Facebook
Instagram
Šárka je zklamaná ze svého bratra. Je dospělý, stále žije u rodičů a neví, co má dělat se svým životem. Nedávno udělal věc, která Šárku překvapila a zamrzela. Takhle už to dál nejde...
Na rozdíl od mého mladšího bratra Lumíra (25) jsem se vždy snažila být zodpovědná. I když je mu pětadvacet, stále se chová jako dítě a bydlí u rodičů. Ti šetří každou korunu na důchod, ale zároveň se bojí o jeho budoucnost. Každý den slyším, jak si stěžují na Lumírův nedostatek ambicí a nechuť k práci.
On vždy předstírá, že neslyší nebo změní téma. Ale upřímně, můžete mu to mít za zlé? Naši ho rozmazlili, neumí mu říct ne, a on toho využívá. Vím, že to není jednoduchá situace. Vidím, jak je ztracený, jako by nedokázal najít své místo v životě. Ale omlouvá to jeho lenost?
Nemůžu ho pořád zachraňovat před problémy
Můj vztah s rodiči je dobrý, i když občas napjatý kvůli Lumírovi. Mám vlastní rodinu, manžela a malého syna, a tak se snažím dělit svůj čas mezi ně a rodiče.
„Šárko, proč je takový?“ často se mě ptá máma, jako bych měla odpovědi na všechny otázky světa.
Sama nevím, jak bych mu mohla pomoci. Někdy mám pocit, že bych si s ním měla promluvit, pokusit se ho pochopit. Ale na druhou stranu, nemůžu ho pořád zachraňovat před problémy. Je to jeho život. A přesto... Když jsem zjistila, co udělal, uvědomila jsem si, že to není jen jeho problém.
Jednou jsem byla na návštěvě u rodičů a nebyl to zrovna klidný večer. Táta křičel na Lumíra, aby si našel práci.
„Hledám, ale teď to není jednoduché...“ bránil se Lumír, jenže to vypadalo, jako by sám nevěřil svým slovům.
„Není to jednoduché? Kdybys opravdu chtěl, něco si najdeš!“ vložila se do toho máma.
Seděla jsem v obýváku a snažila se nezasahovat. Mrzelo mě to. Lumír vypadal čím dál zoufaleji, zatímco rodiče byli stále frustrovanější.
„Tolikrát jsi slíbil, že něco změníš, ale nic se neděje,“ otec udeřil rukou do stolu, což jsem ho nikdy předtím neviděla udělat.
Nevíme, co s ním máme dělat
Lumír byl pro mě vždycky záhadou. Od dětství měl problémy najít si své místo ve společnosti. Myslím, že nevěděl, kým chce být. Vždycky hledal zkratky, a teď, když dospěl, bylo jasné, že ty zkratky nevedou nikam.
„Šárko, řekni něco!“ matka přerušila mé přemýšlení.
Než jsem stihla odpovědět, Lumír vybuchl.
„Co by mohla říct? Má perfektní život, manžela, dítě. Neví, jaké to mám těžké!“ řekl naštvaně.
Tato slova mě zranila. Můj život možná byl stabilní, ale i já mám své problémy. Nicméně ve srovnání s Lumírem jsem se vždy snažila čelit překážkám, místo abych před nimi utíkala.
„Lumíre, všichni ti chceme pomoci, ale musíš začít u sebe,“ řekla jsem tiše, abych zmírnila napětí. „Nikdo to za tebe neudělá.“
Lumír se na mě podíval, zdálo se mi, že má v očích slzy. Pak vyběhl z bytu a práskl za sebou dveřmi. Rodiče se na sebe podívali. Najednou vypadali unaveně a staře. Jako by každé slovo, které padlo v průběhu naší debaty s Lumírem, z nich odčerpávalo poslední zbytky energie.
„Nevím, co s ním máme dělat,“ zašeptala máma zoufale.
V tu chvíli jsem pocítila, jak se mi na ramena snesla obrovská tíha. Věděla jsem, že to nemůžu ignorovat. Musela jsem najít způsob, jak se dostat k Lumírovi a pomoci mu, než bude pozdě.
Brácha mi něco tajil
Několik dní po té hádce jsem si všimla, že Lumír byl v ložnici rodičů. Hrabal se v jejich skříních a šuplících. Nedávalo mi to smysl. Co tam dělal?
„Lumíre, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ zeptala jsem se, když vyšel z ložnice.
„O co jde?“ odpověděl, aniž by mi pohlédl do očí.
„Viděla jsem tě, jak se hrabeš ve věcech rodičů...“
„To není tvoje věc, Šárko,“ odpověděl chladně a vyhýbal se mému pohledu.
„Jsem tvoje sestra. Pokud máš problém, řekni mi to. Možná spolu najdeme řešení.“
„Už jsem ti řekl, že to není tvoje věc!“ vybuchl a odešel.
Docela mě to rozhodilo. Měla jsem pocit, že Lumír něco plánuje, něco, co může ublížit nejen jemu, ale celé naší rodině. Nemohla jsem ho ale přinutit, aby mluvil. Musela jsem najít jiný způsob, jak zjistit, co se děje.
O pár dní později jsem zaslechla tichý rozhovor rodičů.
„Kontroloval jsi náš spořicí účet?“ ptala se matka znepokojeně.
„Ano, chybí tam docela dost peněž,“ tátův hlas zněl vážně.
„Jak je to možné? Nikdo z nás přece peníze nevybíral,“ matka byla rozrušená.
„Nevím, ale musíme to zjistit,“ odpověděl otec.
Poslouchala jsem je a vzpomněla si na to, jak jsem viděla Lumíra v jejich ložnici. Co když našel dokumenty k účtu rodičů a převedl si nějaké peníze?
Chci bratrovi pomoci
„Lumíre, musíme si promluvit,“ řekla jsem bratrovi bez pozdravu do telefonu.
„Co zas?“ odpověděl podrážděně.
„Rodiče zjistili, že z jejich účtu zmizely úspory. Víš o tom něco?“
Lumír se odmlčel. To byla odpověď sama o sobě.
„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se tiše.
„Nechápeš to... Neviděl jsem jinou cestu.“
„To není omluva! Ublížil jsi našim rodičům!“ cítila jsem, jak ve mně roste vztek.
„Vím to, ale co jsem měl dělat? Cítím, jako bych neměl žádnou budoucnost,“ odpověděl Lumír a v jeho hlase jsem slyšela bolest.
Jak jsme mohli dopustit, že je tak zoufalý? Musela jsem mu pomoci, ale zároveň jsem musela chránit naše rodiče. To bylo nejtěžší rozhodnutí, které jsem kdy musela udělat. A tak jsem se rozhodla, že jim to řeknu.
Rodiče se na mě šokovaně podívali, pak se podívali na sebe.
„Proč?“ zeptal se táta nevěřícně.
„Lumír se cítil bezmocný. Prý neviděl jinou cestu,“ vysvětlovala jsem. „Musíme najít způsob, jak mu pomoci.“
„Ale jak?“ matka měla slzy na krajíčku.
No a to je ten problém. Vím, že bychom měli něco udělat, ale nevím, co a jak. Tajně doufám, že si Lumír vstoupí do svědomí, ale nevím, jestli to reálné. Co byste mi poradili?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Bára Basiková o komplikovaném vztahu s matkou: Odpustila jsem jí až u rakve
Související články
