Facebook
Instagram
Pozvání do talkshow Miluše Bittnerové Na kafeečko přijala módní návrhářka Blanka Matragi (71), která proslula svou nezaměnitelnou estetikou a také tvorbou pro arabské princezny. Promluvila o svých začátcích v Libanonu, kde v 80. letech zuřila válka, ale také o zvyklostech vyšších společenských vrstev v arabském světě. V čem je kouzlo jejího 45 let trvajícího vztahu s manželem Makramem? A jak vypadá krása v arabském pojetí?
Módní návrhářka Blanka Matragi (71) odjela se svým manželem Makramem do Libanonu v 80. letech a otevřela si zde módní salón. Situace nebyla jednoduchá, protože země byla ve válečném konfliktu. "Přišla televize, odvysílalo se to do celého arabského světa. Napsali, jak obdivují moji odvahu. V době, kdy je v Libanonu neklid, mám odvahu zaměstnávat lidi, pracovat tam a nebát se," vzpomíná na nelehkou dobu, kdy začínala v cizí zemi s odlišnou kulturou. "V dálce v horách dunělo odstřelování a my jsme se šampaňským otevírali salón módní přehlídkou, přičemž se to vysílalo do celého světa," vzpomíná návrhářka.
Kupředu ji hnala touha po kariéře a mohla si to dovolit také díky muži, který jí 45 let věrně stojí po boku. Jak sama říká, jsou spolu s Makramem 24 hodin, 7 dní v týdnu. "Je velmi tolerantní a přející. Sice se zdá, že já ten kočár řídím, ale on ho tlačí. Byl to on, kdo mi pomáhal, kdo mi správně udával směr, a mnohdy také zachraňoval situace. Dostali jsme se také do politického vězení," poukazuje slavná návrhářka arabských princezen.
Blanka Matragi uspěla v arabském světě
Blanko, vydala jste se do Bejrútu se svým mužem. Zuřila válka, neměla jste práci. Neměla jste tam strach?
Nemám strach jít do ničeho, mám moc ráda výzvy. S manželem jsme tam zůstali a práci jsme záhy našli. Můj muž měl fantastickou práci ředitele v Saúdské Arábii – tam jsme plánovali, že za ním odejdu. Já jsem se tam na komunistický pas nedostala a život mě nasměroval úplně jinam, možná tím nejsprávnějším směrem. V Saúdské Arábii bych určitě nedošla tam, kam jsem došla v Libanonu.
Toho bych se u vás nebála. Ale váš manžel měl práci, nicméně přišel o ni, abyste zůstali v Libanonu.
Já jsem si přála, abych zůstala v Bejrútu, protože jsem tam vystoupila, nadýchla se moře a úžasných lidí. Libanon voněl – jídlo, podnebí, a hlavně ti lidé. Běžně tam používají tři jazyky, z čehož jsem byla v šoku. Připadala jsem si tam neznalá, ale zároveň jsem cítila potenciál ukázat se. „Tady by to šlo dokázat!“. Pokaždé cítím do morku kostí, že se s někým potkám – nepodceňuji proto žádné setkání – a najednou cítím bliknutí, kdy z toho setkání něco vzejde. Právě tohle jsem cítila v Bejrútu, v Libanonu.
Proč jste se s manželem nevrátili do Československa? Byla jste etablovaná, dělala jste pro Tuzex.
To byly kolekce, pracovala jsem také pro zpěvačky. Ale já jsem chtěla jít dál, vždycky. I teď. Hlavně nezakrnět. Všechno, co existuje, můžeme někam posouvat, ukazovat a dělit se o to. V Libanonu jsem chtěla ukázat, co ve mně je. Když jsem viděla, jaké jsou tam butiky, jaké tam mají návrháře, byly to salóny na vysoké úrovni. Řekla jsem si: „Podíváme se, jestli bych získala práci.“ První firma mě ihned přijala poté, co jsem ukázala titulní stránky časopisů a svá ocenění. Přijali mě, dali mi fantastický plat o kterém jsem ani nesnila, a třetí den mě poslali do Paříže, ať vyberu látky na novou kolekci. Šlo to velice rychle – ostatní lidé ve vás věří, nebo to vidí, ale náhody přejí připraveným. Měla jsem co ukazovat. Začala jsem vytvářet kolekce večerních šatů a svatebních šatů. Rozkoukala jsem se, jak k nám chodí nákupčí, jak to celé funguje a kde všude se nakupuje. V prvním obchodě s látkami, kam jsem zavítala s majitelkou firmy, tak tam vybírala dcera ministra látky na chystanou svatbu.
Co jste udělala?
Jeden ten kupón látky jsem vzala a naaranžovala jsem to na ni. 80. léta, kdy u nás nic nebylo a stály se fronty na banány, ta nás naučila velké improvizaci – z ničeho umět udělat něco, co bude fungovat. Z kanafasu jsem uměla udělat kolekci do Tuzexu. Ve chvíli, kdy jsem na ni ten kupón látky naaranžovala, obchodník i ostatní lidé zůstali v úžasu stát. Zpětně mi říkal, že se jim ještě nestalo, aby někdo s takovou odvahou něco podobného předvedl. Ona si u mě tu svatbu potom objednala. Když začala válka a tato firma z bezpečnostních důvodů zavřela, doporučili mi otevřít si vlastní studio s individuální zakázkovou výrobou. Tak přišly další klientky, manželka uznávaného architekta, které mi umožnily vstup do Perského zálivu.
Chápu, naprosto přirozeně a jakoby nic.
Zní to pohádkově. V roce 1982 jsem otevírala salón a hledali jsme prostory. Přišla televize, odvysílalo se to do celého arabského světa. Napsali, jak obdivují moji odvahu. V době, kdy je v Libanonu neklid, mám odvahu zaměstnávat lidi, pracovat tam a nebát se. V dálce v horách dunělo odstřelování a my jsme se šampaňským otevírali salón módní přehlídkou, přičemž se to vysílalo do celého světa. Média mě fantasticky podpořila a člověka to dál nakopne.
"Žena z křišťálu" Matragi tvořila šaty z organzy
Dobře, ale přišla jste do země, kterou jste neznala a která měla jinou mentalitu. Arabský svět má také jiné zákonitosti. Jak jste se zvládala v tomto smyslu zařadit?
Jsem taková, že plavu v té situaci, ve které se naskytnu, a umím ji uchopit. Také nedostatky se člověk motivuje: „Pojďme lidem dát to, co jim tady chybělo.“ Libanonci jsou nesmírně avantgardní co se týká designu a novot. Odehrávaly se tam všechny premiéry a koncerty, z arabských zemí je tam největší casino. Libanonci mi hned dali možnost se kreativně projevit. Dali mi možnost zaplatit za něco, co nemohou koupit ani v Paříži, ani v Miláně. Byla jsem překvapená, že každá žena tam má módní časopisy a zná všechny značky. Přijela jsem z doby temna, z komunismu, kde kromě časopisů Vlasta a Burda nebylo vůbec nic. Naopak, do obchodů s drahými látkami posílali všechny časopisy a kupóny, náměty. Neohromily mě nejdražší látky, od kterých stál jeden metr celý plat mé maminky. Vystudovala jsem sklářství a oděv, což je nesmírně zaujalo. Na titulních stranách stálo „Žena z křišťálu prezentuje své skulpturální modely“.
Z jakých materiálů jste tedy tvořila?
Začala jsem sochařit z prostého materiálu organzy, jednobarevné a poloprůhledné, která má tužší charakter, ale není nejdražší. Navrhla jsem například prostorové lupenové šaty, přičemž lupeny jsem začala protahovat rybářské vlasce do neviditelného francouzského stehu. Z desítek lupenů tak vznikly prostorové šaty, které Libanonce ohromily. Mohla bych to vytvářet ve všech barevných mutacích. Ženy si žádaly něco originálního a nemuselo to být z nejdražších látek. Byly ochotny zaplatit za unikát stejně velkou částkou, jako za ty nejluxusnější látky. Vycítily potenciál designu. Myslím, že právě tohle je mi z hůry dáno. Když se ženou mluvím, po pár minutách vím, kam skočí – do romantického nebo minimalistického, co přesně má ráda. Architekturu? Kytičky? Krajky? Velmi rychle reflektuji a také skicuji.
Blanka Matragi o kráse v arabském pojetí
Je podle vás krása universální záležitost?
Všechno, co je krásné, tak lépe funguje. Žena nemusí být krásná, ale nosí například krásné šaty, je krásně upravená, a celý dojem je lepší.
Je krása stejná v arabském světě a tady v Česku?
Fyziologií je jiná. Arabky mají snědou pleť a tmavé vlasy. Češky mají zase světlou pleť a v očích Arabek tak mají zase jiné krásno právě díky své porcelánové pleti. Odjela jsem do arabských zemí pihatá a bílá, opalovala jsem se špatně a do ruda. Teprve později mi řekli: „Zůstaň bílá, vždyť to je nádherné.“ Na zrzavé vlasy mi potom dávali henu, protože člověk začíná přirozeně šedivět. Hena působí na vlasy skutečně blahodárně. Když potom přijdete k nejbohatším lidem, je to o stejném začátku: „Jak se máte? Co vám funguje? Používáte krémy nebo botox?“
Mají stejné problémy?
Úplně stejné! Přijdu na návštěvu, design mám ještě v kufru, šaty zabalené ve vaku, a oni se hned ptají na novinky a ženské drby.
Takže bychom si s princeznami rozuměly?
Určitě. Dnes už pracuji pro třetí generaci a jejich tradicí je o sebe pečovat. Cvičí, dřou na sobě, mají fantastické postavy. Tohle by se ovšem nedalo říci o generaci jejich maminek, která tam byla v době mých začátků. Šejchy, které měly šest dětí, byly plnoštíhlé a dobu těžko doháněly. Mladší generace je úplně jiná. Poprvé jsem se tam setkala s aerobikem, s bodystep a s bodypump, mají v palácích cvičitelky a lékařky z Anglie. Za několik měsíců to teprve přišlo do Bejrútu. Opravdu si dávají pozor, aby vypadaly dobře. I když jejich manžel třeba má mladší milenku, přesto si drží bonton dokonalého rodinného soužití a nedají na sobě nic znát. V arabském světě neexistují rozvody.
Blanka Matragi o svém 45 let trvajícím manželství
Váš manžel o vás krásně hovoří, a to spolu nejste pár let.
Letos to bude 45 let. Já vím, že je to šílenství.
Nejen, že spolu žijete, vy spolu i pracujete. Jste spolu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Jak jste to udělala?
Jsem svou prací velmi zaneprázdněná. On má svoji kancelář, já mám své dílny, jsme pár desítek metrů od sebe. Ale za celý den se téměř nevidíme, snad jen během setkání u oběda. A kdybyste se mě potom zeptala, co jsme na ten oběd měli, tak já nevím – natolik jsem zaměstnaná. Jsem natolik zabraná do práce, až je to někdy na škodu. Ale je úžasné, že jsem si vzala právě Makrama, který je výjimečný. Je úplně jiný, než jsem já. Je velký estét a je také jiný co se týká původu z arabských zemí. Je velmi tolerantní a přející. Sice se zdá, že já ten kočár řídím, ale on ho tlačí. Byl to on, kdo mi pomáhal, kdo mi správně udával směr, a mnohdy také zachraňoval situace. Dostali jsme se také do politického vězení. Také v tvorbě oděvů se člověk může nachomýtnout k velmi krajním situacím.
Váš manžel také mluví naprosto skvěle česky.
Ano, ale dělá malé chybičky. V běžném životě snad některá slova ani nepoužívá. V dokumentu, který nedávno vyšel, jsem ani nevěděla, co o mně říkal. Vzájemně jsme měli soukromí a byla jsem potom překvapená, co režisérovi ukázal o našem životě a bytě.
Dojalo by mě, kdyby o mě někdo takhle mluvil. Jak se to dělá, ten dlouholetý vztah. Je to o toleranci?
Samozřejmě. Také se dostanete do zakonzervovaného vakua, kdy si říkáte, že se toho vlastně moc neděje. Ale já jsem střelec, který to zase rozhýbá. Dostanu například nějakou výzvu a strašně ráda odcházím – ke sklářům, k sochařství, k architektuře, ke šperkům. Makram se mnou také naskočí, pomáhá a podporuje mě v tom, což je fantastické, že mě nebrzdí. Poslední dobou už mě přemlouvá, ať nejedeme v takovém zápřahu.
A to má asi smůlu, že?
Nemá, já sama jsem zbrzdila. Přestala jsem dělat kolekce a skončila má oděvní honba – prezentovat se třikrát nebo čtyřikrát do roka, to už nechci, protože je to velmi zavazující. Teď se chci hlavně setkávat se zajímavými zakázkami a lidmi, plnit unikátní přání na zakázku. Tohle si opravdu užívám.
O čem dalším promluvila návrhářka Blanka Matragi:
- O své výstavě v pražském Obecním domě
- Jaký je aktuální cíl její práce
- Jak to vypadá na návštěvě u arabské princezny
- V jakém porcelánu se u princezen servíruje hostina
- Jak návrhářka pomohla chudé čtrnáctileté sirotě
Jak šel čas s úspěšnou návrhářkou Blankou Matragi, se podívejte do galerie.
Související články
