Facebook
Instagram
Petr zpětně lituje, že si začal s Klárou. Myslel si, že na vztahu dvou protikladů není nic špatného. Až příliš pozdě mu došlo, že se spletl. Když potkal spontánní Lucii, jeho život se změnil.
Proč muži podvádějí? Když jsem si v čekárně zubní ordinace procházel různé ženské časopisy, narazil jsem na všemožné teorie: krize středního věku, emocionální nezralost, sklony k nevěře nebo nízké sebevědomí. Jen jsem nad tím kroutil hlavou. Opravdu tomu ženy věří? Rozhodl jsem se to uvést na pravou míru. Chci se podělit o svůj příběh a vysvětlit, proč jsem podvedl svou ženu.
Nikdy nebyla spokojená
S Klárou jsem se seznámil na univerzitě. Líbila se mi, ale cítil jsem, že si nejsme úplně blízcí. Dnes vím, že jsem "měl utéct", ale tehdy jsem podlehl přesvědčení, že protiklady se přitahují.
Následovala rychlá svatba, euforie ze společného života a... netrvalo dlouho, než jsem pochopil, že to není ono. Žádný muž nehledá princeznu – ne v reálném životě. Klára ale přesně taková byla: rozmazlená princezna na hrášku. Všechno jí vadilo, všechno jí překáželo. Mohl bych o tom mluvit celé hodiny…
Když byl naší Adélce rok, navrhl jsem, že si vyjdeme na kolech.
„S malým dítětem?“ zeptala se Klára překvapeně. „Jak si to představuješ?“
„Existují přece speciální sedačky na kolo,“ vysvětlil jsem.
„Víš, kolik by to bylo starostí? Museli bychom vzít plínky, ubrousky, jídlo pro malou...“
„Vezmu si batoh.“
„Ne, podívej se na to počasí. Za chvíli bude pršet.“
Venku svítilo slunce a na obloze nebyl ani mráček, ale nechal jsem to být. Myslel jsem, že má Klára jen špatnou náladu. Jenže její „špatný den“ nikdy nekončil...
Chyběla mi spontánnost
Chápu, že s malým dítětem není čas na večírky do rána, ale to jsem ani nechtěl. Jen jsem si přál trávit čas jinak než doma. Jenže Klára vždycky odporovala. Prý se ušpiníme, nemá na to chuť, nebo měla Adélka rýmu a nemohla ven...
A když se mi konečně podařilo je přesvědčit, abychom jeli na výlet do hor, Klára si vzala nové lodičky a už po hodině mě prosila, abychom jeli zpátky, protože ji z nich bolely nohy.
„Mohla sis vzít jiné boty,“ nadhodil jsem.
„Zbláznil ses? Mám nosit boty z loňské sezóny? Nebo tenisky jako nějaká venkovanka?“
Jen jsem si povzdechl. Co jsem na to mohl říct? V manželství jsem se cítil jako v pasti. Nebyl jsem šťastný, ale přesvědčoval jsem sám sebe, že se Klára změní, že je jen unavená kvůli péči o malé dítě. A až Adélka povyroste...
No, co pak? Přestane moje žena najednou reptat? Někdy jsem si myslel, že jsem nespravedlivý a hodnotím ji špatně, ale Klára byla opravdu se vším nespokojená. Fňukala jako malé dítě. Snažil jsem se, co to šlo, abych ji potěšil, ale ani jednou jsem neslyšel „děkuji“. Podle ní jsem všechno dělal špatně.
Nevěru jsem neplánoval
Lucie byla jiná. Vím, vím, to říkají všichni muži. Ale Lucie byla skutečně jiná – uvolněná, spontánní. Když jsme se poznali, oba jsme se dlouho snažili odolat vzájemné přitažlivosti. Já měl ženu. Ona byla sice sama, ale měla pevné zásady. Aféra se ženatým mužem nepřicházela v úvahu. Tak jsme zůstali přáteli.
Lucie se mnou ráda jezdila na kole a dokonce se mnou běžela charitativní závod. Ušpinila se, zpotila, ale úsměv z její tváře nezmizel.
Kdyby si moje žena občas dovolila trochu zábavy... neměl bych důvod hledat ji jinde. Jenže když přijdu domů, Klára mě hned u dveří vítá s nespokojeným výrazem v obličeji. Jak má člověk zůstat věrný za takových podmínek?
S Lucií jsme si byli čím dál bližší. Byli jsme si podobní, dokonale jsme se chápali... Tento vztah musel skončit v posteli. Nemohlo to být jinak. A taky se to stalo. Cítil jsem se hrozně a zároveň jsem byl v euforii. Lucie byla ženou, se kterou bych chtěl strávit zbytek života. Ale byl tu jeden problém – měl jsem ženu a dítě. Nejvíc mi bylo líto Adélky. Ale může být dítě šťastné, když vyrůstá v domě bez lásky?
Manželce jsem řekl pravdu
Musel jsem Kláře všechno říct. Nemohl jsem jí lhát – to prostě nejsem já. Věděl jsem, že bude zuřit, ale její reakce mě stejně zaskočila. Vrhla se na mě a začala mě bít pěstmi.
„Uklidni se, promluvme si...“ prosil jsem, ale nic nepomohlo.
„Promluvit si? Ty hajzle! Měl jsi na to myslet dřív, než jsi zalezl do postele s tou courou! Věděla jsem, že vaše ‚přátelství‘ skončí takhle! Vypadni odsud, tady nemáš co dělat!“
Stydím se to přiznat, ale když jsem odcházel z bytu, kde jsem roky žil se svou rodinou, cítil jsem úlevu. V tom manželství jsem se dusil a už dlouho jsem podvědomě hledal cestu ven. Kdysi jsem měl naději, že Klára přestane být takovou rozmazlenou princeznou, ale nakonec jsem v to přestal doufat. Chtěl jsem normální, šťastnou rodinu, ale s ní to bylo nemožné.
Adélka pro mě vždycky zůstane milovanou dcerou. Lucie, se kterou teď žiju, to chápe. Dokonce mě sama povzbuzuje, abych ji zval k nám. Chce, aby byla součástí našeho každodenního života, a jsem jí za to vděčný.
Klára s rozvodem dělala trochu problémy, ale nakonec jsme se domluvili. Přeji jí všechno nejlepší, i když mám pocit, že s takovým přístupem k životu nebude spokojená nikdy...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
