Facebook
Instagram
Paní Nataša svému vymodlenému synovi obětovala všechno. Pečovala o něj, i když už byl dospělý a měl vlastní rodinu. Jednoho dne se jí to vymstilo a skončila v nemocnici.
„Kde jsi, mami?“ ozval se v telefonu můj syn Karel (25). Volal už asi popáté.
„Proč to chceš vědět?“ zeptala jsem se mírně podrážděně.
„Tak se hned nečerti...“ zasmál se „Budu mít schůzku s klientem, ale nestihl jsem si dát nic k jídlu. Mohla bys mi udělat nějaké chlebíčky? Mám hlad a nebyla jsi doma, když jsem šel kolem.“
„Byla jsem v práci a pořád tam jsem,“ odpověděla jsem suše. „Jídlo sis mohl připravit sám nebo požádat Olgu. Pamatuješ si vůbec, že máš ženu?“
„Ale nikdo neumí dělat tak dobré chlebíčky jako ty!“ prosil Karel. „Můžu se stavit? Kdy budeš doma?“
Mám své vlastní starosti
Už jsem na něj neměla sílu. Nechtěla jsem se hádat, takže jsem jen zavěsila. Vypla jsem si zvonění a rozhodla se soustředit veškerou energii na zákazníky. Ale stále jsem po očku sledovala displej a viděla, jak se na něm znovu a znovu objevuje jméno mého syna. Ne, nezvednu to...
Zároveň jsem se snažila usmát na mladou ženu, která si vybírala z těch nejdražších kabelek v obchodě. Pokoušela se mi naznačit, že cena je vysoká a jestli by s tím nešlo něco udělat. Neměla jsem na podobné věci náladu.
„Cena je pevná, bohužel. Buď se rozhodnete pro tento model, nebo ho vrátím na regál,“ řekla jsem zdvořile, ale rozhodně. Znovu jsem viděla, jak mi volá syn a už mě to opravdu naštvalo.
Zákaznice si asi všimla změny v mé náladě a bez slova vytáhla platební kartu. Pak popadla tašku s nákupem a odešla z obchodu.
Povzdechla jsem si. Ten kluk mi ještě odradí zákazníky!
Chtěla jsem mu udělat chlebíčky
Do výkladu jsem dala ceduli s nápisem, že přijdu hned, a rychle vyrazila domů. Když jsem otevírala dveře svého bytu, byla jsem hodně zadýchaná.
„Mami, jsi v pořádku?“ zeptal se Karel, který seděl v obýváku a čekal na mě.
„Co myslíš?“ lapala jsem po dechu. „Už na to nemám sílu... Nemůžu se o tebe starat donekonečna. Jsi dospělý muž, máš ženu a dítě na cestě, a přesto chceš, abych ti dělala chlebíčky, prala a zařizovala všechno za tebe!“ vyhrkla jsem.
Musela jsem se zhluboka nadechnout, protože jsem stále nemohla popadnout dech.
„Synu, je čas se vzpamatovat! Měl by ses stydět, jak zneužíváš svoji matku! Tohle jsou poslední chlebíčky, které ti dělám na zavolání...“
To bylo vše, co jsem stihla říct. Popadla jsem nůž a chléb, ale hned jsem je odložila. Cítila jsem zvláštní tlak na hrudi. O několik okamžiků později jsem se zhroutila na podlahu a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Svět kolem mě se začal točit, až zmizel...
Péče o syna mě přivedla do nemocnice
Probudila jsem se na nemocničním lůžku, vedle mě stál můj manžel a syn, který byl bílý jako křída.
„Mami!“ vyhrkl, když si všiml, že jsem se probrala.
„Pozor, potřebuje klid,“ napomenula ho sestřička, která byla poblíž. „Právě prodělala infarkt.“
„Nemáš tušení, jak jsme se báli,“ řekl Karel s očima plnými slz. „A ty řeči o posledních chlebíčcích... Mami, nikdy bych si to neodpustil, kdyby...“
„Drahá, jak se cítíš?“ přerušil ho manžel.
„Myslím, že jsem v pořádku...“ odpověděla jsem trochu nejistě.
S manželem jsme si ještě chvilku povídali. Pak se obrátil ke Karlovi, poplácal ho konejšivě po zádech a poslal domů za ženou. Moc se mu nechtělo, tak ho musel vystrčit ze dveří.
Můj muž měl naprostou pravdu
„Říkal jsem ti, že ho příliš rozmazluješ. Vidíš, kam to vedlo?“ zavrtěl hlavou a těžce si povzdechl. Viděla jsem v jeho očích starost. „Možná teď konečně pochopíš, že je čas nechat ho dospět...“
Chystala jsem se něco říct, ale zarazil mě. Znovu si povzdechl.
„Natašo, prosím, vyslechni mě. Měl jsem strach, když mi Karel zavolal. Zpanikařil, nedokázal ti pomoci. To já jsem musel zavolat záchranku. Vidíš, co z něj vyrostlo? Vím, jak dlouho jsme se snažili o dítě a kolik nás to stálo sil. Tvé těhotenství bylo pro nás požehnáním. Náš syn vyrostl v silného a zdravého muže a už nás nepotřebuje. Zato my teď potřebujeme trochu klidu...“
Nastala chvíle ticha.
Pak jsem otevřela ústa a řekla jen jedno slovo: „Souhlasím.“
Konečně mi to došlo. Některé pravdy člověk musí pocítit na vlastní kůži, aby mohl něco změnit k lepšímu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Související články
