Silva je hezká žena. Se svým manželem Bronislavem jsou šestnáct let ve spokojeném manželství. Silva si zvykla, že Broňa neumí polichotit. Jak moc jí to chybí, Silva zjistila v momentě, kdy ji oslovil muž na internetu.
S Broňou jsme šestnáct let manželé a celkem ve vztahu dvacet pět let. Vychovali jsme dceru, které je dvacet dva let a žije svůj život. Pracuje v hlavním městě, má pronajatý byt a domů jezdí jednou za měsíc.
Syndrom prázdného hnízda mě zastihl nepřipravenou
Když byla dcera doma, neměla jsem moc času. Starost o rodinu, čas v zaměstnání a péče o domov mi zabraly většinu času. S Broňou jsme sehraná dvojka. Umíme spolu pracovat, nemusíme mluvit a automaticky nám jde práce od ruky. Můj manžel je hodný člověk a já si nemohla vybrat lépe. O veškeré práce a starosti se dělíme. Celý život si jsme navzájem oporou a Broňa je i skvělým otcem pro naši dceru. Kdykoliv zavolá, že má nějaký problém v bytě, Broňa skočí do auta a jede dceři pomoci. Nezajímá ho, že cesta trvá skoro dvě hodiny. Ne, jeho rodina potřebuje pomoci, on je tu pro ně a přes to vlak nejede.
To samé Broňa dělá celý život pro mě. Jednou se mi rozbilo auto, když jsem byla s kamarádkou na víkend v termálních lázních na Slovensku. Jen jsem manžela informovala, že musím dát auto do servisu a chtěla radu, jak se mám zachovat. „Lásko, nic neřeš. Jděte do lázní a já sedám na vlak. Za pár hodin jsem u tebe a vyřeším to. Nedělej si s tím hlavu,“ odpověděl mi manžel. Jak řekl, udělal. Opravu na místě zařídil a odvezl nás s kamarádkou domů.
Nikdo není dokonalý, vím to
Broňa má jednu jedinou vadu. Neumí mi nikdy polichotit. Myslím si, že vzhled pro něho není důležitý. I kdybych měla jednu nohu, manžel mě bude milovat. Předpokládám, že se manželovi líbím. Ale nikdy mi to neřekne. Neumí to. Neumí mi ani vyznat nějaké city. Když máme intimní chvilku, nikdy mi neřekne, že mě miluje. Když to řeknu já první, on mi na to odpoví: „Já taky.“ Jeho tón je tak nějak nezúčastněný. Roky jsem neslyšela, že mi to sluší. Ani když přijdu od kadeřnice nebo mám na sobě nové oblečení. Nic.
Byly doby, kdy mi to hodně chybělo. Ale potlačila jsem to v sobě. Násilím. Vůlí. Rozumem. Ale odešlo i kus mé ženskosti. A přitom o sebe pečuji, jsem štíhlá, mám dlouhé husté vlasy a vypadám atraktivně. Jenže mám vedle sebe muže, který je v tomto směru chladný. V zaměstnání mi občas kolegové zalichotí, ale to beru spíše jako zdvořilostní frázi. Tu vlastně nepřijímám, abych si nevzpomněla, že mi tato sféra v manželství chybí.
Sociální sítě mi sebraly klid, ale ustála jsem to
Na sociální síti mě oslovil velice pěkný a zajímavý muž. Prý jsem ho zaujala na fotografiích. Napsal mi, že jsem krásná. Jak hezké mám oči i vlasy a že je mnou okouzlen. Rád by mě pozval na kávu. Když jsem si vyhledala mužův profil, spadla mi brada. Vypadal fantasticky. Asi hodinu jsme si psali, kde jsem mu hned na začátku konverzace napsala, že jsem vdaná a nikoho nehledám. Neodradilo ho to. Lichotka střídala lichotku a já během pár minut měla pocit, že jsem nejkrásnější na světě.
Jenže jsem začala mít strach. Ze sebe. Z toho, abych neudělala nějakou hloupost kvůli několika líbivým slovíčkům. Nechci rozbít kvalitní vztah s manželem pro pár lichotek. Konverzaci jsem ukončila a popřála mu, aby v blízké době našel ženu, kterou hledá. Muže jsem si zablokovala. Ale taky přiznávám, že jsem si uvědomila, jak vyprahlá jako žena v této oblasti jsem. Jsem z toho smutná. Manžela jsem se pokoušela změnit, ale nejde to. I když si o lichotku cíleně řeknu, manžel situaci zesměšňuje a neřekne mi to, co bych potřebovala slyšet. Takže jsem v pasti. Ale budu rozumná a znám priority, které jsou v životě důležité.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.