Facebook
Instagram
Richard pochází z generace, která vyznávala tvrdou práci a tradiční rodinu. Jeho syn je ajťák a i když se má stát tátou, svatbu neplánuje. Richard má z toho hlavu v smutku.
"Bůh se rozhodl obdařit mě pouze jedním synem, ale naštěstí to stačí, aby rod pokračoval," řekl jsem dojatě, když jsem poprvé držel svého syna v náručí.
"Jinak by to byla obrovská ztráta pro svět," řekla moje žena sarkasticky, když se trochu nadzvedla na posteli. Nechápala mě, protože jsem měl na mysli něco hluboce lidského, nebo dokonce zvířecího... Bylo to něco jako přežití druhu, i když člověk není na seznamu ohrožených druhů. Vždycky jsem cítil, že kdyby po mně na Zemi nic nezůstalo, život by se zdál bezvýznamný...
Pro svého syna jsem udělal všechno
Každopádně, měl jsem jediného syna a nikdy jsem mu nedokázal nic odepřít. Kdybychom měli více dětí, možná by se má láska mezi ně rozložila rovnoměrně. Ale tak to nebylo, a já vložil veškerou svou náklonnost a očekávání do Tomáška (30).
Když chtěl nějaké drahé vybavení, jako auto na dálkové ovládání, hned jsem vyrazil a koupil ten nejlepší model. Stačilo jen, aby ukázal na módní oblečení nebo boty – žádný problém. Svému dítěti nic neodepřu.
Tomáškovi v dětství pravděpodobně nic nechybělo. Pak přišel čas na jeho studia, málem se na vysokou nedostal. "Management něčeho" se zdál být skvělým oborem, aby po několika letech mohl s odpovídajícími znalostmi přejít do mé stavební firmy.
Přestěhoval se do hlavního města a dva roky studoval, nebo to alespoň předstíral. Pak zjistil, že to pro něj vůbec není, a přešel na nějaký IT obor. Neměl jsem ponětí, co tam studoval, ale myslel jsem si, že to je stále o vzdělání a získávání znalostí.
Táta mě varoval
"Ríšo, moc ho rozmazluješ," říkával můj táta, když jsem mu vyprávěl o Tomášovi. "V jeho věku už jsi vydělával vlastní peníze."
"Ale tati!" mávl jsem rukou nad takovými radami. "Teď jsou jiné časy. Nejdůležitější je vzdělání. My naštěstí peníze máme, takže nemusím syna hnát do práce."
Díval jsem se stranou, jestli pochopil narážku. Ale nevypadalo to tak, protože můj otec nikdy nebyl zvlášť bystrý. Já jsem vždycky byl otevřený vědění a novinkám, ačkoliv moji rodiče považovali takové chování za hodné "darmožrouta".
Nemám jim to za zlé, protože tehdy byly těžké časy. Možná jsem promarnil několik let, chtěl jsem se věnovat hudbě. Ale asi je dobře, že jsem změnil názor, protože bych dnes určitě neměl tak dobrou finanční situaci.
Díky tomu může můj syn studovat jakýkoli obor a jak dlouho chce, protože na něj čeká místo v rodinné firmě. Jakmile se bude cítit připraven, dostane dobrou pozici. Pak převezme kormidlo po mně. To jsem si představoval, ale jak známo – život má vlastní plány. Postupem času se ukázalo, že mé očekávání vůči synovi se rozplývají jako ranní mlha.
Chtěl se osamostatnit
Brzy po promoci se můj syn rozhodl pracovat pro nějakou korporaci. Říkal, že mu programování jde dobře a firma ho skvěle platí. Kdo ví, možná to byla pravda, protože banka mu odsouhlasila hypotéku na koupi bytu, a ty nedávají jen tak někomu. Přemýšlel jsem, proč to potřebuje – platit někomu, být vydán na milost bankéřů, když to mohl mít zdarma u mě...
Navíc by se v mé firmě rychle mohl stát svým vlastním šéfem. Čekalo by ho jen vydávání příkazů, řízení a pocit nezávislosti, na rozdíl od toho, čím se stal – kolečkem v soukolí. Pravda, jeho výdělky byly velmi dobré, ale kdo ví, jak dlouho to potrvá?
Jeho práce nevedla k ničemu hmatatelnému – žádná výroba, žádné tvoření, žádné opravování. Žádná stopa! Jen sedí před tou mašinkou a buší do klávesnice. Je to sotva seriózní práce pro muže.
"Otec si myslí, že když celý den nemlátím kladivem, není to opravdová práce," říkával ironicky mámě. Když jsem ho poslouchal, věděl jsem, že má trochu pravdu, ale nemohl jsem s tím zcela souhlasit. Dobrá, ať dělá, co chce, ať to zkusí. Když se mu to nepovede, vždycky se může spolehnout na moji záchrannou síť. Prozatím budu vést firmu sám a dokud se mi bude dařit, budu mu držet místo.
Jeho byt se mi nelíbil
Mezitím Tomáš začal zařizovat svůj nový byt. Zřejmě nepotřeboval ani mou pomoc. Jel jsem ho navštívit, abych to viděl na vlastní oči. Všechno se zdálo být v pořádku, i když bych pár detailů vylepšil. Neřekl jsem mu to, ať mu nezkazím radost.
Sedl jsem si, dal si kávu a prohlédl si byt. Měl jsem smíšené pocity. Byl jsem šťastný a hrdý na svého syna, ale trochu jsem litoval, že mě nepotřebuje.
Nechtěl jsem být upřímný ohledně výzdoby bytu, protože mi to připomínalo pokoj teenagera: na stěnách plakáty z filmů a her, na poličkách figurky ze seriálů... Nevypadalo to jako místo pro třicetiletého muže. Skoro bych byl raději, kdyby měl kalendáře s dívkami v plavkách než plastové hračky. A co když ho ženy vůbec nezajímají?
Jednou jsem to nadhodil své manželce.
"Mluvíš nesmysly, Ríšo! Jdi dělat něco užitečného místo toho, abys se zabýval takovými myšlenkami," zasmála se a já si trochu oddechl.
Ale chtěla by ho nějaká žena, když si hraje se světelným mečem? Hlavně mi šlo o to, jestli je nějaká šance, že se dočkám vnoučat. Myslel jsem, že je to málo pravděpodobné, ale mýlil jsem se. Asi o půl roku později nám Tomáš zavolal a oznámil, že brzy bude otcem...
Můj syn se měl stát otcem
"Ale jak to, s kým bude mít to dítě? Určitě ne s těmi plastovými figurkami ze svého pokoje..." stěžoval jsem si manželce. "K tomu potřebuje ženu, a on přece bydlí sám."
"Ty jsi snil o vnoučkovi, tak ho budeš mít. A to je vše..." řekla mi. "Jen se raduj."
Bylo pro mě těžké se radovat. Neustále jsem v hlavě slyšel Tomášův bezstarostný hlas, když oznamoval tu zprávu. Přesně takový, jako by dostal novou figurku do sbírky. Nezaznělo ani slovo o ženě, která bude matkou toho dítěte. Nezmínil žádnou nejistotu, pochybnosti, strach... O svatbě ani nemluvě...
Snil jsem o tom, že se stanu dědečkem. Zdálo se mi, že všechny starosti v této záležitosti spadly nebo spadnou na mě. Myslel jsem, že tak to dál jít nemůže. Musím si se synem vážně promluvit. Potřebuji ho přesvědčit, aby převzal odpovědnost za tu ženu a dítě, své hračky zabalil a odnesl do sklepa. Někdo mu musí připomenout, že dětství a hry skončily. Jako jeho rodiče bychom měli alespoň poznat budoucí nevěstu.
"Ale tati, Maja není moje snoubenka," řekl Tomáš s odzbrojující upřímností. "Svatba nebude, není třeba se stresovat. Brzy vás navštívíme a poznáte ji, ale právě teď je na tréninkovém pobytu v horách. Jen cvičí jógu... Není třeba to přehánět. Tati, opravdu, uklidni se. To je přece můj život, ne tvůj."
Nic než klid a dobrá zábava – to je životní motto mého syna... Jak se mám smířit s takovým přístupem?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Jak obléknout velká prsa, abyste nevypadala vulgárně? Stylistka prozrazuje tipy na materiály, střihy i kouzlo vertikální linie
Jak obléknout velká prsa, abyste nevypadala vulgárně? Stylistka prozrazuje tipy na materiály, střihy i kouzlo vertikální linie
Související články
