Nejtěžší rok v životě bývalé mluvčí Karla Gotta: Nejdřív mi zemřela na rakovinu sedmiletá dcera, pak onemocněl Mistr

Bývalá mluvčí Karla Gotta (†80) Aneta Stolzová (40) dodnes v pořadu Na kafeečko vzpomíná, jak ji Mistr představoval: "Tohle je Aneta, moje tisková mlčící". A z úcty mlčící zůstala Aneta ohledně podrobností k jeho soukromí dodnes. V plánu nemá vydat knihu, jako mnozí jeho spolupracovníci, a vzpomínky si hodlá uchovat jen ve své hlavě.

Byť pro ni nebylo pět let po boku Karla Gotta pouze růžových. "V roce, kdy jsem začala pracovat pro pana Gotta, mi zemřela dcera. V lednu. Proto bylo pro mě toto období těžší – po půl roce jsem si nesla další informaci o tom, že můj další blízký člověk má onkologické onemocnění," vypráví Aneta v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou. "Teď se vám to začne míchat a musíte oddělit profesní část. Musíte zůstat profesionální, byť máte k tomu člověku hlubokou úctu, velký obdiv a pokoru," popisuje své tehdejší myšlenkové pochody.

Mohlo by Vás zajímat:

Životní příběh návrhářky Beaty Rajské: Italské manželství drží krásných 33 let, první sukni ušila v páté třídě

Aneta Stolzová na ministerstvu a v Armádě spásy

Než jste přišla k panu Gottovi, pracovala jste na Ministerstvu zdravotnictví. To je velký skok.
Dostala jsem osobní nabídku od své tehdejší velmi dobré přítelkyně Evy Jurinové, která také pracovala na Nově. Chodila jsem k ní na kurzy rétoriky a moderování. Eva měla shodou okolností vazby na Ministerstvo zdravotnictví, takže jsem byla napřímo oslovena. Byly jsme si s Evou hodně blízké, protože také pocházela z Ostravy – Poruby. Povídaly jsme si o našem rodném kraji a byl to nádherný věk, kdy jsem mohla být v její blízkosti. Eva byla úžasná.

Jak dlouho jste tam byla?
Krátce, byla jsem tam rok. Za mé éry se na tom úřadu vystřídali tři ministři. Když jsem byla mluvčí tří ministrů, řekla jsem si, že by bylo rozumné jít o dům dál. A šla jsem do Armády spásy mezi bezdomovce. Jsem člověk se sociálním cítěním a fascinovalo mě pomáhat mezinárodní organizaci, která není tak sexy jako organizace, které třeba pomáhají nemocným dětem. Deset let jsem Armádě spásy pomáhala budovat marketingovou a mediální komunikaci. Člověk odhodí předsudky o lidech bez domova. Setkala jsem se s mnoha životními příběhy lidí, kteří na ulici skončili ze dne na den, ne proto, že by byli flákači a opilci. V azylovém domě na Praze 7 jsem například potkala jednoho zajímavého pána, advokáta, který vinou autonehody přišel o manželku a dva syny. Život pro něj ztratil smysl. Řekla jsem si, že je potřeba bořit některé mýty a pomoc lidem, kteří pomoc potřebují víc, než kdokoliv jiný.

Mohlo by Vás zajímat:

Příběh lásky Ivany a Karla Gottových: Mistr své ženě toleroval i to, za co jiné ženy obvykle opouštěl

Aneta Stolzová tiskovou mlčící Karla Gotta

Po Armádě spásy přišel pan Gott, který vás nazýval tiskovou mlčící?
Ano. On mě tak rád představoval.

Přišla jste tam v době snad nejtěžšího období.
Bohužel. V roce 2015, kdy jsem s panem Gottem začala spolupracovat, tak na podzim propukla jeho nemoc. Obrovskou radost vystřídala velmi rychle obrovská bolest. Vidíte člověka, o které máte pocit, že je nesmrtelný. Z marketingového hlediska to byla další krizová komunikace.

Znala jste pana Gotta předtím osobně?
Jednou nebo dvakrát jsme se potkali díky jeho ženě Ivance, se kterou jsem se kamarádila. I proto přišlo ze strany Ivanky to oslovení. Znala moji profesní historii, a proto jsem byla napřímo oslovena.

Novináři vás dobře znali jako kolegyni, to po vás museli strašně jít? „No tak mi to řekni, vždyť se známe dvacet let…“
Je to tak, Miluško, byť to nebylo ve všech případech. Pár jich bylo. Nemysleli to špatně, ale z pozice „vždyť se známe“. Ale Ivanka s Karlem si mě vybrali proto, že věděli, že jsem loajální člověk a opravdu jsem mlčící. Proto jsem dodnes nenapsala a ani nenapíšu žádnou knihu. Kniha nebude.

Jste asi jediný člověk z okolí Karla Gotta, který nenapíše knihu.
Protože jsem hluboce přesvědčená o tom, že jsou věci, které mají zůstat pod pokličkou. A já si je ráda budu dál nosit ve svých vzpomínkách.

Muselo pro vás být osobně těžké vidět jeho odcházení.
Musím říct, že jsem jeho odcházení do poslední chvíle neviděla a nechtěla vidět. Něco jiného bylo, když nemoc udeřila. Ale pan Gott se neuvěřitelným způsobem zmátořil a vyléčil díky podpoře nejbližší rodiny, zejména Ivany. Takže odcházení vidíte, až když skutečně nastává. A nechcete si připustit, že je to ono. V roce, kdy jsem začala pracovat pro pana Gotta, mi zemřela dcera. V lednu. Proto bylo pro mě toto období těžší – po půl roce jsem si nesla další informaci o tom, že můj další blízký člověk má onkologické onemocnění. Teď se vám to začne míchat a musíte oddělit profesní část. Musíte zůstat profesionální, byť máte k tomu člověku hlubokou úctu, velký obdiv a pokoru. Doma jsem potom samozřejmě řešila, proč mám, sakra, po půl roce ve svém blízkém okolí člověka, se kterým řeším onkologické onemocnění.

Co jsem hodně pociťovala, byla velká náklonnost k Ivaně. Dovedla jsem se vcítit, jak prožívá toto oznámení. Na rozdíl ode mě byla Ivana bombardovaná miliony telefonátů od novinářů z poloviny Evropy. Já jsem v té době byla soukromý člověk, který si bolest řešil sám. Ivanu za to dodnes obdivuji. Podle mě je strašně těžké ustát s grácií bolest, kterou v sobě nesla. Smutek si také prožívala tak, že ho nepotřebovala dávat nikterak na odiv. Myslím, že to pro ni byla strašně těžká situace – ustát to zejména kvůli tomu obrovskému mediálnímu tlaku.

Hodně manévrů jste museli dělat kvůli nemocnicím. Jak velká je to logistika? Šli vám lékaři na ruku?
Nechtěla bych se pitvat v detailech, protože to mi nepřísluší. Nebyly to žádné extrémní manévry. Věci šly přirozeně a nemuseli jsme nikomu lhát. Někteří novináři si mohli myslet, že lžeme. Není to tak. Spíše jsme uváděli informace na pravou míru. Pan Gott vždy chtěl, abychom říkali pravdu a on sám ji vždycky říkal. Nechtěl, a my jako tým jsme tedy také nechtěli, abychom museli informace dementovat. Proto dala Ivanka prohlášení o stavu Karla. Jak se to napsalo, tak to bylo. Žádné další manévry nemusely být. Ti, kteří chtěli věřit a věřili, ti uvěřili. Ostatní si věci dělali po svém.

Mohlo by Vás zajímat:

Zpověď Olgy Studničkové Šípkové: Před rokem a půl prodělala mrtvici, pak přišel přechod a kila navíc

Aneta Stolzová o smrti dcery Natálky

Když jste nastoupila k panu Gottovi, měla jste za sebou nejhorší zážitek, který máma může mít. Vaše dcera byla nemocná a v sedmi letech zemřela. Jak to člověk prožívá?
Abych ukázala příměr – je jiná situace, když vám dítě srazí auto na přechodu a nečekáte to. Jiná situace je, když víte, že dítě je od narození těžce hendikepované a k tomu ještě onkologicky onemocní. To jsem si i já řekla: „Sakra, proč?“ Zpětně to dnes hodnotím tak, že Natálka v sedmi letech odešla do jiného světa a bylo to pro ni vysvobození. Protože ona by nežila, ale ani do té doby nežila plnohodnotný život. Byla na úrovni půlročního dítěte. Měla velmi vzácný genetický syndrom, který měly v té době u nás třeba dvě děti v republice. Nedalo se na to přijít standardní cestou. Život jsme přizpůsobovali tomu, že máte doma šestileté dítě, ale na úrovni půlročního. Bylo to velice náročné. Natálka milovala koně, takže jsme třikrát týdně jezdili na hipoterapii a to byl její vnitřní svět, tam byla šťastná. Nakonec jsme se stali šťastnými i v tom jejím světě, protože vám nic jiného nezbyde. Jak to zvládnout? Jednoduše, protože máte další dítě.

To je to, co člověka dokáže povzbudit?
Tak. Když nad tím budu duchovně přemýšlet, možná dcera odešla proto, abychom se my zase nadechli do života. A ještě takový paradox. Mám ještě třináctiletého syna Adama a děti jsme nechávali křtít. Natálka byla pokřtěná jako Natálie Amálie a já jsem věděla, že kdybych ještě jednou měla holčičku, byla by to Amálka. Amálka se nám s mým současným partnerem narodila před čtyřmi lety, duše vystřídala duši. Narodila se týden poté, co Karel Gott zemřel.

Dokáže se náš stát zapojit do péče o hendikepované dítě?
Automaticky dostáváte pomoc od státu v rámci sociálních příspěvků dle typu postižení. Ale je to chabá pomoc, nedejbože pokud žena zůstane na dítě sama. To potom nemáte šanci ani zaplatit nájem. V péči o těžce nemocné dítě, ať už je fyzicky nebo mentálně hendikepované a potřebuje 24 hodinovou péči, stát neumí pomoci tak, aby rodina nemusela prodat dům a maminka se vzdát práce. Myslím, že by stát mohl těmto rodinám daleko více pomáhat. Málokdo z těch pánů úředníků si uvědomuje, kolik rodinu stojí nemocné dítě.

Měla jste odvahu mít další dvě děti. Neříkejte, že tam není myšlenka: „Co když se to stane znovu?“
Samozřejmě, že je. Já jsem celé těhotenství trnula. Od dětství jsem strašpytel. Když jsme čekali Adama, který se narodil dva roky po Natálce, tak bych si nechala odebrat klidně i vlasy, aby mi udělali nějaké testy. Závidím a přeji párům, které říkají, že těhotenství pro ně bylo nejkrásnější období života. Pro mě to byl největší stres. Uvědomila jsem si, že se může stát kdykoliv cokoliv. Také se mi narodilo v uvozovkách zdravé dítě a to, že je těžce hendikepovaná, jsme zjistili v deseti měsících, protože se nevyvíjela a hledali jsme příčiny. V žádném případě nechci mluvit o neštěstí, protože už to, že máte dítě, je dar. Dodnes jsem velice úzkostlivá matka a všude vidím nebezpečí a hrozby. Podvědomě žiji pořád v nějakém strachu o děti. Nejen o děti, ale také o mého muže, rodiče, prostě pořád se bojím o zdraví mých blízkých.

Ve vysokém stupni těhotenství s Amálkou jste absolvovala odchod Karla Gotta a pohřeb.
Ano. Rodila jsem v době, kdy pan Gott už zemřel a řešil se pohřeb. Ležela jsem v hořovické porodnici, naštěstí jsem byla na pokoji sama, a bylo to pro mě strašné. Bylo to nádherné – měla jsem vedle sebe malou holčičku – ale zároveň jsem sledovala, jak se připravuje pohřeb. Na poslední rozloučení už jsme jeli s Amálkou. Modlila jsem se, aby nás pustili. Pustili nás a den na to jsme jeli společně na pohřeb. Byla to smršť. Asi jsem od vínku silná žena. Moje maminka a babička jsou, takže to máme v krvi. Doufám, že taková bude i Amálka a nebude se bát jako já. Říkala jsem si: „To už je, sakra, moc. Ten vlak jede strašně rychle.“

Víte, že existuje šestinedělí? A vy jste zařizovala tak obrovskou věc?
Nezařizovala jsem to já, dělala to Ivanka. Já jsem byla nápomocná po telefonu. Ale asi jsem to prožívala velmi osobně.

Amálka je tedy zdravá a jmenuje se Amálka Karla.
To vymyslel můj muž asi tři dny před porodem. Jeho milovaná babička byla Karla a můj muž věděl, že kdyby měl jednou holčičku, chtěl by Karlu. Karel nám tam přišel souběžně, takže je to Amálka Karla.

Je pravda, že jste si s panem Gottem připila na život?
Ano. Bylo to v pár posledních dnech jeho života. Seděli jsme u něj doma v kuchyni, s Ivankou a s mým mužem Alešem. Karel si s námi připil na život. Ale to on si s každým připíjel na život. Karel si na život připíjel rád.

Máte velké štěstí, že jste potkala takového člověka.
Já mám velké štěstí, že mě oslovila Ivanka, která mi tu práci nabídla. Potkat se s Karlem Gottem je jedna věc, ale mít tu čest pro něj pracovat, to je neskutečná celoživotní vděčnost, že jsem mohla stát po jejich boku. Jsou v životě situace, které vás nesmí minout. Myslím, že tahle mě neminula.

O čem dalším promluvila Aneta Stolzová:

• Jakou měla pubertu
• Jak se díky Supermanovi dostala k novinařině
• Jak byla práce na Ministerstvu zdravotnictví
• Co se naučila v pořadu Občanské judo
• V jakém oboru pracuje nyní?

Galerie Nejtěžší rok v životě bývalé mluvčí Karla Gotta: Nejdřív mi zemřela na rakovinu sedmiletá dcera, pak onemocněl Mistr

+ 7 fotek + 8 fotek