
„Vrána k vráně sedá - rovný rovného hledá,“ praví známé české přísloví. Výjimky přesto existují. Jednu takovou může prakticky denně pozorovat i Ráchel, jejíž sousedé Lukáš a Zdena ztělesňují přesné protiklady.
Sice už nějaký čas nestuduji, za levný pronájem jsem ale i tak vděčná. Byt za super cenu by ušel, stejně jako lokalita nedaleko centra města, ovšem se sousedy to je horší. Na patře jsou celkem tři partaje. Já coby single žena, partneři Rudolf a Martin a pak manželé Lukáš se Zdenou, kterým může být odhadem přes padesát. On pracuje jako úředník, ona jako učitelka, ale někdy mám pocit, že vztah, který mezi nimi panuje, by šel označit za nadřízená a podřízený.
Doporučené video: Co znamená, když se vám zdá o sousedovi
Sousedce se nikdo jen tak nezavděčí
Zatímco Lukáš je usměvavý, přátelský člověk, který vždy pozdraví a prohodí i nějaké to milé slůvko, Zdena se zásadně nechává zdravit, přičemž pro samou zaneprázdněnost mnohdy ani neodpoví. A pokud už promluví, padá z ní jedna perla za druhou. Jako například nedávno při ranní cestě výtahem.
Když mám štěstí na Lukáše, obvykle se spolu pobavíme o tom, co život a jaké věci nás čekají v práci. Jenže se Zdenou, která si mě pokaždé změří komisním pohledem, je těžké něco probírat. Po pozdravu jsme tudíž v trapné němotě stály u výtahu. Tedy přesněji jen do chvíle, než jsem postřehla, jak Zdenin pohled kmitá všude kolem.
„Strašné. Uklízečku by měli propustit. Toto není úklid, ale katastrofa,“ ohrnula povýšeně svůj, už tak ostře nahoru řezaný nosík, a sekla pohledem, který nebyl zrovna příjemný. „Možná jen nestíhá. Viděla jsem, že má dvě malé děti a je na ně sama,“ odpověděla jsem smířlivě v domnění, že Zdena pochopí. Ale nepochopila. „Možná by někoho z mladších nájemníků neubylo, kdyby si na patře čas od času uklidil sám,“ sdělila vyzývavě a nastoupila do výtahu. „Že byste začala první?!“ pronesla jsem v duchu, vešla za ní a ještě chvíli se dusila v parfémové stopě, kterou po sobě zanechala.
Podle mamky mi sousedka závidí mládí
Zmíněná historika ovšem nebyla první ani poslední. Že je Lukáš pod pantoflem, je i slyšitelné. To, jak se spolu dohadují, lépe řečeno Zdeniny výchovné monology, slýchávám občas přes stěnu i já. A nic pěkného to není. Až se divím, jak tak povahově odlišní lidé mohou být manželé. Zatímco Lukáš mi jednou pomohl před domem s výměnou pneumatiky, a to měl zrovna oblek, Zdena mě nepřímo obvinila, že jsem jí ze schránky odcizila předplacený časopis. Ten se sice našel zatoulaný, omylem vhozený do jiné schránky, ale omluva už nikde. Pokud tedy nebudu počítat tu zprostředkovanou od Lukáše.
„Možná ti jen závidí. Mládí, drahá…,“ vysvětlovala mi máma. Možná. Ovšem Zdena bude zvláštní vůči všem. Jednou jsem takhle jela výtahem a dole mě dohnal Rudolf. Hovorný milý mladý muž, jen magnet na podivné situace. Začal mi vyprávět, jak má auto v opravně. „Co se stalo?“ zajímala jsem se a on zatlačil slzičku. „Představte si, srazil nás pohřební vůz! To byla ale šlupka,“ zaštkal, když cinklo naše patro, ve kterém akorát čekala Zdena.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme ji téměř unisono, zatímco ona jen cosi zamumlala. Když pak s kabinou odjela, Rudolf se zamračil. „To je taková mrcha, a přitom ten její manžel je tak milý… a fešák! Mohl by mít klidně jinou,“ pronesl káravě a já souhlasně pokývala. Jak už jsem řekla, coby single žena možná manželskému svazku příliš nerozumím, ale zrovna tito dva působí opravdu jako z Marsu a Venuše…