Facebook
Instagram
Nela by se ráda vdávala. Se svým přítelem chodí osm let a i když všichni v jejich okolí zakládají rodiny, on se do ničeho nehrne. Co by měla Nela udělat?
V pondělí přišla moje kolegyně Lenka (28) do práce celá rozzářená.
„Zdeněk mě požádal o ruku!“ oznámila hned mezi dveřmi a mávala prstýnkem s velkým kamenem. Začala vyprávět o slavnostní večeři, překvapení, které jí připravil, a o slzách štěstí. „Vůbec jsem to nečekala! Chodíme spolu teprve půl roku, a on už přišel s prstýnkem!“ rozplývala se.
Pogratulovala jsem jí, objaly jsme se a pak jsem se vrátila k práci. Měla jsem ji ráda a upřímně jsem jí přála štěstí, ale ty zásnuby mi zkazily náladu...
Ráda bych se vdávala
Domů jsem dorazila unavená a smutná. Můj přítel Petr (30) se motal po kuchyni a něco vařil.
„Podej mi pepř, lásko,“ zabručel, když mě uviděl. „Co je s tebou? Šéf ti dal zabrat?"
„Ne, bolí mě hlava,“ zalhala jsem.
Nemůžu mu přece říct, co mě ve skutečnosti trápí. Diskuse o naší svatbě v poslední době vždy končily hádkou. Petr měl na to téma už asi alergii a já ho nechtěla zbytečně rozčílit.
„Vezmi si nějaký prášek. Za chvíli to bude hotové. Máš hlad?“
„Přímo umírám hlady.“
„Super!“ zaradoval se.
Měl na sobě mou kuchyňskou zástěru a vypadal rozkošně. Dvoudenní strniště, široká ramena a v ruce dřevěná vařečka...
„Jdu se osprchovat,“ řekla jsem a začala si rozepínat blůzu. Petr se na mě díval s úsměvem a navrhl, že by se připojil.
„Ať se ti to nepřipálí...“ usmála jsem se a nechala ho samotného v kuchyni.
Ve sprše se mi chtělo brečet. Od našeho prvního rande uběhlo víc než osm let. Milovala jsem ho a bylo nám spolu dobře. Problém byl v tom, že náš vztah uvízl na mrtvém bodě, ze kterého jsme se nemohli pohnout dál.
Chtěla jsem svatbu, něco víc než jen společné bydlení bez závazků. Petrovi nevadilo, že žijeme jako studenti, v pronajatém bytě, bez plánů do budoucna a bezstarostní jako děti. Naši kamarádi zakládali rodiny, zatímco my...
Co když je chyba ve mně? Co má Lenka, že ji Zdeněk po půl roce požádal o ruku? Jasněji vyjadřuje své touhy? Nebo na něj netlačí? Poslední dobou mi Petr vyčítal, že pořád mluvím o svatbě, ale já si nemohla pomoct. Prostě sním o prstýnku...
Připravil pro mě překvapení
O pár dní později se Petr objevil v mé práci.
„Dnes večer tě vezmu na skvělé místo. Na nic se nevyptávej, je to překvapení,“ řekl a dodal, že musí běžet.
Co když se mě konečně chystá požádat o ruku? Skvělé místo, překvapení... Možná půjdeme do nějaké luxusní restaurace a pak... Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem odešla z práce dřív a skočila ke kadeřníkovi.
Bylo to úplně zbytečné. Petr mě nepožádal o ruku, místo toho mě vzal na... paintball!
Když jsme se vraceli domů, Petr měl dobrou náladu, já byla naštvaná, celá bolavá z té hloupé hry a zadržovala jsem slzy.
„Bára a Tomáš se budou brát. Včera jsem ji potkala v tramvaji a...“
„Nezačínej s tím,“ přerušil mě Petr.
„Jen říkám...“
„Nechápeš, že se na to nehodím? Manželství je past. Podívej se na mého otce - tři manželky, věčné hádky, stížnosti, urážky! To není nic pro mě!“
„Nevezmeš si mě, protože tvůj otec neměl šťastné manželství?“
„Nevezmu si tě, protože to nemá smysl! Chodíš do kostela? Ne! Tak proč potřebuješ církevní svatbu? A ten papír z matriky, na co nám je?“
„Proč tvoji kamarádi z toho nedělají takový problém? Adam se oženil, Michal a Arnošt taky! Chci svatbu, nechápeš to?“ zakřičela jsem.
„Nebo možná chceš jen předvést prstýnek kamarádkám, co?“
„Jsi hrozný!“ rozplakala jsem se.
„Miluju tě, Nelo. Miluju tě a je mi s tebou dobře, ale nechtěj po mně, abych si tě vzal. To není nic pro mě,“ ukončil Petr debatu. Poprvé od doby, co jsme spolu, mi to řekl tak jasně. Už jsem neměla důvod čekat na zásnuby...
Snu o svatbě se nevzdám
Na svatbách našich přátel, o Vánocích, na Valentýna i na narozeniny - pokaždé jsem naivně věřila, že Petr vytáhne malou krabičku a nasadí mi prstýnek. Ale nic takového se nestalo. Proč? Vždyť lidé se na celém světě berou pořád! Proč ne my?
Asi o půl roku později jsem zjistila, že jsem těhotná. Neplánovala jsem to, asi selhala antikoncepce.
„Možná to bude holčička...“ pohladil mě Petr po břiše a zářil radostí.
V neděli nás moji rodiče pozvali na oběd. U nich jsme byli jen zřídka, táta mi Petra neschvaloval, vadilo mu, že spolu žijeme bez sňatku. Máma byla shovívavější, ale tentokrát ne.
„Když jsi těhotná, tak se asi vezmete, že?“ zeptala se.
Podívala jsem se na Petra. Seděl tam na gauči, zjevně podrážděný, s pevně semknutými rty.
„Nevím, mami...“ odpověděla jsem.
„Pomysli na to dítě, proboha!“ rozčílila se máma.
Oběd byl hrozný. Měla jsem pocit, že Petr si přeje být kdekoliv jinde. Rodiče neustále naráželi na svatbu, a já se cítila strašně.
O pár dní později mi Petr podal prstýnek.
„Možná bychom se přece jen měli vzít...“ nadhodil.
Podívala jsem se mu do očí, vypadal poraženecky. Asi byl vyděšený a rozhodně nepůsobil jako šťastný budoucí ženich. Nasadila jsem si prstýnek na prst a políbila ho na rty.
„Zasnoubíme se, ano? Ale se svatbou ještě počkejme...“
Sním o svatbě, ale ne o takové, která by byla vynucená. Rozhodla jsem se, že počkám, až mě Petr požádá o ruku bez nátlaku, nebo... se nevezmeme vůbec. Koneckonců, bylo nám spolu dobře osm let. Uvědomila jsem si, že člověka nemůžete donutit k něčemu, co nikdy nechtěl. A Petr svatbu nechtěl. Možná se to jednou změní. Teď mám prstýnek. To je alespoň první krok...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
