Pamětnice Růžena Kamarádová: V komunistickém vězení žila po boku vražedkyň, neminula ji ani svěrací kazajka

Růžena Kamarádová se narodila v roce 1924. Po absolvování Rodinné školy v Olomouci musela, místo dalšího studia, nastoupit do firmy Heikor, kde vyráběla prášek proti vším, jenž putoval k vojákům wehrmachtu. Šlo ale o tak agresivní látku, že jí doslova rozleptala prsty.

Mohlo by Vás zajímat:

Květa Fialová a její vzpomínky na rodiče: Maminku lidé považovali za čarodějnici, otce se bála

Osudný pohřeb

V roce 1948 se Růžena Kamarádová zúčastnila XI. všesokolského sletu v Praze, kde spolu s ostatními cvičenci dávala otevřeně najevo, že nesouhlasí s novým režimem v zemi. Vše vyvrcholilo v září téhož roku na velmi emotivním pohřbu bývalého prezidenta Edvarda Beneše. Tam se jí dostal do rukou dokument s doposud nezveřejněnými Benešovými slovy: „Ne všechen lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu, a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu: Prezidente Osvoboditeli, věrni zůstaneme.“

Růžena se rozhodla tento výrok namnožit a rozdat ho známým. Státní bezpečnost ale byla rychlejší...

Mohlo by Vás zajímat:

Dukla 1961: Režim se snažil naši největší důlní tragédii ututlat. Nejhorší byl děsivý nářek pozůstalých, vzpomíná záchranář

Politický proces

Politikou ovlivněný soudní proces skončil sedmi lety vězení se zvýšenou ostrahou, což v praxi znamenalo, že se pořádně nevyspí a bude hladovět. Polévka (měla prý obsahovat slimáky), krajíc chleba a večer troška salámu. Tvrdou postel brzy vystřídala holá zem a horečka, zánět žeber a nesnesitelná bolest. Když pak zašla za vězeňským lékařem, místo léků jí doporučil modlení. Na svobodu se, díky podmínce, dostala za tři roky. Jenomže přišla o všechna občanská práva a neustále ji sledoval jakýsi estebák Procházka.

Vzpomínek se ale nikdy nezbavila. Třeba, že se ve vězení bála vražedkyň, které byly odsouzené na smrt. Jedna z nich chodila v noci před popravou po cele tam a zpátky. Nikdo nevěděl, zda někomu neublíží. Už neměla co ztratit. K popravám docházelo každý den. Anebo když byla první týden na výslechu, kde se nemohla převléci ani umýt. Ze všech stran na ni křičeli. Byl tam i její otec, kterému vyčítali, že svou dceru špatně vychoval. Jakmile to Růžena uslyšela, měla se co držet, aby tomu estebákovi nezakroutila krkem. Musela však zatnout zuby a vydržet. Po nástupu do vězení v ní bouchly saze. Začala po nich házet židle. Uklidnila se až poté, co jí dali svěrací kazajku.

Mohlo by Vás zajímat:

Vyhlazení Lidic ve vzpomínkách pamětníků: Tatínek mě políbil na čelo. Pak jsem ho už nikdy neviděla

Oslavila 101 let

Alespoň trošku slušnou práci získala paní Růžena až po sedmnácti letech od propuštění z vězení. V roce 1968 jí kamarád sehnal místo v ČSD Olomouc. Stáří tráví v Domově pro seniory ve Chválkovicích, kde také letos oslavila úctyhodné 101. narozeniny. Dobrá nálada ji stále neopouští, a to je snad to nejdůležitější.

Mohlo by Vás zajímat:

Vzpomínka na spartakiádu: Komunisti potěšili asi jen děti, těm pražským začínaly letní prázdniny o dva týdny dřív