Olina (39): Na každé výročí dědova úmrtí slýchám harmoniku. Díky tomu vím, že je stále se mnou

Na dědu mám jen krásné vzpomínky. Hrával na harmoniku, já jako malá před ním stála, a zatímco tahal vzduch do nástroje, já mačkala klávesy a tlačítka.

Mohlo by Vás zajímat:

Bohouš (45): Umírající děda se nepřišel ve snu jen rozloučit. Poradil mi také, co udělat s jeho chatou

Děda mě poctivě učil hrát na harmoniku

Když jsem trochu vyrostla, daroval mi děda maličkou harmoniku. A začali jsme trénovat. Bohužel jsem nezdědila hudební sluch, a tak jsem jen stěží naposlouchala zvuky svého oblíbeného hudebního nástroje. Když jsem hrála falešně, neslyšela jsem to. Ale děda byl trpělivý. Jelikož jsme s ním bydleli v rodinném domě, stačilo, abych seběhla o patro níž a mohla jsem denně trénovat. Cvičení přineslo první ovoce, a tak jsem asi za rok mohla s dědou při domácím grilování rodině zahrát první písničku. To mi bylo šest let.

S dědou mě pojila tato záliba až do jeho smrti. V pubertě už jsem se hraní samozřejmě nevěnovala s takovou vervou, ale ráda jsem s dědou trávila čas a rozehrála zvuky tohoto skvělého nástroje. Děda i krásně zpíval, a tak jsme i několikrát vystupovali na různých oslavách pořádaných naší vesnicí. Nikdo jiný z rodiny o hru na harmoniku neměl zájem, proto jsem byla jediná, komu děda svůj um předal.

Mohlo by Vás zajímat:

Milada (41): Zdá se, že jednou zemřu na stejnou nemoc jako děda. Už mám výsledky testů, ale bojím se je dovědět

Děda zemřel po roce boje s rakovinou

Jak děda žil krásný život, jeho odcházení bylo bolavé a smutné. Měl rakovinu a trvalo skoro rok, než zemřel. Celá rodina jsme se o něj starali a snažili se mu zpříjemnit čas, který mu zbýval. Děda trpěl nesnesitelnými bolestmi, které ani léky nedokázaly efektivně utlumit. Jakž takž klidný byl jen při poslechu harmoniky. Snažila jsem se, abych si každý den našla alespoň chvilku a zahrála mu jeho oblíbené písničky.

Když děda zemřel, bohužel jsem u něj nebyla. Smutná zpráva mě zastihla ve škole. Rodiče mě vyzvedli a odvezli domů. Brečela jsem celé odpoledne. V noci jsem celá zoufalá vzala harmoniku a sedla si na zahradu. Po tváři mi tekly slzy a já hrála. Trvalo dlouho, než odezněla akutní bolest z dědova odchodu. Na jedné straně jsem byla ráda, že už děda netrpí, ale odešel člověk, který mi byl velice blízký.

Mohlo by Vás zajímat:

Linda (28): Když děda umíral, zaslechla jsem povědomé cinkání klíčů. Věřím, že se přišel naposledy rozloučit

Na výročí úmrtí slýchám harmoniku

Na první výročí dědova úmrtí jsme mu byli položit kytičku na hrob. Odpoledne jsme se všichni sešli a na dědu zavzpomínali. Bylo to milé. Večer jsem se začala cítit divně, bolela mě hlava, ale přikládala jsem to emočnímu vypětí. V noci mě pak vzbudil zvuk harmoniky. Když jsem procitla, rozpoznala jsem známé tóny. V hlavě mi zněly písničky, které jsme s dědou hráli. Noční zážitek mě vyděsil, ale ráno bylo všechno v pořádku, a tak jsem svůj noční stav přičítala stresu.

Včera to bylo přesně dvacet let, co děda zemřel. Často na něj vzpomínám a na výročí nezapomenu nikdy. Ani se nemusím dívat do kalendáře. Vím totiž, že v noci uslyším zvuky harmoniky. Ano, pravidelně každý rok mě v noci vzbudí zvuk, který mi zní v hlavě. Je to ta nejkrásnější hudba. Dozvuky starých krásných časů. Vím, že za mnou přichází děda a koncertuje jen pro mě. Nemám z tohoto nadpřirozena strach. Užívám si to. Je to něco, co patří jenom mně. Je to něco tajemného mezi mnou a dědou.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (24): Klobouk vypadlý ze skříně oznamoval, že je děda v nebezpečí. Zachránily jsme ho na poslední chvíli