Facebook
Instagram
Radana jako jediná z rodiny měla trpělivost s nerudnou tetou, která nesnášela celý svět. Pečovala o ni dlouhých pět let. Když teta zemřela, ukázalo se, že se v závěti na Radanu vykašlala.
Posledních pět let jsem se starala o tetu Věru, které se celá rodina vyhýbala obloukem. Byla věčně nespokojená, zlomyslná, plná stížností na celý svět. Když začala ztrácet síly, nikdo jiný jí nechtěl pomoci. Věřila jsem, že rodina se neopouští. Bez ohledu na to, jak těžké to může být.
Teta nebyla zrovna laskavá
Pamatuji si ten první den, kdy jsem k ní přišla. Ležela na staré pohovce v ztemnělém obýváku, kam skrz záclony pronikalo jen pár paprsků slunce. Vzduch byl plný prachu, jako by tam dlouho nikdo neuklízel. Nábytek už něco pamatoval, kouty byly plné pavučin. Teta už nebyla schopná starat se o domácnost, sotva se zvládala umýt a najíst.
„Někdo ti přece musí pomoct...“ začala jsem klidně, když jsem viděla, jak na mě hledí s opovržením. „Všichni tě ignorují, ale já to nemůžu nechat být.“
„Nestojím o tvoji lítost,“ odsekla. „Všichni se na mě vykašlali. A teď ty, velká paní, se mě chceš ujmout... Myslíš, že nevím, o co ti jde?“
Musela jsem se hodně ovládat, abych se nerozzlobila. Věděla jsem, že to bude těžké. Teta vždycky měla negativní pohled na svět a viděla zlé úmysly tam, kde nebyly. Byl to její obranný mechanismus, na který spoléhala celý život.
Ignorovala jsem to. Nechtěla jsem se hned pohádat. Cítila jsem, že rodina je rodina a že jí prostě pomáhat musím, i když to bude velmi těžké. Doufala jsem, že když se o ni budu starat, ukážu jí, že se může na lidi spolehnout. Byla jsem tak naivní...
Nic jí nevyhovovalo
Přestěhovala jsem se do jejího domu, který jako by odrážel celý její život – starý, tmavý, špinavý, plný prachu, opotřebovaného nábytku a zapomnění. Každý den jsem se snažila něco uklidit, opravit, dát do pořádku. Ale dům i teta byli neústupní. Moje úsilí téměř nebylo vidět, prach se vrátil, jakmile jsem ho utřela, a Věra zůstávala stejně nepřátelská.
Každé ráno jsem jí připravila snídani, snažila jsem se, aby byla podle jejího gusta, ale nikdy to nestačilo. Když jsem jí přinesla teplé toasty, podívala se na mě s opovržením.
„Ten chleba je jako guma,“ pronesla po prvním soustu. „Neumíš udělat něco lepšího?“
„Mohla bys být trochu milejší. Dělám, co můžu,“ odpověděla jsem, zatímco ve mně rostla frustrace.
„Kdybys opravdu dělala, co můžeš, neseděla bych tady v mrtvém domě bez normálního jídla...“ pronesla opovržlivě. Teta měla talent na to, jak najít slova, která ublíží. Bylo jedno, jak moc jsem se snažila, vždycky mi něco vyčetla. Nakonec jsem pochopila, že jiná být neumí. Nebyla schopná vděčnosti ani náznaku sympatií. Taková prostě byla a já se s tím musela smířit.
Myslela jsem, že mi něco odkáže
Jednou mě navštívila kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla. Doufala jsem, že to bude příjemné rozptýlení od každodenních povinností u Věry. Sedly jsme si do kuchyně, ale teta se náhle objevila ve dveřích.
„A kdo je tahle tvoje kamarádka?“ zeptala se a měřila si ji pohledem shora dolů. „Podívej se na ni, oblékla se jak nějaká chudinka.“
Moje kamarádka se cítila nepříjemně. Potlačila jsem vztek, ale ten večer jsem měla slzy na krajíčku. I když jsem se snažila vysvětlit si to tím, že její zahořklost pramení z nemoci a osamělosti, byla jsem z toho všeho vyčerpaná.
„A co tvoji přátelé? Rodina?“ vyptávala se občas a podezřívavě na mě hleděla. „Nechali tě, co? Proto jsi tady... se mnou...“
Každý den našla způsob, jak mě urazit. I když jsem jí zkoušela vysvětlit, že to nedělám pro peníze, ale protože mám pocit, že musím, nevěřila mi. A upřímně... po čase jsem tomu přestala věřit i já. Byla tak nesnesitelná!
Uchýlila jsem se k myšlence, že mi něco nechá, až odejde. Neměla přece nikoho jiného. Já byla jediná, kdo u ní vydržel celá ta léta. Myslela jsem, že mi odkáže dům nebo nějaké úspory, které mi pomohou. Přece jen jsem jí věnovala pět let svého života...
Nedostala jsem ani korunu
Když teta zemřela, cítila jsem zvláštní směsici úlevy a smutku. Nikdo jiný neplakal. Rodina přišla na pohřeb, ale v jejich tvářích byla spíš lhostejnost než zármutek. Všichni se samozřejmě ptali na závěť – na to, co po ní zbylo, jestli někomu něco odkázala.
Když se četla závěť, ukázalo se, že jsem nedostala ani korunu. Dům odkázala nějaké nadaci a úspory přenechala cizím lidem. Byla jsem v šoku. Chvíli jsem si myslela, že je to vtip, že se někdo spletl. Ale ne. Věra mi prostě ukázala, že jí na mně nezáleželo tak, jako mně na ní. Všechno to snažení bylo zbytečné.
Z advokátní kanceláře jsem odešla beze slova. S každým dalším krokem ve mně rostl vztek. Jak jsem mohla být tak naivní? Jak jsem mohla věřit, že mi Věra něco nechá? Vždyť byla vždycky zlomyslná a sobecká. Její poslední gesto to jen potvrdilo, jako by chtěla po smrti svůj životní postoj jen završit.
Když jsem o pár týdnů později stála u jejího hrobu, necítila jsem vůbec nic. Nepřinesla jsem květiny. Neměla jsem to v úmyslu. Dívala jsem se na studený kámen, který se k ní dokonale hodil. Žádné svíčky, žádné známky vzpomínek. Jen prázdnota.
„Na tvůj hrob nedám ani uschlou větvičku,“ zašeptala jsem. Zhluboka jsem se nadechla a odešla...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Vítejte u Hanky Kynychové: Jako první jsme navštívili nový dům, ve kterém má konečně vlastní šatnu
Související články
