarád, co se svěřoval
S Adamem jsem se seznámila na večírku, který organizovala moje blízká kamarádka. Byl kamarádem jejího kamaráda, vlastně tak trochu nezvaný. Dali jsme se do řeči a já se automaticky zeptala: „Jsi tady sám?“ A tehdy to začalo. Byl plný nedávného rozchodu a pustil se do vyprávění o své bývalé – o tom, jak ho zklamala, co udělala špatně, co mu chybělo.
Během rozhovoru se na mě podíval s otázkou: „Nevadí ti to?“ „Kdepak,“ usmála jsem se, tehdy mi to nevadilo. Brala jsem to jako důvěru, které jsem si vážila. Následovalo několik čistě kamarádských schůzek, kdy se opět dostal k tématu minulé lásky. Poslouchala jsem ho a možná byla i trochu pyšná na to, že mě považuje za natolik blízkou, že se mi svěřuje s tím nejbolestnějším.
Jenže pak se to změnilo. Jednoho večera, když jsme zůstali spolu déle než obvykle, mě políbil. Mám-li být upřímná, čekala jsem to a uvítala. A všechno se tím otočilo naruby. Najednou jsme byli víc než kamarádi. Začali jsme spolu chodit. Vážně.
Jsem ve stínu minulé lásky
Na začátku to vypadalo jako normální zvyk. Sem tam zmínka o minulosti. To jsme se ještě vídali sem tam. Po pár měsících jsme spolu začali žít a tehdy jsme si uvědomila, že jeho návraty do minulosti jsou až moc pravidelné. Sedíme u večeře a já najednou slyším: „Ona vařila úplně stejně“. Jdeme na výlet: „Tady jsme spolu byli loni v létě“. V posteli, v autě, při procházce – pořád se najde něco, co mu ji připomíná. A já? Sedím, hledím, poslouchám, a cítím, jak ztrácím pomalu trpělivost i chuť poslouchat pořád kolem dokola: ona, ona, ona...
Ze začátku jsem se snažila být chápavá. Říkala jsem si, že ho to přejde, že je to jen dozvuk minula, který časem utichne. Ale neutichá. Naopak. Mám pocit, že ji pořád miluje, nebo že se zamilovává víc do vzpomínky než do mě. Začínám se v tom ztrácet. Připadám si, že mi ve svém životě přisoudil jakousi vedlejší roli a hlavní hraje pořád jeho minulá láska.
Chci příběh o nás dvou
Začínám se bát, že i v posteli myslí víc na ni než na mě, že si ji možná dokonce pod sebou představuje. Už mě to přestává bavit. A tak jsem na něho uhodila: „Adame, nemůžu pořád poslouchat historky o ní. Nejsem žádná tvoje vrba. Jsem tvoje partnerka.“ Překvapeně se na mě podíval. „Opravdu? Já myslel, že ti to nevadí. Vždyť jsi mě vždycky vyslechla,“ zašeptal zkormouceně. Pochopila jsem, že si to, že ji má pořád v puse, snad ani neuvědomuje.
„Nežárlím na ni, nevadí mi, že máš minulost, máme ji všichni, ale ráda bych, abys žil pro mě a ne pro nějakou vzpomínku,“ přiznala jsem upřímně svoje pocity.
Přemýšlím o tom, jestli je z toho cesta ven. Nemůžu za něj zapomenout a vlastně to ani od něho nechci, ale ráda bych, aby se víc věnoval mně. Tomu, co spolu prožíváme tady a teď a nevracel se pořád do minulosti. Připadá mi, jako by chtěl tak nějak na ten minulý vztah navázat. Možná i proto mě vodí na místa, kde byl s ní – chce jakési pokračování, ale já chci nový příběh jen o nás dvou.
Možná jsme měli zůstat kamarády. Pak by se mi mohl svěřovat podle libosti. Nevím, co to v nás je, že muž a žena nakonec skončí v posteli. A od ní je už jen krůček ke společnému životu. Jestli se náš vztah pocuchá – a já si myslím, že ano – nebudu mít partnera, milence, ale ani kamaráda. A proto si myslím, že ta pusa tehdy večer byla chyba.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.