Facebook
Instagram
Olívie si se svým starším bratrem Martinem nikdy nerozuměla. Vždycky si dovoloval na slabší a ji šikanoval. Když o tom řekla mámě, ta jí nevěřila. V jejích očích byl Martin hodný kluk.
Linda byla milá a otevřená holka, která se pořád smála. Proto jsem nikdy nechápala, jak mohla skončit s mým starším bratrem Martinem. Co ji na něm vůbec zaujalo? On nikdy nebyl ideální, i když ho naši a širší rodina tak viděli.
Bála jsem se svého bratra
Když jsme byli mladší, nechoval se ke mně moc hezky. Párkrát jsem to chtěla říct rodičům, ale vyhrožoval mi. Postupně jsem se ho začala bát tak, že jsem se zamykala ve svém pokoji. Jednou nebo dvakrát jsem se odvážila říct mámě, že mě bratr šikanuje, ale nikdy mi nevěřila.
„Přestaň si vymýšlet,“ říkala mi. „Jestli takhle chceš zamluvit své špatné známky, měla by ses stydět.“
„Přesně tak,“ přitakal hned táta. „Měla by sis vzít příklad z Martina. Je to hodný kluk a vzorný student.“
Netušili, že jejich „hodný kluk“ mi způsobil velké problémy s navazováním vztahů a otevřeností k ostatním.
Naštěstí jsem se s tím časem vyrovnala. Na vysoké jsem začala chodit k psychologovi, odřízla jsem se od toxického bratra a... potkala Filipa, svého budoucího manžela. Díky němu jsem získala zpátky sebevědomí. Přesvědčil mě, že už nikdy nemusím Martina poslouchat.
Pochybovala jsem, že by se můj bratr někdy změnil. Jednou jsme s Filipem přijeli na máminy narozeniny, Martin hned začal s hloupými poznámkami na můj účet. Málem se s Filipem poprali, což rodičům stačilo k tomu, aby Filipa označili za agresivního a nevychovaného. Jediná Linda tehdy mlčela, což mi k ní nesedělo. Když jsem ji poznala, byla to ukecaná a veselá holka...
Rychle jsem pochopila, že je něco špatně
Rozhodla jsem se, že Lindu vezmu na nákupy, ať trochu pokecáme. Nejdříve jsem se ujistila, že Martin nebude doma. Nechtěla jsem, aby nám překážel a kazil náladu svými řečmi. Když mi Linda otevřela dveře, hned jsem si všimla špatně zakryté modřiny na tváři.
„Lindo, co se stalo?“ zeptala jsem se zděšeně.
Rychle zavrtěla hlavou. „Nic to není,“ ujistila mě.
„To ti udělal on, že?“ zvedla jsem hlas.
„Nech to být,“ začala nejistě. „Prostě se naštval, teď to má v práci těžké. Stalo se to jen jednou, vážně...“
„A jinak?“ ptala jsem se dál. „Vyhrožuje ti?“
Znovu zavrtěla hlavou, ale udělala to příliš rychle.
„Vůbec ne. Je milý, něžný... Je to dobrý člověk, Vždyť ty to víš...“
No právě. Svého bratra znám až moc dobře. Proto jsem Lindě nevěřila ani slovo. Raději jsem už nic neříkala a vzala ji na nákupy. Snažila jsem se ji rozptýlit, aby nemyslela na to, co ji doma čeká. Užívaly jsme si to tak moc, že jsme úplně ztratily pojem o čase. Trochu mě překvapilo, když jsem před obchodním centrem viděla lehce netrpělivého Filipa.
„Měla jsi být doma v šest,“ připomněl mi jemně.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se zmateně a podívala se na telefon. Bylo už po osmé. „No, trochu jsme se rozjely...“
„Trochu...“ zasmál se.
„Nezlob se na Olívii,“ rychle se ozvala Linda. „Je to moje vina. Moc často nevycházím ven a asi jsem ji zdržela...“
„Ženy...“ řekl se smíchem Filip. Nabídl Lindě, že ji odvezeme, ale ona řekla, že se ráda projde, a rychle zmizela.
Švagrová byla na dně
I když jsem měla o Lindu obavy, nečekala jsem, že se u mě objeví už druhý den. Vypadala, jako by celou noc nespala. Myslela si, že se na mě Filip včera naštval a udělal mi scénu. Když jsem ji ujistila, že nic takového se nestalo, najednou se rozplakala.
„Není vůbec milý ani něžný,“ vzlykala, když se mi zhroutila do náruče. „Pořád na mě křičí... Všechno dělám špatně... Včera jsem spala u kamarádky, protože jsem ztratila klíče a bála jsem se mu to říct.“
Přesvědčila jsem ji, že u nás může zůstat, jak dlouho bude chtít.
„Měla bych od něj odejít,“ řekla tiše, jako by jí došla síla. „Už to dál nevydržím...“
„Neboj se. Tady jsi v bezpečí.“
„A co když sem přijde?“ zeptala se obavami.
„Ať si to zkusí,“ zamračila jsem se. Představila jsem si, jak by Martin obstál proti Filipovi, který je osobním trenérem a věnuje se judu. Vyprovodí ho dřív, než zjistí co se vlastně děje.
Rozvod byl noční můrou
Slíbila jsem Lindě, že jí pomůžu s rozvodem. Stála jsem při ní od té chvíle, kdy mi řekla, že chce Martina opustit. Reakce rodiny na sebe nenechala dlouho čekat.
„Martin říkal, že ta holka podala žádost o rozvod,“ spustila rozzuřená máma do telefonu. „Prý jsi ji k tomu přemluvila ty!“
„Bylo to její rozhodnutí a já ji v tom podporuju,“ odpověděla jsem klidně. „Nemusí trpět jeho chování.“
„Ty ses úplně zbláznila!“ zařvala a típla mi to.
Nedělala jsem si z toho těžkou hlavu. Věděla jsem, že rodiče se za Martina vždycky postaví. Byla jsem si jistá, že se ani nebudou snažit vyslechnout, jak to vidí Linda. Na ten telefonát jsem rychle zapomněla, ale matka ještě neskončila.
Jednoho dne, když už byl rozvod v plném proudu, jsem přišla domů a našla matku, jak řve na Lindu.
„Co si myslíš, že děláš, ty huso pitomá? Ty budeš pomlouvat mého syna? On je tak hodný člověk, snesl by ti modré z nebe... A ty...“ křičela máma.
„Lindo, nemusíš to poslouchat, běž si odpočinout,“ řekla jsem. „Mami, jestli si chceš na někom vylít vztek, ráda si s tebou promluvím.“
Linda rychle odešla, asi čekala, že to mezi mnou a mámou bude ještě horší.
Vím, že jsem udělala správnou věc
Máma mě probodla pohrdavým pohledem.
„A ty ji tu necháváš,“ zasyčela. „Měla by ses stydět. Obě byste se měly stydět!“
„Ty vůbec netušíš, čím si s ním prošla!“ vykřikla jsem, i když jsem věděla, že to nemá smysl. „Ty a táta budete Martina obhajovat, ať udělá cokoliv...“
Máma neodpověděla, ale v jejích očích jsem viděla jen pohrdání.
„On byl takový vždycky. Vybíjel si vztek na slabších. Říkala jsem vám to, ale nikdy jste mě neposlouchali. Možná, kdybyste tehdy něco udělali, teď by měl normální, šťastnou rodinu a nikoho by netýral...“
„Vždycky jsi byla ostudou rodiny,“ zasyčela. „Já ani táta tě už nechceme nikdy vidět...“ dodala a odešla.
Linda se rozvedla. Byla jsem ráda, když jsem viděla, jak se postupně přestává bát a stává se z ní ta veselá a sebevědomá žena. Našla si malý byt poblíž a soustředila se na práci. Zůstaly jsme přítelkyněmi a Filip si ji také velmi oblíbil.
Věděla jsem, že mi rodiče nikdy neodpustí, takže jsem se ani nepokoušela mluvit s nimi. Bylo mi to trochu líto, ale zároveň jsem cítila obrovskou úlevu. Uvědomila jsem si, že můj život je bez nich stejně šťastný, ne-li šťastnější. Měla jsem Filipa, dobrou kamarádku a brzy se nám měla narodit dcera. Co víc bych si mohla přát?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
