Facebook
Instagram
Když se dva lidé poznávají, nejenže smysluplně komunikují, ale jsou ochotni přistoupit i na kompromisy. Ve hře je přece láska! Jakmile je ale ruka v rukávě, často se mnohé změní. K horšímu. Někteří muži si totiž stále myslí, že musí mít v rodině hlavní slovo. Své o tom ví i Renata, která nesměla vůbec rozhodovat o svých penězích.
Když jsme se s manželem poznali a sem tam někam zašli, dělili jsme se o útratu. Pak jsme spolu začali žít v malém pronájmu, který jsme platili napůl, další výdaje byly poměrně vyrovnané a každý měl zbytek svého příjmu pro sebe. Jakmile jsme se ale vzali a vztah takzvaně legalizovali, všechno bylo jinak.
Svatba byla nutností
„Měla by ses už konečně vdát!“ poslouchala jsem doma skoro denně. Nutno podotknout, že žít s někým na hromádce moje maminka ani babička, se kterými jsem bydlela, moc neuznávaly. A měly ještě pořád zakořeněnou představu, že ta, která zůstane na ocet, je méněcenná; snad to bylo proto, že žijeme na malém městě, kde si všichni vidí až do talíře. Takže tady se víc než kde jinde, používá hláška: „Co by tomu řekli lidi!“ Situace vygradovala, když zjistily, že někoho mám a že to vypadá vážně.
Manžel zavedl společnou kasu
A protože maminka i babička byly nadšené, že jsem si konečně našla známost, nakonec přimhouřily oko nad tím, že jsme spolu začali s mým přítelem žít. „Tak si to, děti, zkuste, a příští rok bude veselka!“ prohlásila babička. Zkouška vypadala nadějně, dokud jsme nebyli svoji, bylo všechno v pořádku. A tak následovala svatba. A hned krátce nato začaly spory. Jako partneři jsme víceméně žili každý ze svých peněz. Do společné kasy jsme přispívali jenom na bydlení. Nakoupil ten, kdo měl právě na něco chuť, na večeře mě přítel brával za svoje.
A po sňatku? Manžel okamžitě zavedl společnou kasu. Večeře v restauraci se nekonaly – a pokud ano, platila je ‚domácnost‘. Musela jsem nahlásit každý výdaj, i když jsem si chtěla koupit třeba jenom punčocháče. A veškeré nákupy odůvodnit a dokládat účtenkami! Ovšem on mi svoje nákupy odůvodňovat nemusel.
Do řešení financí jsem nesměla mluvit
Moje výplata chodila na společný účet a v době kreditních karet jsem nafasovala kartu na nákupy do domácnosti. A pokud jsem chtěla třeba ty punčocháče, musela jsem požádat o kartu ‚mimořádné výdaje‘. A koupit si kávu do kelímku? Neexistovalo! Zní to skoro jako sci-fi, ale takhle to u nás bylo zavedeno. „Jestli chceš, abychom něco měli, tak musíme šetřit!“ tvrdil manžel. Po večerech počítal naše příjmy a výdaje místo toho, abychom se pomilovali. Když jsem se odvážila zeptat maminky, jak to řešit, dozvěděla jsem se, že u nich doma to bylo – než můj otec zemřel – úplně stejné. „Na co si stěžuješ?“ vyčinila mi. „Buď ráda, že je spořivý a neutrácí po hospodách!“
Jak to dopadlo? I když jsem se snažila manžela převychovat, nebylo to možné. Umanul si, že on je hlava rodiny, která má v rukou finance, a že do toho nemám co mluvit. Mrzelo mě, že jsem ho neprokoukla dřív a byla jsem ráda, že nemáme děti. Vrátila jsem se k mamince s babičkou, i když jsem si musela vyslechnout proslov na téma: „Ach, ty dnešní holky!“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
