Facebook
Instagram
Petra je samoživitelka. Vychovává desetiletého syna Petříka. S bývalým manželem Petrem se snaží vycházet dobře, ale k jeho chování má výhrady.
Nejsem hrdá na to, že jsme s Petrem nezvládli překonat dlouhodobou krizi manželství a nakonec jsme se rozvedli. I přes to, že jsme si kdysi slíbili, že pro našeho syna uděláme maximum.
Když se velká láska změní v apatii
Když jsem byla těhotná, s Petrem jsme si slíbili, že vždy se budeme chovat tak, aby bylo zřejmé, že na prvním místě je naše dítě. „I kdybychom museli obětovat vše, pro zachování rodiny uděláme maximum. I za cenu osobních ztrát,“ slibovali jsme si kdysi. A možná jsme pro to pár let ono maximum dělali. Jenže jedna krize střídala druhou a my se plíživě odcizovali.
Chyba byla na obou stranách. Já nezvládla izolaci na rodičovské dovolené. A Petr se nepostavil zodpovědně k roli otce. Byl celé dny v práci nebo chodil sportovat. Já byla věčně sama. Naštvaná. Plná zloby a frustrovaná. Výčitky u nás byly na denním pořádku. Neměla jsem motivaci, abych doma uklidila nebo uvařila. Utápěla jsem se ve svých problémech. Petr mě nechápal a vyčítal mi nepořádek, místo aby jednou vynechal sport a pomohl mi nebo byl s námi doma.
Ani sliby nezajistí vítězství nad krizí
Trochu lepší období jsme měli, když jsem po rodičovské nastoupila do zaměstnání. Ale šrámy, které naše manželství utržilo za uplynulé tři roky, byly příliš hluboké. Stejně jako naše krize. Přestali jsme mít spolu sex. Přestali jsme si dávat pusu na dobrou noc. Přestali jsme si spolu povídat a vůbec nic jsme neplánovali. Jen jsme vedle sebe žili a vychovávali Petříka.
Vlastně jsme byli takoví dva zombíci. Šeď našich dní nás požírala za živa. Až když nám Petřík nastavil zrcadlo, uvědomili jsme si, jak moc špatné to mezi námi je. „Maminko, vy se s tatínkem nemáte rádi?“ zeptal se mě jednou syn. Bylo mu divné, že babička s dědou si dávají pusu, když se ráno vidí v jídelně a on nás s tatínkem nikdy neviděl si pusu dát. To byl okamžik, kdy jsme si uvědomili, že svého slibu nedostojíme.
Rozvod jako nejlepší řešení všeho
Už jsme s Petrem rozvedení několik let. Asi pět. S Petrem se na výchově syna bez problému dohodneme. Občas všichni společně zajdeme do kavárny a tam si s Petříkem povídáme o škole nebo o jeho životě. Vážím si vztahu, který jsme dokázali vybudovat po rozvodu. Je to to nejlepší, čeho jsme schopni. Nicméně to neznamená, že si nevšímám, jak divně se bývalý manžel Petr chová. Nevím, co za tím stojí. Petřík je od mala poslušný, klidný a hodný kluk.
Chodí do čtvrté třídy. Žije se mnou a já mu dala důvěru a má klíče od bytu. Někdy má dovoleno, že může jít po škole sám domů a dívat se na televizi. Nesu riziko toho, že může Petřík klíč ztratit a třeba nás mohou vykrást. Nebo, co já vím. Ale přijde mi přirozené, že s věkem dítě musí dostat větší a větší zodpovědnost. Bývalý manžel Petr odmítá synovi klíč svěřit. Bojí se o svůj majetek. Je toho názoru, že syn může kdykoliv u něj doma zazvonit a on mu otevře. Já si myslím, že může nastat situace, kdy by Petřík například potřeboval na toaletu a nemohl si dojít, protože se nedozvonil. Ale velký Petr má jasno. Syn nikdy klíč nedostane, jelikož je to jeho byt. Nemůžu to pochopit.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
