Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát přijala herečka a spisovatelka Eva Hudečková, kterou proslavila role v seriálu Sanitka. Promluvila o bolestném hledání otce, ale také o své kráse, která pro ni byla zdrojem velkého trápení. Vzpomíná dokonce na moment, kdy se ocitla v nepříjemné situaci se svým do té doby milovaným profesorem.
Nevšední krásou herečky a spisovatelky Evy Hudečkové byl zasažen každý, kdo ji potkal. Tvrdí, že ji podědila po mamince, a vzpomíná na okamžiky, které jí vůbec nebyly příjemné a v dnešní době by se daly označit hashtagem #metoo.
„Moje fyzická krása mi dělala velké problémy. Maminka, když přibrala, zatahovala břicho. Já zatahovala hrudník," přiznává půvabná herečka, kterou můžeme znát z nesmrtelných komedií, jako je Jak utopit doktora Mráčka nebo Což takhle dát si špenát. „Když jsem šla po ulici, pánové mi nekoukali do očí," říká Eva, kterou sexuálně obtěžoval i jeden z jejích profesorů. Dnes je šťastná po boku houslového virtuóza Václava Hudečka, kterému něžně říká Venoušek.
Eva Hudečková o ztraceném otci
Ráda bych se vás zeptala na vašeho biologického tatínka. Je to tak, že odešel a vás vychovávala maminka?
Ten úplně zmizel. Mám tam velké bílé místo. Nikdy jsem ho nepoznala. Dnes už to není bolest, ale je to taková zašlá touha, která se ve mně občas vynoří a přemýšlíte, jaký byl.
To je pochopitelné, proto se na to ptám.
My jsme ho s Venouškem hledali i po revoluci, všude možně. Ale to už jsem si spočítala, že by to byl velmi starý pán. Jelikož se nám to nepodařilo, tak už jsme dál nehledali. Vlastně ho pořád nosím v sobě a mám pocit, že ve mně někde blízko je. Sama víte, jaká strašná je to ztráta. Není to o tom, že čas rány hojí, ta rána je tam pořád, ale je taková milosrdná. Prostě ta milovaná bytost bydlí v mé duši a já s ní komunikuji. Někdy mám opravdu ten pocit, třeba když se rozhoduji o něčem, co by nemuselo být nejlepší. To ho potom slyším.
Ovlivní to holčičku, když si potom vybírá svého partnera?
Já to nevěděla do svých dvaceti let, že mám jiného tatínka. Já na to přišla až velmi pozdě.
Náhodou?
Objevila jsem maminčin svatební prstýnek a tam bylo datum, kdy byl mojí sestřičce už rok a půl. A já si říkala, tak kdy se ta moje maminka vlastně vdávala, když mně už byly skoro čtyři roky? To jsou takové okamžiky pravdy. Gabriel García Márquez napsal krásnou věc: „Člověk má vlastně tři životy. Život veřejný, soukromý a tajný." A já tohle respektuji. Nikdy do takových věcí nezasahuji, nevyzvídám. Samozřejmě, že člověka to strašně mrzí, protože vás kus někde chybí. Ale maminka to cítila tak, že s tím asi sama dokázala jen těžko žít. Také se dožila velmi nízkého věku. Musela si prožít velké vnitřní utrpení. Já si říkám, že určitě spoustu dobrých vlastností od toho tatínka mám. On mi něco dal.
Po kom jste podědila krásu?
Maminka byla opravdu moc hezká ženská. Velmi sympatická. Když vidím fotografie, kde jsme tři malé děti, a to si i pamatuji, že když jsme šli, všichni se otáčeli. My jsme byli všichni tři docela roztomilí. A teď ta maminka, ta se nesla, byla pyšná. Vláčela nás za sebou a my na ni koukali. Bylo to asi nádherné období života a musela být velmi šťastná. Samozřejmě, že život potom přinesl i v jejích vztazích spoustu změn, které ji zranily a vlastně s nimi nedokázala žít.
Eva Hudečková o své kráse
Evičko, já si všimla, že vy tak nějak nechcete uznat, že jste byla vyhlášenou krasavicí. Mimochodem ta krása vám zůstala. To je potom pro moderátora těžké - zeptat se, jak jste s tou krásou pracovala. Vy mi řeknete, že se necítíte krásná, a jsme tam, kde jsme byli.
Samozřejmě, že jsem vnímala, že v mužích vzbuzuji obrovskou pozornost.
Ti se museli zbláznit.
Já měla načtené modely z těch nádherných knih, takže jsem čekala toho svého prince, toho velkého reka. A oni na mě většinou najížděli loupeživí rytíři! Takže ta moje fyzická krása mi dělala velké problémy. Maminka, když přibrala, zatahovala břicho. A já zatahovala hrudník! Protože když jsem šla po ulici, pánové mi nekoukali do očí. Říkala jsem si: „Prosím tě, jsi docela milej a zajímavej chlap, ale vždycky ta očička někam uhla." Takže já tu krásu brala jako něco, co je velmi krásné, člověk si toho má vážit, ale nesporně vám to může přinášet i spoustu nepříjemných zážitků.
No, to mi řekněte! Má to nevýhody, být krásná?
Nejstrašnější věc jsem zažila! Měla jsem kouzelného pana profesora, staršího pána. Od maturity už jsem ho neviděla. Studovala jsem divadelní fakultu, točila nějaký film a pospíchala hrát do DISKu. Letěla jsem z toho natáčení načesaná, nalíčená, měla jsem takové útlounké vystřižené šatičky. Abych stihla to představení, tak jsem neodlíčená a nepřevlečená utíkala do DISKu. Najednou vidím, že proti mně jde na ulici tenhle můj milovaný pan profesor. A on přesně zabodl ten pohled. Já se lekla, ale vylítlo ze mě: „Dobrý den!" Ani jsem nedořekla toho profesora. A on mi řekl něco tak strašně hrubého! Tak strašně oplzlého! On mě vůbec nepoznal. Přede mnou stál ten můj Seneca nebo Marcus Aurelius, co to všechno pro mě znamenalo, a najednou tam stálo tohleto zpustlé zvíře. Mně vyhrkly slzy. To bylo pro mě tak strašné zklamání! A potom jsem si říkala, že kdybych měla do padesáti čekat, tak si vezmu ušlechtilého mužského.
Eva Hudečková o kolegyních
Vy jste ty kolegyně musela strašně štvát. Talentovaná, krásná. Vás musely nenávidět, že?
Miluško, určitě jich pár bylo. Ale já jim také odpustila, protože já si tu pomstu nenosila v sobě. Já si z nich napsala do knížek takové ty nejhnusnější figury. Tam je mám všechny zobrazené.
Tam holky jsou!
Na druhé straně já ty své kolegyně milovala. Co jsem tam měla kamarádek a úžasných přítelkyň. Slávka Budínová, miláček Laděnka Kozderková, Jana Březinová a jak jsem milovala Jarušku Tvrzníkovou! Já si jich tak strašně vážila. Ale i mužských, to byli kamarádi, přátelé. Bylo pár týpků, co se snažili, abych nedostala angažmá v jejich divadle. Mrzelo mě to, ale úplně zmizeli z mého života. Když je dneska potkám, tak si říkám: „Děvčata, děvčata, copak vás v tom životě asi potkalo." Jdu dál a s velkou láskou myslím na všechny ty moje zlaté holky. Káťa Macháčková, moje úžasná spolužačka, ale vůbec celý náš ročník - Jaruška Brousková, Eva Vosková, to byly tak bezvadné holky. Celá školní léta byla nádherná. Vlastně kvůli nim jsem šla do té branže nepřipravená, se srdcem na dlani a velmi důvěřivá. Protože ty vztahy byly opravdu fajnové.
Navíc to většinou byly děti z hereckých rodin, takže znaly tu mašinérii a občas mě varovaly, když jsem do něčeho chtěla jít: „Evi, pozor, nemusí to tak být!" Mám na ně krásné vzpomínky. Byly skvělé kolegyně na jevišti, když jsme spolu hrály. S Káťou si často voláme a jsme úplně na stejné vlně. Když se ve společnosti nebo v politice děje nějaká zhůvěřilost, tak si voláme a notujeme si.
Eva Hudečková o tendenčních rolích
Po škole jste šla do Wolkeru. Co jste tam hrála? To jste jim vzala všechny princezny?
Ne, já nebyla na princezny. Já hrála buď čarodějnice, nebo vyvrhely. Bylo to nádherné období. Tenkrát už se hrály ty tendenční sovětské hry, takže já vždycky hrála tu nevychovanou, protivnou, nevděčnou občanku. A vždycky jsem měla hodného muže, který mě napravoval. Bylo to pěkné.
S vaší vizáží jste asi těžko mohla hrát údernici.
To je pravda. Mluvíte přesně jako Rudé právo, které jednou napsalo, že jsem herečka, která se rozhodně nehodí k dělnickému ponku. Ale to mě zranilo. Jednou jsme točili komedii, kde jsem hrála takovou ženu - pořád jsem chodila v zástěře a do něčeho tloukla. Geniální výtvarník kostýmů Dóda Pištěk se přišel podívat na zkoušky. Šilo se u bývalé Podolské.
Ne!
Ale to už tam nebyla paní Podolská. Jenom herečky staršího data říkaly: „My teď šijeme u Podolské." Já měla kostičkované šaty a na nich květovanou zástěru. A ten Dóda se přišel podívat na tu zástěru: „Nemohu uvěřit, co ti to dali!" Všechno to bylo zlaté a ti lidé kouzelní. Také si procházeli peklem. Všichni jsme po tom 68. roce měli slíbené nádherné role. Všichni jsme si mysleli, že budeme hrát jako v těch 60. letech, kdy jsme vyhrávali světové filmové festivaly. Každý rok přišla velká cena z festivalu v Montreux, protože jsme točili fantastické komedie. Vždyť jsme vymysleli klipy - Janko Roháč je vymyslel. Bylo tam tolik nadaných lidí v obrovském rozjezdu. A najednou přišla normalizace a všem těm lidem se vzaly šance. Takže jsme všichni byli na jedné lodi. Toužili jsme po nádherných látkách a rolích. Někdy přišly a byla to obrovská radost. Opravdu bylo pár inscenací, které se vyrovnaly těm 60. letům. Ale to byla pro herce obrovská odměna a dodnes to patří mezi televizní a filmové poklady.
Eva Hudečková o své lásce
Vy jste díky hraní potkala svoji životní lásku. Kdybyste netočila, tak toho svého Venouška nepotkáte.
Ano, kdyby nás nedali dohromady. Ale my jsme se, Miluško, už měli třikrát předtím potkat a vždycky tomu osud nějak zamezil. Potom jsme se potkali a je to největší štěstí mého života. Miluju to, že jsem byla na věci nadaná, že cítím vášeň je dělat, že mě to strašně baví a moc mě těší ohlasy lidí, kteří ty mé knížky čtou a mají rádi mé inscenace a filmy. Ale ten můj domov, který pro mě Venoušek vytváří... On je nejlepší člověk mého života a je to nádherná lidská bytost. Vždycky, když ho poslouchám, jak hraje, tak si říkám, že on snad vůbec nemá v žilách krev. On má v žilách čirou hudbu. A protože má skupinu nula, tak ji může darovat úplně každému. Od té doby, co hraje, působí jako taková zvláštní transfuzní stanice a dává lidem posilující dávky, když přijdou na koncert. Ale on je i laskavý člověk.
O čem ještě promluvila Eva Hudečková?
- O nelehkém dětství
- O konci herecké kariéry
- O vztahu ke hříchům
- Kde podědila krásu
- O svých knihách
Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko
Související články
