Facebook
Instagram
Monika se pokoušel otěhotnět pět dlouhých let. Ona i její manžel byli po zdravotní stránce v pořádku, ale prostě to nešlo. Když už se vzdala všech nadějí a zanevřela i na milování, život jí změnily dvě úžasné věci.
Už mě unavovalo to neustálé snažení o početí. Další těhotenský test skončil v koši, prolila jsem další slzy a zažila další zklamání. Pět let to bylo pořád to samé. Proč to jiným jde tak snadno, i když děti nechtějí, a já, která po dítěti toužím, musím trpět?
Nemůžeme mít děti
„Paní Moniko, mám pro vás dobré a špatné zprávy,“ řekl mi lékař.
„Začněte těmi špatnými,“ požádala jsem ho vyděšeně.
„Musím přiznat, že nemám tušení, proč nejste těhotná. Výsledky vašich testů jsou dobré, téměř učebnicové...“
„Tak jaké jsou ty dobré zprávy?“
„Dobré zprávy jsou vlastně podobné. Vypadá to, že neexistují žádné překážky. Není důvod, proč byste neměla otěhotnět. Musíte to zkoušet dál.“
Můj manžel se od lékaře vrátil s podobnými zprávami. Také u něj bylo vše v pořádku, jen nikdo nevěděl, proč máme problém počít. Proč nás osud takhle trestal?
„Moniko, víš, že existují i jiné způsoby, jak se stát rodiči. Můžeme adoptovat dítě. Dát domov někomu, kdo ho potřebuje. Co ty na to?“ snažil se mě manžel povzbudit.
„Když já nevím... Jak si to představuješ? Vždycky jsem snila o tom, že ti dám dítě, ale jestli nám osud nechce pomoci, tak... sama nevím. Takhle to být nemělo,“ řekla jsem a z očí mi začaly téct slzy.
Den za dnem jsem se trochu uklidňovala a téma adopce se v našich rozhovorech objevovalo stále častěji. Samozřejmě jsem chtěla mít své vlastní dítě, ale pokud k nám osud nebyl milosrdný, co jiného jsme mohli dělat?
Rozhodli jsme se pro adopci
Další měsíc, další zklamání. Ztrácela jsem zájem o sex, protože už to nebylo o posílení našeho vztahu, ale šlo jen o nástroj, který očividně nefungoval.
Byla jsem čím dál víc naštvaná a frustrovaná. Nakonec jsme učinili rozhodnutí - chceme mít dítě. Už nezáleželo na tom, jestli poskytnu domov adoptovanému dítěti, nebo porodím vlastní. Chci se stát matkou.
Nejprve jsme šli do adopčního centra a požádali o informace o postupu.
„Adopční proces je dlouhá a náročná cesta. Často plná slz a nervů. Musíte se na to připravit. Vztah mezi rodiči a budoucími adoptivními dětmi obvykle nevzniká okamžitě. Potřebuje čas...“ varovala nás paní, která měla adopce na starosti.
Návštěva dětského domova byla náročná a skličující. Bála jsem se, že některému z dětí dám falešnou naději na lepší život. Nechtěla jsem nikoho klamat.
„Moniko, podívej,“ vytrhl mě najednou manžel ze zamyšlení.
Srdce mi poskočilo. U malého stolku, daleko od hluku hrajících si dětí, seděl chlapec s kaštanovými vlasy a očima černými jako uhlíky. Podíval se mi přímo do očí a já cítila, že se se mnou děje něco zvláštního.
„Nevím, jak to vysvětlit...“ zašeptala jsem.
„Nemusíš nic říkat. Cítím to taky...“ pronesl manžel.
Konečně jsem matka
Po návratu domů jsem na toho chlapce stále myslela. Jak se později ukázalo, jmenoval se Karel a byly mu čtyři roky. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě. Neměl žádnou jinou rodinu. Byl úplně sám, proto dával přednost samotě před hraním s ostatními dětmi.
Cítili jsme, že nás osud odměnil za léta utrpení a snažení. Rozhodli jsme se ho lépe poznat a tak jsme požádali o setkání.
Bylo to úžasné. Karel je skvělé a chytré dítě. Otevřel se nám a my jsme hned věděli, že k nám patří. Chtěli jsme, aby šel domů s námi.
Celý proces trval docela dlouho, ale také nám umožnil lépe se poznat. Zamilovali jsme se do toho chlapce. Nemohla jsem zadržet slzy, když konečně přišel den, kdy Karel šel s námi domů. Můj život získal nový smysl...
Stal se zázrak
Všechno bylo dlouho perfektní. Pak jsem se jednoho dne probudila s hroznou migrénou a nevolností. Požádala jsem manžela, aby vzal Karla k mým rodičům, protože jsem nechtěla, aby mě viděl v takovém stavu.
Jakmile se moje máma dozvěděla, co mi je, hned zvedla telefon.
„Moniko, nechci tě děsit, ale... myslím, že jsi těhotná.“
„Co to povídáš, mami? To není možné.“
V panice jsem prohledala celou koupelnu a našla těhotenský test. Byl poslední, který mi zbyl z nespočetných pokusů otěhotnět. Ukázal mi dvě čárky! Nemohla jsem tomu uvěřit. Okamžitě jsem zavolala manželovi, aby se vrátil domů. Jakmile prošel dveřmi, ukázala jsem mu test.
„Mami, proč pláčeš? Necítíš se dobře? Pořád tě bolí bříško?“ zeptal se Karel a objal mě.
Poklekla jsem vedle něj a utřela si slzy. Můj manžel také brečel.
„To jsou slzy štěstí, miláčku. Naše rodina se brzy znovu rozroste!“
Objala jsem je oba a v náručí jsem držela celý svůj svět...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
