Daniel Gamrot: „Letadlo na dovolenou za 100k si uletět nenecháte, chronickou nedochvilnost může porazit každý”

Lze se zbavit chronické nedochvilnosti?

Já byl dlouhodobě nedochvilný. Všude jsem byl pozdě, nic jsem nestíhal. Uvědomil jsem si ale, že chci, aby na mě byl spoleh, a to byla moje největší motivace. Šel jsem krok za krokem. Dnes je moje motto: „Raději dříve než včas.” Existuje-li „proč”, se kterým vnitřně souzníte, najdete si cestu.

Nebo jde o vrozený zlozvyk?

Co je zlozvyk? Řešení situace. Jestli může být nedochvilnost vrozená? Nemyslím si. Spíš je to ovlivněno okolím a tím, jak sám vystupuji. Pokud mě nic nebaví a práci odkládám na poslední chvíli, nestíhám, nabírám zpoždění…

Nebo špatnou přípravou. Na polovinu schůzek se mnou chodí lidé pozdě. Důvod? Doprava, šéf, porada se protáhla… Vždy jsou to věci, které člověk může v naprosté většině případů ovlivnit. Třeba vyrazit dříve nebo naučit se řídit porady tak, aby skončily včas. Neříkám, že je to snadné, ale pokud to budu vnímat jako hru a ne jako nechutnou povinnost, bude to zábavnější.

Kde se nachází hranice mezi leností a nedochvilností? Jak byste chronickou nedochvilnost definoval?

S hranicemi to moc neumím. Lenost není špatně, osobně mi docela pomáhá v tom, abych se neudřel. Dělám díky ní jen nejnutnější věci, práci na nedůležitých věcech zkracuji na minimum nebo nedělám vůbec.

Nedochvilnost je postoj a přístup. Vadí mi, že jsem nedochvilný? Osobně ano, beru to jako součást mé vizitky. To, že přijdu včas nebo odevzdám úkol v termínu v potřebné kvalitě, zvyšuje důvěru u ostatních, jsem pro ně spolehlivější. Pokud toto nechci, budu nedochvilný a neřeším to.

Z čeho může chronická nedochvilnost pramenit?

Je to návyk, ke kterému neexistuje důvod pro změnu. Špatná organizace. Přijdete pozdě na letiště před odletem na dovolenou za 100 000 korun? Ne. Uděláte naopak vše pro to, abyste byli na letišti alespoň o tři hodiny dříve – co kdyby. A podobně lze přistupovat i k dalším událostem. Neříkám chodit o tři hodiny dříve na schůzku, ale být tam raději dříve než včas. A mít připravenou náplň pro situace, kdy tam budu skutečně mnohem dříve.

Mohlo by Vás zajímat:

Chroničtí opozdilci jsou úspěšnější a kreativnější než ti, co chodí včas

Je chronická nedochvilnost projevem nějaké vážnější poruchy osobnosti?

To nedokážu říct.

Co o nás neustálé omluvy za zpoždění vypovídají?

Často je bohužel nemyslíme vážně. Ačkoliv si to v danou chvíli myslíme a je nám pozdní příchod nepříjemný nebo trapný. Za hodinu na to zapomeneme a ve finále neuděláme ani jeden krok ke změně.

Může neustálé opožďování se výrazně zkomplikovat naše postavení ve společnosti? Respektive celý život? Jak je chronický opozdilec vnímán okolím?

Osobně s nimi dlouhodobě nespolupracuji. Zpoždění někoho, kdo se mnou dělá, zasahuje také do mého života a ten si hodně chráním. Ono se to potom nabaluje, stačí pár nedochvilných kolegů a dostanete projekt do několikadenního skluzu, pracujete déle a ovlivňujete tím své další role.

Každý to ale má jinak, někomu podobný přístup nevadí.

Proč nejsou někteří lidé schopní dorazit včas na určité místo, i když si např. o hodinu přivstali?

Protože kolik času si na činnost dáte, tolik vám vezme. Proto mám na své ranní rituály pevně vymezený čas. Vstát, půl hodiny číst, půl hodiny cvičit, dát si sprchu, nasnídat se a dát se do práce. Vím, kolik mi zaberou času. Vím, co udělám. Kdybych ráno nastartoval jen tím, že vstanu dříve, protože jsem posledně nestihl, co jsem zamýšlel, jen bych natahoval původní činnosti a pravděpodobně bych se nikam nedostal. Možná bych stihl nějakou drobnost navíc. Třeba zalít kytky.

Jak lze nedochvilnost odbourat? A naučit se chodit nebo odevzdávat úkoly včas?

Je to postupná změna návyku. Nejdříve bych měl vědět, proč to chci dělat, jestli mi to dává smysl. Představit si, jaký to bude mít dopad na mě, okolí. Co mi v tom může zabránit a jak se tomu postavím. Dobře si to pojmenovat. Nestačí „přestanu chodit pozdě”, ale ideálně „na každou schůzku vyrazím s rezervou 30 minut oproti odhadu času z Google Maps”. Přesná definice je důležitá. Znáte ty lidi, kteří každý rok „začínají žít zdravě”?

Pak doporučuji definovat si konkrétní další kroky a plnit jeden po druhém. Např. přenastavit si výchozí upozornění v kalendáři na 60 minut před schůzkou. Osobně mi pomáhá také metoda Jerryho Seinfelda a tzv. nepřetrženého řetězu. Nebo vytvoření spouštěčů, ale to už bychom zabíhali moc do detailů jiného tématu.

Nemůže opozdilec jen k času přistupovat jinak? Potažmo k životu (čas je v jeho hodnotovém žebříčku níže než u ostatních)?

Ano, jak jsem se již zmínil, je to o přístupu a hodnotách. Mezi mé základní hodnoty patří spolehlivost. A nebudu spolehlivý, když nebudu plnit závazky, mezi které patří také přijít v dobu, na kterou jsme se domluvili, nebo odevzdat úkol v termínu, který jsme si odsouhlasili.

Podle studie z 50. let nedochvilní lidé vynikají kreativností, uvolněností a optimismem. Nekřivdí se jim tedy?

Studii jsem nečetl. Ale spojení tam být klidně může. Hlava funguje nejlépe, když ji do ničeho nenutíte. Plnění závazků včas a sebeorganizace je zpočátku, než ji dostanete do návyku, nucení a přemáhání se. Jakmile se z přístupu k dochvilnosti stane návyk, už se nenutíte, prostě jednáte. Myslím si, že i přes své chronicky včasné příchody jsem docela kreativní, uvolněný i optimistický. (úsměv)

Existují případy, kdy s chronickou nedochvilností nelze nic dělat?

Na žádný takový jsem ještě nenarazil. Vždy jde udělat alespoň něco. Každý krok se počítá, ani půlmaraton neuběhnete najednou, ale jdete jednoduše – levá, pravá, levá, pravá...

Máte nějaké své metody, jak chodit včas?

Přijít raději dříve, než včas.

***

Daniel Gamrot

 Lektor osobní produktivity a time managementu, jehož seminářů se dosud účastnilo přes 3 000 lidí. Je šéfredaktorem platformy Mít vše hotovo, která pomáhá lidem s osobním růstem. Spustil portál LifeNotes sdružující české a slovenské uživatele Evernote. Je prvním českým Evernote Certified Consultant.  

Autorka článku: Andrea Vránová