Facebook
Instagram
Hendikepovaná sportovkyně Anna Luxová (26), která exceluje ve vrhu koulí, se připravuje na kvalifikaci letošní paralympiády. Anna se narodila s dětskou mozkovou obrnou a v rozhovoru pro Lifee.cz odhaluje, jaká diskriminace vůči paralympionikům panuje v českém sportu. Proč jí ke trénování více vyhovuje Dubaj? Jak vypadá její jídelníček? A bez jakého amuletu se na závodech neobejde?
Sportovkyně Anna Luxová (26) bojuje s následky dětské mozkové obrny, přesto dokázala v roce 2021 vybojovat České republice bronzovou medaili na Letních paralympijských hrách v Tokiu, kde zabodovala ve vrhu koulí žen v kategorii F35.
V rozhovoru pro Lifee.cz ovšem smutně konstatuje, že se jí mnohem lépe trénuje v daleké a drahé Dubaji, než v rodné České republice. "Nikdo tam nemá řeči jako: ,Co tady děláš? Co tady chceš? My tě tady nechceme, netrénuj tady.“ popisuje Anna běžnou praxi na českých stadionech. "Často říkají, že olympionik má přednost před paralympionikem, nebo že zdravý sportovec je něco víc než hendikepovaný. Já s tím nesouhlasím, ale nechci se rozčilovat. Nějakým způsobem se proti tomu snažím bojovat a trochu bořit stereotypy a předsudky. Ne vždycky se mi to bohužel daří."
Doporučené video: Talk show Na kafeečko s biatlonistkou Gabrielou Soukalovou
Anna Luxová bojuje za paralympijský tým
Anno, před vámi je cesta k letošní paralympiádě. Co vás čeká?
Čeká mě soustředění v teple, v Dubaji, pokud na něj budu mít dost peněz. Ráda bych tam zůstala co možná nejdéle. Mám tam přípravu a potom závody, což je skvělé, protože si alespoň otestuji, jak na tom jsem. Závody se počítají do světového žebříčku a alespoň jedny by mi mohly vyjít. A to už jsme přibližně na konci března. V květnu máme mistrovství světa v Kobe v Japonsku, tam se ukáže, jak na tom jsem fyzicky i psychicky. Potom už se bude všechno soustředit na paralympiádu, která je na přelomu srpna a září.
Teplo vám prý pomáhá na spasmy, které jsou součástí vašeho hendikepu, a stadion v Dubaji je prý také speciálně přizpůsobený vám, paralympionikům. V čem konkrétně?
Ano, je to jeden z mála stadionů na světě. Je to klasický plnohodnotný stadion, ale primárně je určený pro sportovce s hendikepem. Takže já tam můžu trénovat defacto zadarmo a mám tam skvělé podmínky a zázemí, daří se mi tam. Navíc tam nikdo nemá řeči jako: „Co tady děláš? Co tady chceš? My tě tady nechceme, netrénuj tady.“
To se vám na běžných stadionech stává?
Ano, to se tady v Česku stává. Často říkají, že olympionik má přednost před paralympionikem, nebo že zdravý sportovec je něco víc než hendikepovaný. Já s tím nesouhlasím, ale nechci se rozčilovat. Nějakým způsobem se proti tomu snažím bojovat a trochu bořit stereotypy a předsudky. Ne vždycky se mi to bohužel daří. Proto vím, že v Dubaji mě vždycky přivítají, a když můžou, tak mi pomůžou. Toho si samozřejmě velmi vážím, a proto se tam také ráda vracím.
Jak důležité je pro výkon vašeho sportu dobré auto? Jste součástí Teamu Toyota, který podporuje české olympioniky a paralympioniky.
Je to pro mě jednoznačně velký krok k mobilitě a soběstačnosti, o to víc, pokud člověk bydlí na vesnici jako já. Díky autu se všechno zjednoduší a zrychlí, je to celé pohodlnější. Pro člověka s jakýmkoliv hendikepem je auto velký krok kupředu, všechno je snazší.
Živí vás dnes sport?
Sport mě tak úplně neživí, nejsme tak úplně profíci, nejsme za to placení. Řekla bych, že jsme spíše profesionální amatéři. Díky Tokiu a díky medaili se mi povedlo trochu zlepšit podmínky. Už nemusím ani chodit do školy, mám vystudováno a ukončeno, takže mám velké štěstí, že se sportu můžu věnovat naplno. Mám nějaký plat, nechci si stěžovat, ale rozhodně to není částka, ze které by člověk bezstarostně žil. Je to celé hodně o sponzorech a o podpoře, kterou mám z domácího prostředí. Ta kdyby nebyla, vůbec bych se sportu nemohla věnovat. Až jednou skončím, určitě to nebude tak, že by mě sport snadno uživil. Jsem potom připravená vykonávat nějaké jiné, civilní povolání.
Kdy byl ten moment, kdy jste si řekla, že sport je motorem vašeho života?
Sportovala jsem od dětství. Můj táta je tenisový trenér a ke sportu mě vedl. Já jsem byla v patnácti letech na své první paralympiádě, mám za sebou už tři. Ale to uvědomění asi přišlo až po té medaili v roce 2021. O rok později jsem dokončila školu. Předtím jsem musela normálně chodit do školy a na brigádu, úplně stejně jako ostatní smrtelníci.
Svůj první vývar jsem vylila do dřezu
Určitě máte ale trochu jiný jídelníček než my – jak sama říkáte – běžní smrtelníci.
Mám výživového poradce, který mě hlídá. Hlídá mě i moji pneumatiku na bříšku. Ne, dělám si legraci. Mám přesně předepsaný kalorický příjem – sacharidy, bílkoviny a tuky. Měla bych ho dodržovat a snažím se, aby to tak bylo. Pamatuji si, že když jsem k němu před Tokiem přišla poprvé a on mi to nastavil, tak jsem se zděsila. „Proboha, jak dlouho budu muset takhle jíst?“ a on mi odpověděl: „Takhle bys měla jíst už celý život.“ Teď jsem si na to už hezky zvykla a naopak je mi špatně, když ze svého režimu vyjedu. Takže se snažím dobře jíst, aby strava byla pestrá na vitaminy, ovoce, zeleninu a pro mě také hodně bílkovin. K tomu člověk musí hodně a kvalitně spát. Nezdá se to, ale strava opravdu dělá třeba 70 % úspěchu. Ale kdo to nezažil, ten to nepochopí.
Vaříte si doma sama?
Ano, také vařím. Vůbec mě to nebaví. Ale dělám to, protože chci dobře jíst a vím, že je to důležité, tak vařím. Mám ráda třeba maso. Nerada ho porcuji, ale nevadí mi ho vařit. Nevadí mi ani saláty nebo polévky. I když můj první vývar skončil katastrofou.
Jakto?
Poctivě jsem ho vařila několik hodin a potom jsem ho celý vylila do dřezu. Teď už si to ale pamatuji a už to umím.
Když jsem nervózní, tak věřím i v Poseidóna
Máte nějaký talisman, který vám nosí štěstí?
Začínala jsem jako sprinterka, a když jsem běhala, dávala jsem před závodem pusu tretře. Pusinkovala jsem botu. Dnes, když vrhám koulí, tak kouli nepusinkuji, to by vypadalo divně. Ale potřebuji svůj vlastní hadr. Jsem nesvá, když v soutěži nemám vlastní hadr.
Také mám přívěsek, který vypadá jako jeden z olympijských kruhů. Dal mi ho jeden Belgičan na paralympiádě: „Tohle si vezmi. A když si to vezmeš, tak vyhraješ!“ Člověk je v tu chvíli vystresovaný, nervózní, a to věří i v Poseidóna. Tak jsem si ho od něj vzala a skutečně se mi podařilo vyhrát – o jeden jediný centimetr. Od té doby se ho snažím nosit, což si vybralo svoji daň a nedávno se ten přívěsek přetrhnul. Teď je v opravně, ve zlatnictví, tak aby byl na další sezonu připravený. Bez přívěsku nebudu závodit.
Na nejnovější fotografie paralympioničky Anny Luxové se podívejte v naší fotogalerii.
Související články
