Osm dní pekla na Sahaře: Italský ultramaratonec Mauro Prosperi přežil díky ženám z pouště

Mauro Prosperi, narozený 13. června 1955 v Římě, je ostřílený ultramaratonský běžec, který se v roce 1994 rozhodl podstoupit Marathon des Sables, jehož cesta vede i přes Saharu. Chtěl si tím otestovat svou kondici. Jenomže jeho vášeň pro dobrodružství ho téměř připravila o život.

Mohlo by Vás zajímat:

Alex Kurzem: Židovský chlapec přežil válku jako nacistický maskot. Pravdu mu dlouho nechtěli uvěřit

Marathon des Sables, dobrodružství pro osamocené běžce

Marathon des Sables, také známý jako Marathon of the Sands, je každoroční šestidenní ultramaraton, jehož cesta je dlouhá 241 kilometrů a vede spalující marockou pouští. Je to trasa, jež je šestkrát delší než klasický maraton. Oficiální stránka závodu uvádí, že jde o „soběstačné dobrodružství“, což vlastně celou soutěž velmi dobře vystihuje. Jste v ní zcela odkázáni sami na sebe.

Po celý týden si musí účastníci nést veškeré své vybavení a jídlo. Pokud překročí určenou denní dávku, jsou penalizováni. Musí také dodržovat stanovené tempo - maximálně tři kilometry za hodinu. Není to jen tak. Cesta je plná nerovného písku a také solných a štěrkových plání. Jde tak o velmi obtížný terén. A pak je tu také průměrná teplota dosahující třiceti stupňů. Rostlinný porost je velmi vzácný. Srážky jsou ojedinělé. Tento neúrodný kus země je tak skvělý pro ty, kteří si chtějí vyzkoušet svou odolnost a schopnost přežít. Stejně jako Mauro Prosperi.

Bývalý olympijský pětibojař vždy hledal nové způsoby, jak posunout své limity. Přestože byl v té době ženatý a měl tři děti, nezabránilo mu to v tom, aby riskoval. O ultramaratonu se dozvěděl od svého kamaráda a kolegy sportovce. Téměř okamžitě začal trénovat. Denně uběhl čtyřicet kilometrů. Začal také méně pít, aby si zvykl na nedostatečný příjem vody. Náročná rutina mu zabrala téměř veškerý čas. Jeho žena Cinzia tak svého muže vídala jen zřídka. Vadilo jí, že se chce tak nebezpečné akce zúčastnit. Vždyť musel podepsat formulář, kde má být uvedeno, komu má být v případě jeho úmrtí posláno tělo. Protesty manželky Mauro odbyl slovy, že se může maximálně spálit na slunci. Dne 10. dubna 1994 tak stanul na startovní čáře. Tím, co viděl před sebou byl nadšený.

Mohlo by Vás zajímat:

Anthony Hopkins dvakrát přežil svou smrt: Před 50 lety ho děsivý zážitek donutil abstinovat, nyní jen těsně unikl požáru

Písečná bouře odstartovala peklo

Závod každoročně přiláká okolo 1 300 účastníků a častokrát jeho účastníci mezi sebou navážou spojenectví a přátelství. Mauro ale ne. V roce 1994 se mělo na maraton přihlásit jen sto lidí. Každý se tak musel spolehnout sám na sebe. První tři dny šlo vše hladce, ten další ale bylo nutné zdolat 91 kilometrů z jednoho kempu do druhého. Byla to první těžká zkouška: intenzivní horko, teplota se zvýšila na šestačtyřicet stupňů, písečné duny a nedostatek jídla a pití.

Těsně po poledni se ale zvedl tak silný vítr, že nastala písečná bouře. Pořadatelé tak pro tento den závod ukončili. Mauro ale běžel dál, přestože kvůli písku neviděl skoro na krok. Měl za sebou již notnou část cesty a nechtěl ztratit náskok. Jenomže příliš pozdě si uvědomil, že sešel z vyznačené stezky. Najednou se snesla tma a on nevěděl, kde je. Navíc měl v nose drsná zrnka písku, která se mu dostala do hrdla, což vedlo k řezným ranám a krvácení. Jenomže musel dýchat, takže se inhalování písku nemohl vyhnout. Nejvíce ale myslel na jednu věc - přežije vůbec?

Mohlo by Vás zajímat:

Skočil z mostu Golden Gate a přežil. Dnes se Kevin Hines věnuje osvětě a odrazuje lidi od sebevražd

Mauro Prosperi si chtěl vzít život

Když se podíval na své zásoby, zjistil, že má jen trochu jídla a prázdnou lahev na vodu. Rozhodl se, že si postaví tábor a s prvním slunečním paprskem se vydá na cestu. Jenomže ani ráno netušil, kde je. Vše vypadalo stejně. Nikde žádný záchytný bod či povědomá stezka. V tomto okamžiku se rozhodl, že zůstane na místě. To jim v takové situaci radili organizátoři: Posadil se tedy na vrchol duny a čekal.

Netrvalo dlouho a nad hlavou se mu objevil záchranářský vrtulník. Jenomže ho neviděli. Radoval se tak úplně zbytečně. Další den se tak, i přes varování, vydal na cestu. Po několika hodinách cesty uviděl jakousi stavbu. Byla to svatyně marabout, místo posledního odpočinku islámských svatých mužů. Vstoupil dovnitř, zoufale potřeboval trošku stínu. Stále ale neměl vodu. Ve snaze přežít vysával vlhkost z vlhčených ubrousků a olizoval kameny, na nichž ulpěla ranní rosa. Pořád toho ale bylo málo. Musel se tak uchýlit k pití vlastní moči.

Hlad ukojil ještěrkami a netopýry, kteří hledali ve svatyni rovněž dočasný úkryt. Jedl je syrové v naději, že mu krev poskytne nějaké živiny. Podařilo se mu také najít ptačí vejce a hmyz. To ve spojení s léky proti nevolnosti, které měl v batohu, vedlo k tomu, že nepodlehl hydrataci a vyhladovění. Po nějaké době mu svitla další naděje. Uslyšel nad sebou letadlo, a tak do písku vyryl velké SOS. Písmena ale brzy smazal vítr.

Další nezdar ho přivedl k myšlenkám na sebevraždu. A také na svou ženu. Když ho v poušti nenajdou, nebude prohlášen za mrtvého, a jí tak nevznikne nárok na policejní rentu. Rozhodl se, že si vezme život, ale přímo ve svatyni, kde je šance, že ho po čase najdou. Kapesním nožem si podřezal zápěstí, pak si lehl a omdlel. Ráno se však znovu probudil. Kvůli dehydrataci se jeho krev srazila a tím se zabránilo vykrvácení. Bral to jako znamení, že se nemá vzdávat. Vydal se tak opět na cestu. Tentokrát vstříc horám. Oficiální stezka kolem nich vedla. Bohužel i tentokrát šel špatným směrem.

V poušti již strávil osm dnů, a poté náhle... fata morgána? Ne, skutečná kaluž dešťové vody. Vrhl se k ní a téměř celou ji vypil. Musel ale hltat velmi pomalu. Hrozilo, že vše vyzvrátí. O několik minut později si všiml, že opodál leží na zemi kozí trus.

Deserto? .....VITA pic.twitter.com/0UEOcIprdw

— Mauro Prosperi (@deserto1994) January 31, 2018

Zázrak díky pasačce koz

Po několika krocích narazil na lidské stopy, mířily na nedaleký kopec. Na něm spatřil dívku se stádem koz. Když ho zahlédla, vykřikla zděšením a dala se na útěk. Vydal se za ní. Brzy narazil na stany se ženami, jejichž muži odešli na trh. Dovnitř ho nepustily, daly mu ale najíst, napít a kontaktovaly vojenskou policii. Ta mu sdělila, že již není v Maroku, ale Alžírsku. Vztahy mezi oběma zeměmi byly napjaté, tak chvíli trvalo, než se vyřídilo a zjistilo vše potřebné. Ihned poté byl odvezen do nemocnice. Právě včas - selhala mu játra. Tam do něho napumpovali šestnáct litrů nitrožilních tekutin.

Po návratu do Itálie musel dlouhou dobu jíst jen tekutou stravu. A také bojoval s pochybovači, kteří jeho příběh označili za smyšlený. Nakonec byl vyslán tým, který se vydal po jeho stopách. Ten nalezl hned několik jeho věcí, zejména ve svatyni. Díky tomu pořadatelé zpřísnili bezpečnostní pravidla. Od své záchrany, která by se dala nazvat zázrakem, se do pouště vrátil ještě pětkrát. Doma se ale již neměl k čemu vrátit. Jeho manželství se rozpadlo, zůstali jen věrní přátelé. Před pěti lety dokonce spolu napsali knihu o jeho osudovém maratonu.

A co dělá Mauro nyní? Byť je mu skoro sedmdesát, i nadále závodí a testuje svou vytrvalost. Je to jeho „mise“, jak sám s úsměvem přiznává.

Mohlo by Vás zajímat:

Alison Botha přežila svou vlastní smrt: Útočníci jí málem oddělili hlavu od těla, ona ovšem předvedla neuvěřitelnou vůli žít