Scenáristé Kriminálky Anděl jsou bývalí vyšetřovatelé: Popsali, jak drsný je reálný život detektivů

Legendární parta vyšetřovatelů ze Smíchova řeší na Nově závažné případy, vraždy a násilné činy inspirované skutečnými událostmi už od roku 2008, kdy běžela v televizi první série. Letos se vysílá šestá a na tvorbě oblíbeného seriálu spolupracují dva bývalí kriminalisté, kteří magazínu Lifee.cz prozradili nejen tvůrčí proces vzniku jednotlivých dílů.

Andrea Fuglíková spojila svůj profesní život s prací v bezpečnostních sborech. Dvacet dva let působila u Policie České republiky a Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). U kriminálky pracovala, jak se slangově říká „na násilí“, kde se zabývala mravnostními a násilnými delikty. Nyní mají s partnerem Dušanem společnost zaměřenou na bezpečnost a založila také vlastní program Bezpečnost žen.

Dušan Brunclík sloužil v bezpečnostních sborech téměř třicet let a působil zejména v operativních složkách na různých stupních řízení. Policejní kariéru začal v osmdesátých letech v Praze 6 na sídlišti v Břevnově. Poté to přes kriminálku vzal až na tehdejší Inspekci ministra vnitra, kterou v letech 2010 až 2012 vedl pod názvem Inspekce Policie České republiky. Svou službu státu završil v květnu 2014 jako 1. náměstek ředitele GIBS.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza Dočkalová z Kriminálky Anděl: Poruchy příjmu potravy jsou v hereckém prostředí běžné, i mezi muži

Detektivům v seriálu chybí osobní život

Jak jste se jako bývalí kriminalisté dostali k psaní scénářů k seriálu?
Andrea: Já se k tomu dostala přes Dušana, takže na to bude asi odpovídat on.
Dušan: Já začínal s Kriminálkou Anděl v podstatě v první řadě. Dělal jsem na takových drobnostech, že přišel scénář, který jsem měl zkontrolovat, aby to odpovídalo realitě. Je pravda, že ty řady se potom zlepšovaly a zlepšovaly. Bylo to čím dál profesionálnější. Čtvrtou řadou to pro nás mělo skončit, ale nakonec jsme dostali šanci dělat pátou, šestou a už se připravuje i řada sedmá. Díky televizi Nova dostáváme čím dál větší prostor. Pravděpodobně jsou s naší prací spokojení.

Vy píšete scénář včetně dialogů?
Dušan: Ne, televize si vybírá. My už jsme, troufám si říct, schopní také něco připravit. Třeba námět a scénosledy. V dílech, kde nám to nesedí, zvládneme upravit i dialog, abychom ho co nejvíc přiblížili divákovi jako skutečnou práci policie.

A co vám tam většinou nesedí, jestli se můžu zeptat? Co máte potřebu upravovat?
Dušan: Osobně se domnívám, že televize kriminalisty vyobrazuje tak, jak by to mělo být. Je to lepší než ten současný skutečný stav. To je můj názor, za tím si budu stát. My se do toho snažíme vložit to, aby měl divák šanci tu realitu přes televizní obrazovku poznat. Jen někteří detektivové jsou na mě trochu umělí, a to proto, že nepijí, nekouří, nemají žádný osobní život. To tam postrádám a je myslím na škodu, že na to není čas. Třeba já, když jste byl v noci vzhůru, tak jsem potřeboval pít. Když jsem kouřil, tak upřímně řeknu, byly to desítky cigaret za noc. Bylo to x kafí za noc. Osobně se vidím v Majoru Kalašovi (seriál Diagnóza smrti s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli - pozn. red.), v těch starých detektivkách. Jemu se něco povedlo nebo se mu něco nepovedlo, tak si šel zapálit cigaretku, dal si kafe.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena Dvořáková z Kriminálky Anděl a její boj s rakovinou: Čtvrté stadium ji dovedlo od alternativy k chemoterapii

U vyšetřovatelů je neskutečná rozvodovost

A vy jste ten osobní život měli? V době, kdy jste pracovali na kriminálce a vyšetřovali, měli jste na něj vůbec čas? Protože v těch seriálech to vypadá, že tam prostor pro nic takového není.
Andrea: Právě, že v těch seriálech vůbec nic není. Kdyby ti kriminalisté spolu aspoň mluvili v kanceláři, ale ani to tam není. Tím je to úplně vytěsněné, tahle linka. V reálu samozřejmě soukromý život máte, je ale velmi omezený a samozřejmě záleží, jestli žijete sám, nebo máte partnera a jak to partner snáší. V soukromém životě totiž něco plánujete, ale když přijde nějaká událost, která spadá do vaší gesce, musíte počítat s tím, že vám operační zavolá a řekne: "Prosím tě, my tě potřebujeme v práci." Takže ať máte naplánované cokoliv, zvedáte se a jedete do práce. Pokud to tedy není něco výjimečného, to už se snažíte předem hlásit a říct, že tento víkend potřebujete volno. Hlavně si na to musí zvyknout vaše okolí. Někdy se to nemusí stát měsíc, jindy jste každý víkend v práci. Nebo přijdete do práce v běžný pracovní den a před koncem služby, kdy máte jít třeba vyzvednout děti ze školky, se něco stane a vy rychle sháníte někoho, kdo vás zastoupí. Vy zůstáváte v práci a není to tak, že jste tam pár hodin navíc, protože když vám tam padne vražda, tak se stalo, že jsme tam tři dny seděli a opravdu jsme se domů nedostali. Takže pohled na život kriminalisty je mnohdy zkreslený a tohle ty seriály vůbec nezachycují.

A chtěli byste, aby to vykreslily, nebo by to lidi odrazovalo od policejní práce, která v seriálech a filmech vypadá jako zábavná? Podle seriálů to i vypadá, že jde všechno velmi rychle.
Dušan: Ona ta práce zajímavá je, ale každý ji dělat nemůže. Bohužel se domnívám, je to tedy jen můj názor, nikomu ho nevnucuju, že se tam z toho vytratilo to poslání. Dneska už se to bere jako zaměstnání, jenže ona se práce kriminalisty musí dělat jako poslání. Bohužel jí musíte obětovat úplně všechno. Já třeba, když jsem potom byl ve funkci a začal sledovat své podřízené, zjistil, jaká neskutečná rozvodovost tam je. A není to tím, že by ti lidé byli špatní. Ať to byli žena nebo muž, jejich partneři to doma těžko skousávali. Práce v sobotu, v neděli, v noci nebo, jak říká Andrea, někdy jste v ní zůstali tři dny. Partner chce svou drahou polovičku doma, takže pak ti lidé jdou od sebe. Nemáte někdy ani čas pořádně vychovávat děti, pokud je máte.

Mohlo by Vás zajímat:

Nejšílenější případ české kriminalistiky: Ivan Roubal: Chladnokrevný zabiják seniorů i pomatený jehovista

Andrea Fuglíková a Dušan Brunclík čerpají z vlastních zkušeností

A dá se říct, jak nejrychleji jste dokázali nějaký případ vyřešit? Jestli někdy ten seriálový scénář může být podobný realitě?
Dušan: Tak jsou případy, které vyřešíte i do 24 hodin, když vám přeje hodně štěstí.

Co vše přinášíte do seriálu vy? Jsou to zkušenosti i případy, které jste sami vyšetřovali? Můžete je tam použít celé, jak reálně proběhly, nebo je musíte zobecnit?
Andrea: Žádný případ v seriálu není úplně totožný od začátku až do konce s tím reálným. Samozřejmě čerpáme z vlastní praxe, a protože už je toho velké množství, tak i z toho, co řešili naši kolegové. Vždycky jsou to ale jen nějaké části případů, tudíž se mnohdy stane, že se seriálový příběh skládá z vícero reálných případů. Čerpáme i z osob, se kterými jsme se v životě potkali, a vkládáme je do příběhu. Ale opravdu to nikdy není příběh totožný s realitou od a do z.

Asi by to ani nebylo vhodné, on by se někdo mohl poznat...
Andrea: A je to i takový, tedy aspoň pro mě, dobrý morální pocit, že nikdo nemůže přijít a říct: "Tohle jste udělali a to jsem já." Snažíme se, aby se tohle nestalo. Je to i z úcty vůči lidem, kteří zemřeli, či pozůstalým. Myslím si, že by nebylo vhodné, aby to někdo takhle dělal. Je to sice každého věc, ale my se tomu vyhýbáme.
Dušan: Víte co, na té práci je fantastické, že tam, kde jsme v reálu naráželi, tak s tím si při psaní scénáře hrajete. Ve skutečném případě vám to tam třeba nezapadlo, tady otočíte list a řeknete si: "Nemám pachatele, tak mi tam prostě přijde." Ve skutečnosti vám tam samozřejmě nepřišel, ale ve scénáři si ho tam jednoduše pošlete. To je sen každého kriminalisty!

Je něco, co byste třeba změnil či zpětně udělal jinak? Teď to při psaní vidíte celé i z jiného pohledu.
Dušan: Ne, to zase ne, protože tenkrát, když ten příběh běžel a vy s ním, ho nedokážete ovládat. V psaní máte výhodu, že ho ovládat dokážete. Když to nejde, zastavíme se, dáme si kafe, popovídáme si o tom a vrátíme se zpátky. Ve skutečnosti nemůžete udělat, že on tam přijde zleva místo zprava a vám to bude pěkně zapadat do sebe. To by bylo fantastické, opravdu sen každého kriminalisty, že by to všechno takhle vycházelo. A hlavně každý televizní případ končí úspěchem a pachatele chytnete. To v životě tak prosté není.

Mohlo by Vás zajímat:

Kriminálka Anděl po 15 letech: Švehlíkovi narostlo charisma, Dvořáková porazila rakovinu, Novotný zmužněl

Jak se píše příběh Kriminálky Anděl

A vy píšete společně jeden díl, anebo každý pracujete na něčem jiném a pak se doplňujete?
Dušan: Píšeme společně do té doby, než se pohádáme. Pak si každý píše sám.

A u čeho se většinou pohádáte? U toho, kdo je pachatel, anebo ohledně způsobu vyšetřování?
Andrea: To ne, jde spíš o rozdílnost názorů. Když například manipulujeme s pachatelem, každý z nás vidí konec jinak. Ono je to také tím, že jak je toho hodně, přes den děláme svoji práci a píšeme převážně v noci, tak je ten tlak větší a názory se střetávají. Když začínáme, je to v pohodě, ale končí to jako v každé rodině: "Tak si to napiš, jak chceš, a jdeme od toho."

Kolik času vám zhruba zabere jeden díl?
Dušan: Někdy to jde rychle. Je to případ od případu. Přijde nápad a najednou to frčí, a jindy si to sami uděláme komplikované. Nedávno jsme měli případ a nebyli jsme schopní s tím 3-4 dny pohnout, protože jsme chtěli, aby to bylo tak, jak jsme původně zamýšleli, ale nešlo nám vymyslet, jak by to ti kriminalisté měli vyřešit.
Andrea: A najednou se udělal takový blok a dostali jsme se do slepé uličky. Vůbec nám to nešlo. Ale teď měl Dušan nápad a od včerejška to řešíme. Nemůže si vzpomenout, co to bylo. Vymyslel úplně geniální příběh, jenomže ho zapomněl.
Dušan: To je stáří už.
Andrea: Takže teď máme dilema. Ale nevadí, že to zapomněl, to bylo tak nějak nad rámec. Necháme tomu chvíli volný průběh a třeba si vzpomene.

Mohlo by Vás zajímat:

Kriminálka Docent: Ivan Trojan lezl Jiřímu Strachovi na nervy, prý byl až moc pečlivý

Při vyšetřování případu není čas na emoce

Určitě naše čtenáře zajímá i to, jak jste v praxi zpracovávali všechny ty emoce z jednotlivých případů. Jak se kriminalisté vyrovnávají s psychickou zátěží? V seriálu tohle nevidíme a možná bychom měli.
Andrea: Nevím, jak to mají jiní, ale když už jste přišla na místo činu, tak tam je nějaký blok, který vám nedovolí, abyste se zhroutila nebo abyste začala brečet. Ať jde o cokoliv, ať to bylo třeba dítě, dospělý člověk, věděla jste, co máte dělat, věděla jste, kde je vaše místo, a toho jste se držela. Pak, když to bylo něco opravdu závažného, byla jste v práci déle, člověk přemýšlí nad případem, nad motivem a hledá cestu k pachateli, takže vám to pořád nedovoluje mít jiné myšlenky. Je pravda, že byly případy, které vjemově neovlivňovaly oči, ale třeba čich a podobně. To pak musíte zpracovat a jít dál, protože si nemůžete dovolit udělat chybu. Když v prvopočátku uděláte chybu, pak se případ může ocitnout na jiné koleji, všechno půjde jinudy a bude to vaše chyba. To si nemůžete dovolit. Když to bylo něco takového, že vám to v hlavě zůstane na dlouho, musíte to postupně zpracovávat. Vytěsňovat tím, že v rámci soukromí máte nějaký koníček a nejde pořád non stop myslet na práci. Na druhé straně, pokud nemáte pachatele, tak doma u večeře sedíte a přemýšlíte nad tím, jak se na něj dostat, kde mohla nastat chyba, co jste opomenuli, čeho jste si nevšimli... Nenechá vás to spát.

Co dalšího zazní v rozhovoru s bývalými kriminalisty a aktuálními policejními poradci seriálu Kriminálka Anděl:

• Zda byla šance někdy oslavit vyřešené případy a jak
• Jaké policejní seriály považují za skvěle zpracované
• Jak při výslechu poznali, že jim někdo lže
• Co si myslí o vražedném počínání lékaře z Plzně
• Čím je jejich práce poznamenala
• Proč se odstěhovali z Prahy a žijí téměř na samotě
• Co vše by ještě chtěli v seriálu ukázat

Galerie Scenáristé Kriminálky Anděl jsou bývalí vyšetřovatelé: Popsali, jak drsný je reálný život detektivů

+ 5 fotek + 6 fotek