Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Radek si není jistý, jestli svou ženu ještě miluje. Kdysi o sebe pečovala a hezky voněla, jenže dnes je z ní cítit jen pot. A to se Radkovi vůbec nelíbí.
Voněla po jasmínu. Tak si ji pamatuju. Měla hebkou, jemnou, vždycky teplou pokožku, která voněla jako letní večer, který chcete prožívat navždy. To už je minulost. Dnes mě její vůně dusí. Je ostrá a zemitá. Říká, že je to vůně svobody, přírody, opravdovosti...
Byl jsem z ní zoufalý
Leželi jsme v posteli, ale nebyla to ta samá postel co dřív. Jasně, je to stejné dřevo, ty samé polštáře, ty samé teplé deky, ale mezi námi bylo něco cizího. Nějaká neviditelná stěna. Jitka se přisunula blíž. Její paže se dotkla té mojí a já ucítil známou vůni, ne tu, kterou jsem kdysi miloval, ale vůni zpoceného těla.
„Vzdaluješ se mi,“ řekla tiše. Dívala se do stropu, ne na mě.
Zavřel jsem oči. „Ne, jenom... jsem unavený.“ Věděl jsem, že čeká víc. Vysvětlení, omluvu, cokoliv, co by uvolnilo napětí, které jsme oba cítili.
„Dřív jsi býval unavený taky, ale přesto jsi mě objal,“ dodala po chvíli.
Neodpověděl jsem. Místo toho jsem se otočil na bok a předstíral, že usínám. Ve skutečnosti jsem ale ještě dlouho neusnul. Ležel jsem a cítil, jak se Jitka pomalu odtahuje, jako by si ani sama před sebou nechtěla přiznat, že to dělá. Mohl jsem něco říct. Vysvětlit to. Ale pravda byla, že jsem nenašel slova, která by nezranila ji... nebo mě...
Cítil jsem k ní odpor
Ráno u snídaně mezi námi viselo napětí, které nikdo nahlas nepojmenoval. Jitka seděla zabalená ve svém starém svetru, v tom samém, který kdysi voněl po vanilkové aviváži a jejím oblíbeném parfému. Teď smrděl jako nevypraný kus vlny.
„Pamatuješ si ten jasmínový krém, co jsi vždycky používala?“ zeptal jsem se.
Její ruka s hrnkem se zastavila v půli cesty k ústům. Zadívala se na mě. „Pamatuju. To jsem ale byla jiná.“
„Mně se to líbilo...“
Věnovala mi křivý úsměv. „Takže se ti líbilo, když jsem předstírala? A teď, když jsem sama sebou, tak mě nemůžeš vystát?“
V krku se mi udělal knedlík. Ne, tak to přece nemyslím! Chtěl jsem to nějak vysvětlit, najít slova, která by nezněla jako výčitka. Žádná mě nenapadla. „To není tak...“ začal jsem, ale ona už vstávala od stolu.
„Musím jít. Eva už na mě čeká,“ řekla chladně a přehodila si kabát přes ramena.
Zůstal jsem stát a díval jsem se, jak odchází. Ještě se na prahu otočila, jako by chtěla něco dodat, ale nakonec si jen povzdechla a zmizela. Seděl jsem v kuchyni sám, se snídaní, na kterou jsem už stejně neměl chuť.
Eva... Právě ona stála za tou proměnou. Právě ona vykládala Jitce o svobodě, o tom, že má být sama sebou, o tom, že svět po nás nechce, abychom se přetvařovali. Jenže já jsem nikdy nechtěl, aby Jitka byla někým jiným. Chtěl jsem, aby byla sama sebou. Ale tou Jitkou, kterou jsem kdysi znal. Teď už jsem si nebyl jistý, která z nich je ta skutečná...
Bojím se jí říct pravdu
Potřeboval jsem se někomu svěřit, takže jsem zavolal mému kamarádovi Alešovi a pozval ho na pivo. Sedli jsme si v hospodě a on se na mě zkoumavě podíval. „Tak povídej. Co tě žere?“ řekl dřív, než jsem stihl otevřít pusu.
„Je to asi pitomý, ale Jitka jako by byla úplně jiná osoba. Už k ní nemám blízko...“ řekl jsem trochu neobratně.
„Je to přece tvoje žena...“
„No právě...“ promnul jsem si obličej. „Moje žena, a přitom mám pocit, že ji vůbec nepoznávám.“
Nesmál se, neřekl žádnou ironickou poznámku. Jen se napil piva a vážně se na mě podíval. „Řekl jsi jí to? Na rovinu?“
„Nevím jak. Bojím se, že když to řeknu nahlas, už nebude cesty zpátky.“
Aleš postavil půllitr na stůl a povzdechl si. „Možná už žádná cesta zpátky není.“
Ta slova mě zasáhla jako rána do žaludku. Vždycky jsem si myslel, že je to jen přechodná fáze. Že to přejde. Ale co když ne? Co když se ta stará Jitka nikdy nevrátí? A co když já tu novou nikdy nedokážu milovat?
Ona za to může
Když jsem se vrátil domů, Eva seděla v našem obýváku. Jitka stála vedle ní, v ruce držela hrnek s čajem, a upřeně se na mě dívala. „Jitka je teď šťastnější, protože už se nepřetvařuje,“ prohlásila Eva a pohodlně se opřela na gauči.
„Já šťastný nejsem,“ řekl jsem, aniž bych si stihl rozmyslet, jestli to vůbec chci říct.
Nastalo ticho. Eva se podívala na Jitku, jako by čekala, co řekne, ale ona mlčela. „Protože nedokážeš přijmout její pravé já,“ pronesla Eva po chvíli.
„A co když ona nedokáže přijmout mě?“ zeptal jsem se. Ta slova ze mě vyletěla dřív, než jsem je stihl zastavit.
Eva přimhouřila oči a Jitka položila hrnek na stůl. „Myslela jsem, že mě miluješ,“ řekla tiše.
„Miluju. Jen si nejsem jistý, jestli tě ještě znám.“
Eva si založila ruce na prsou. „Láska není o tom, aby se někdo vešel do tvých představ,“ prohlásila, jako by citovala nějakou moudrost.
„Ne, ale je o tom, že spolu chceme být, protože je nám spolu dobře,“ odpověděl jsem. „A já už nevím, jestli to tak je.“
Jitka se zhluboka nadechla a přikývla, ale neřekla nic.
Chvíle pravdy
Když Eva odešla, zkusili jsme si promluvit znovu. „Jitko...“ začal jsem, ale zvedla ruku, abych ji nechal mluvit.
„Ne, dovol mi, abych teď něco řekla já... Vím, že tě to trápí,“ pronesla tiše. „Vím, že se ti nelíbím. Možná nejde jen o vůni. Možná je toho víc.“
„Jitko...“
„Ne, nech mě to doříct,“ povzdechla si a podívala se na mě s výrazem, který vypadal jako smutek, ale možná to byla jen odhodlanost. „Nechci se vracet k té ženě, kterou jsem byla, k té, kterou jsi znal.“
Přikývl jsem, i když to bolelo. „A já nevím, jestli dokážu milovat tu ženu, kterou jsi teď,“ řekl jsem smutně.
Dlouho jsme se na sebe dívali a měl jsem pocit, že ten okamžik trvá věčnost.
„Takže je konec?“ zeptala se.
„Nevím. Přál bych si vrátit čas.“
Smutně se usmála. „Já už ne...“ zašeptala a odešla z kuchyně.
Nevím, jestli to je konec našeho manželství, ale určitě už nic nebude jako dřív...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
