Příběh Marie, propuštěné z vězení: Dodnes nechápu, proč jsem u sebe nemohla mít svého dvouletého syna

Moderátorka Bára Hlaváčková už v rámci aktuálního tématu vyzpovídala Kláru, která si odpykává trest v oddíle pro matky s dětmi ve věznici ve Světlé nad Sázavou, modelku a kolegyni Lucii Křížkovou, jejíž muž byl odsouzen za roli bílého koně v kauze tunelování Metropolitního spořitelního družstva, a také Gabrielu Kabátovou, zakladatelku organizace Mezinárodní vězeňské společenství, jež pomáhá vězňům a jejich rodinám.

Tentokrát se Bára mimo kameru zastavila na kus řeči s osmatřicetiletou Marií, která byla před čtyřmi lety propuštěna z vězení. Jak se žije ženám s tak vážným záznamem v trestním rejstříku? A jak vše zvládá Mariina rodina a děti?

Související video: Rozhovor Báry Hlaváčkové s maminkou Klárou, která si s malou dcerkou odpykává trest ve věznici pro matky s dětmi

Marie o životě po propuštění z vězení

Jak se vám žije teď v porovnání s tím, jaké to bylo před nástupem do vězení?
Žije se mi klidně.

Jak velké stigma to, že jste byla ve vězení, pro vás je?
Pocítila jsem to hlavně, když jsem sháněla práci. To bylo složité. Všichni chtějí výpis z trestního rejstříku a je složité vysvětlovat, co se stalo. Nikoho nezajímá, proč jste byla ve vězení, nikdo ten výpis nečte. Jen je zajímá, zda máte záznam... A odsoudí vás. Já ale měla štěstí na jednu skvělou velkou firmu. Když jsem jim řekla pravdu, dali mi šanci.

Odvrátili se od vás nějací přátelé?
Ti, kteří byli mými přáteli, mi zůstali. Ostatní nebyli přátelé, tomu se tak říkat nedá. Jde ale spíš o širší okolí. Žiju asi v padesátitisícovém městě, které je rozdělené na části. Dá se říct, že se tady známe. Když jdu po ulici, najdou se lidé, kteří si na mě ukazují, ale odvahu říct mi do očí, co se jim nelíbí, nemají.

Kdo a jak vám pomáhal po propuštění? Hlavně v návratu do běžného života...
Babička, mamka s tátou, Mezinárodní vězeňské společenství, vězeňský kaplan, kamarádka. Babička už bohužel nežije, ale mám kolem sebe lidi, kterým můžu věřit a říct jim cokoliv.

Jak a s čím jste potřebovala nejvíc pomoci po propuštění?
Největší problém bylo bydlení, peníze pro děti na školní pomůcky, na sport nebo kroužky. Zkrátka si vytvořit zázemí pro nový start. A ono to je těžké. I když nastoupíte do práce, všichni víme, že první výplata přijde až následující měsíc.

Potřebovala jste i psychologickou pomoc?
Ve věznici jsem měla možnost mluvit s kaplanem i psycholožkou a jejich rady mám stále u srdce.

Jak vám pomohla organizace Mezinárodní vězeňské společenství?
Především v prvních krocích z věznice, také se školními pomůckami, kroužky pro děti, ale bylo toho daleko víc. Pomáhalo mi i ve věznici, aby moje děti mohly jet na tábor nebo ode mě dostaly dárek k Vánocům.

Související video: Rozhovor Báry Hlaváčkové se zakladatelskou organizace Mezinárodní vězeňské společenství Gabrielou Kabátovou

Za co se Marie dostala do vězení

Vy jste byla ve vězení přes dva roky, i když rozsudek zněl daleko hůř. Co se pro vás po propuštění změnilo? V čem byl vašima očima ten svět jiný?
Po propuštění jsem se ocitla na stejném místě jako před uvězněním, ale svět byl a je jiný. Jsem více podezíravá, méně důvěřivá, ale zároveň mám i trošku lepší sebevědomí.

Do vězení jste se dostala kvůli podvodům. O co konkrétně šlo?
Šlo o podvody s půjčkami. Prakticky jsem sháněla půjčky sama pro sebe na uživení dětí, zaplacení nájmu apod., protože s mým bývalým manželem to nebylo jednoduché. Potom jsem tímto způsobem "pomáhala" kamarádkám, které také zůstaly samy s dětmi, aby si mohly pořídit byt, zaplatit dětem školu nebo školku. Ve finále se to rozkřiklo tak, že to po mně poptávali i úplně cizí lidé, a nastal kolotoč, ze kterého se nešlo dostat ven. Když jsem totiž řekla, že už do toho nejdu, mnohdy přišly i výhrůžky, že mě někdo udá, řekne to mým rodičům, ublíží dětem apod. Tak jsem jela prostě dál…

Jak jste to, co jste dělala, vnímala? Tak, že jste některým lidem pomáhala v těžké situaci, nebo jste si byla vědoma, že se dopouštíte trestného činu?
Vnímala jsem to jako pomoc, ale zároveň jsem si samozřejmě uvědomovala, čeho se dopouštím. Jen jsem tehdy nevnímala, kam až to může zajít a jaké to bude mít následky pro rodinu.

Související video: Rozhovor Báry Hlaváčkové s moderátorkou Lucií Křížkovou o těžkých časech, kdy byl její muž ve vězení

Jak Mariino uvěznění prožívala rodina

Jak vaše odsouzení přijala rodina, partner a děti?
Dětem bylo od dvou do deseti let. Bylo to hodně těžké. Zpočátku jsem nevěděla, zda se mnou vůbec rodiče promluví, zda někdy ještě uvidím děti, ale nakonec jsme si vše vysvětlili. Byli mi oporou v trestu, bez nich by to vypadalo úplně jinak, člověk by neměl důvod se snažit dostat ven.

Stála jste také před rozhodnutím, jestli jít do vězení i s dítětem? Ta možnost je na specializovaném oddílu pro matky s dětmi věznice ve Světlé nad Sázavou.
Ano. Chtěla jsem si vzít nejmenšího s sebou, protože měl teprve dva roky, ale vzhledem k mé původní délce trestu to nebylo možné. Děti tam můžou být jen do tří let a já upřímně nechápala, proč ho tam nemůžu mít alespoň ten jeden rok. Dodneška jsem přesvědčená, že by to pro něj bylo jen přínosem.

Co se vám během doby za mřížemi honilo hlavou?
Aby se tam nic nestalo, abych neměla žádný kázeňák a abych mohla co nejdříve domů za dětmi. Stále jsem přemýšlela, co děti zrovna dělají, to bylo nejhorší. To, že jsem nemohla být s nimi.

V čem vás vězení změnilo?
Nezměnilo. Je to pro mě vykřičník. Nebyla jsem tam popáté, šesté, desáté, abych mohla hodnotit tohle. Vězení mi dalo čas přemýšlet, co bude dál. Dalo mi spoustu odpovědí, jak by to fungovalo v rodině beze mě. Bohužel do dnešního dne vnímám, že to, že mě zavřeli, ublížilo daleko víc mé rodině než mně samotné.

Mohlo by Vás zajímat:

Atentát na královnu Alžbětu II., který skončil "dřív, než začal". Přesto si mladík odseděl ve vězení pět let

Marie o tom, jakému stigmatu musely čelit její děti

Probraly jsme, jakým stigmatem bylo a je vězení pro vás. Jaké stigma to ale bylo a je pro vaši rodinu, blízké, děti?
Menší děti nevnímaly vyřazení z kolektivu, ale starší to měly ve škole složité –⁠ šikana, nepochopení učitelů, chvílemi jsem měla pocit, že trestný čin spáchaly přímo moje děti. Bohužel to má samozřejmě následky.

A jak je to teď? Snažíte se je chránit? Třeba i tím, že si o vašem příběhu nepovídáme ve studiu před kamerou?
Ano. Momentálně už jsou na jiných školách a nechci, aby je noví spolužáci vnímali jako ti předchozí. Myslím, že jim to stačilo. Moje děti nemají problém v kolektivu, nestydí se za to, že měly mámu ve vězení. Důležité je, že ví, proč jsem tam byla, a samy si udělaly názor.

Jste venku čtyři roky. Řekla byste, že je to definitivně za vámi, nebo máte pořád trochu strach, že k něčemu trestnému zase sklouznete?
Nemám strach, že k něčemu podobnému sklouznu, nemám strach z toho, že něco úmyslně udělám, ale mám stále obavy z naší justice, protože pro některé mám stále tu "nálepku". Cokoliv podobného se ve městě odehraje, jdu k výslechu já. Už se tomu minule smál i kriminalista s tím, že ví, že s tím nemám nic společného, ale že mě předvolat musí. Nemám k tomu slov. Ničí mě představa, že cokoliv udělá někdo jiný, vezu se taky. Mám ještě rok podmínky před sebou. Člověk si není ničím jistý.