Mirka (33): Nesnášela jsem svoje tělo a byla na pokraji zhroucení. Narození dcery mi zachránilo život

Těhotenství jsem dlouho odkládala. Ne že bych děti nechtěla – jen jsem se zkrátka bála, co se stane s mým tělem, až začnu přibírat. Od puberty jsem totiž bojovala s poruchami příjmu potravy. Nerada na ty roky hladovění, přejídání, výčitek a depresí vzpomínám a opravdu jsem nechtěla, aby se vrátily. Sice jsem už několik let jedla „normálně“, ale stále jsem občas zabojovala se situacemi, kdy jsem počítala gramy, kilojouly a sousta. Má dcera to však změnila.

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (62): Nemám nic proti kojení. Co jsem ale viděla u kamarádky, u toho mi zůstává rozum stát

Hlava mi našeptávala ošklivé věci

Když jsem konečně plánovaně otěhotněla, byla jsem v šoku z toho, jak rychle se mé tělo mění. Už během prvních měsíců se mi nápadně zvětšila prsa a rozšířily boky. Břicho jsem měla vypouklé už na konci třetího měsíce. Hlava se mi občas pokoušela našeptávat: „Budeš tlustá, ošklivá, jsi jako koule…“ a podobné hlouposti.

Naštěstí jsem díky psychologovi, s nímž jsem byla v intenzivním kontaktu, začala vnímat i hlas srdce, které nesměle šeptalo: „Tvoje tělo je úžasný chrám, kde roste nový život!“ Nebudu zastírat, že to byl občas boj. Ale na malou jsem se moc těšila.

Porod byl náročný, ale nakonec jsem dostala od všech zdravotníků velkou pochvalu. Chvíli dokonce zvažovali císařský řez, ale „zabojovala jsem“. Prý jsem byla velmi statečná a šikovná. Aninka se narodila zdravá a krásná a já zažila nepoznaný pocit obrovské síly. Tak silná jsem se snad nikdy necítila. A pak přišlo kojení…

Mohlo by Vás zajímat:

Vladimír (37): Vadí mi, jak se manželka staví ke kojení. Není místo, kde by nevytáhla prso z halenky

Cítila jsem hrdost

Zpočátku nebylo kojení úplně snadné. Prošla jsem si snad všemi učebnicovými těžkostmi – prasklinkami, kvasinkovou infekcí, zánětem prsu s horečkou a antibiotiky. Ale vytrvala jsem, překonala těžkosti a opět prožívala neskutečný pocit hrdosti, síly a vítězství.

Poprvé v životě jsem své tělo uviděla v jiném světle a neměla potřebu ho neustále kontrolovat. Bylo to tělo, které nebylo jen na „koukání“, ale bylo zdrojem životní energie, potravy, pro někoho, koho jsem milovala. Když se ke mně Anna přitulila a začala sát, cítila jsem zvláštní pýchu, těžko se to popisuje.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (58): Vzrušuje mě kojení. Po odmítavém postoji od manžela jsem konečně našla někoho, kdo to má stejně

Ženské tělo je zázrak

Bude to znít asi jako příšerné klišé, ale kamarádce jsem tehdy řekla: „Nikdy bych nevěřila, že mi zrovna kojení dá takový vnitřní klid. Tolik jsem se ho bála, dokonce jsem byla jednu dobu rozhodnutá, že kojit raději nebudu...“ Jenže najednou jsem své tělo vnímala jako zdroj bezpečí, tepla a domova pro mou malou lásku. Dcera, jako každé miminko, tělo své maminky milovala bezvýhradně, bezpodmínečně. Bylo pro ni nádherné takové, jaké je.

Nemusela jsem ho kvůli ní hlídat ani měnit, což jsem samozřejmě věděla i dříve, ale to, co chápala jen hlava, konečně pochopilo i srdce. Nyní je to už rok, co nekojím, ale jsem stále neskutečně vděčná za ten čas. Ženské tělo je prostě zázrak!

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Janča (29): Tchyně ze mě kvůli kojení udělala neschopnou matku. Řekla něco, co jí v životě neodpustím

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].