Sandra (48): Dlouhé měsíce jsme se sousedy řešili zápach v jednom bytě. To, co ho způsobilo, nás vyděsilo všechny

Několik měsíců jsme v domě řešili problémy s hygienou společných prostor. Když člověk stál na chodbě u druhého patra, táhl se z jednoho bytu odporný puch. Nejdřív jsme si mysleli, že tam jenom někdo zapomíná vynášet koš nebo mu hnije ovoce na stole. Jenže ten smrad byl horší a horší. Občas jsem si zakrývala nos, když jsem šla kolem, ale říkala jsem si – starý pán, sám, asi už na to nemá sílu.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (43): Dcera je bordelářka. Denně se hádáme kvůli nepořádku a zápachu z jejího pokoje

Nikdy nás nepustil dovnitř

Byl to ten typ chlapa, co moc nemluví, vždycky zamumlá pozdrav a rychle zaleze zpátky do bytu. Nikdy nás dovnitř nepustil, ani když mu někdo nabízel pomoc s nákupem nebo s úklidem. „Nechte mě. Poradím si sám.“ Tak jsme to respektovali. Některým lidem to přišlo vtipné, jiní to brali jako smutnou záležitost, ale nikdo pořádně nevěděl, co s tím.

Pak najednou zmizel. Asi týden jsme ho neviděli, a pak se rozneslo, že ho odvezla sanitka. Sousedka z vedlejšího bytu pak zavolala správkyni, že ten smrad už se fakt nedá vydržet. Domluvilo se, že když tam není, zkusíme byt otevřít a zjistit, co tam vlastně celou dobu dělá takový bordel.

Z bytu šel takový zápach, že to bylo na zvracení. A to, co jsme viděli, nám vzalo dech. Od podlahy až ke stropu byly naskládané pytle s odpadky, staré krabice, plné tašky, rozpadlé kusy nábytku. Skoro jsme se nemohli protáhnout dovnitř, jak bylo všechno namačkané. Na první pohled chaos, ale jakoby i ten bordel měl svůj řád – chodbičky mezi věcmi, jako kdyby si tím skládal vlastní bludiště.

Mohlo by Vás zajímat:

Denis (23): Jel jsem navštívit rodiče svojí snoubenky a odjížděl jsem zděšený, něco tak hrozného jsem nečekal

Co jsem našli, nás vyděsilo

Když jsme se dostali dál do bytu, zjistili jsme, že mezi tím harampádím jsou rozházené stovky shnilých potravin. Ne jenom stará jablka nebo plesnivé chleby, ale úplně rozteklé konzervy, polévky v sáčku nacucané vlhkostí. Bylo to jako vstoupit na skládku.

A pak to přišlo. V koutě pod oknem, mezi vrstvami starých hadrů a novin, jsme našli, co ten zápach dělalo nejvíc. Ležela tam klec a v ní... něco, co kdysi byli králíci. Rozkládající se těla, která tam zůstala zavřená, aniž by si jich kdokoliv všiml. Bylo jasné, že tam ti ubozí tvorové museli být dlouho, a že on se o ně vůbec nestaral.

Ten pán sice nikdy nevypadal na to, že by byl krutý, ale teď už jsme chápali, že měl problém mnohem větší než jen nepořádek. Nikdy mě nenapadlo, že něco takového může být přímo za zdí mého bytu. A že někdo může žít ve vlastním vězení, které si postavil z odpadků a tajemství.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Milan (29): Nejprve jsem v kontejneru našel skříň. Pak díky dumpster divingu i životní lásku