Simona (36): Žiju ve zlaté kleci. Ostatní mi závidí, ale já trpím nudou a prázdnotou, navíc nic pořádného neumím

Přesně si pamatuji, když jsem se do Ondřeje zamilovala. Bylo mi dvacet, on byl o sedm let starší. Už tehdy byl úspěšný podnikatel a nabídl mi svět, o kterém sní asi většina holčiček a mladých dívek. Potkala jsem prince na bílem koni ( v tomto případě v drahém bavoráku), který mě obklopil láskou, ale také bohatstvím a začala jsem žít jako princezna. Jenže tenhle holčičí sen o dokonalém životě mi nakonec přinesl úplně jinou realitu.

Mohlo by Vás zajímat:

Marina (19): Být z velmi bohaté rodiny není žádný med. Mám přesně dáno, jak se oblékat, s kým stýkat i co studovat

Vypadalo to, že budu mít pohádkový život

Všichni mi Ondru záviděli. Hlavně holky mohly puknou závistí, když se dozveděly, jakou partii se mi podařilo ulovit. Tedy on ulovil mě. Přitom jsem byla ze všech holek ta nestydlivější. Ale možná právě toho, že jsem mu nenadbíhala jako ony, jsem na něj udělala dojem. Myslela jsem si, že je to jen nafoukaný týpek, kterému mu prachy vlezly až příliš do hlavy. Ale brzy jsem zjistila, že je to fajn chlap, který má peníze rád, ale má také spoustu dobrých vlastností. A tak jsem se poprvé pořádně zamilovala.

„To máš štěstí, Simono, budeš mít pohádkový život...,“ slýchávala jsem od kamarádek, když jsem jim oznámila, že se budeme už po pár měsících vztahu brát. Ale teď, o šestnáct let později, se ptám sama sebe – co mi to vlastně přineslo? A proč se necítím opravdu šťastná?

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (27): Jediná dobrá věc na mém manželovi je jeho naditá peněženka. Každou nevěru mi vynahradí luxusem

Péče o syny mě dlouho naplňovala

Několik let jsem věnovala maximální péči našim synům, kteří se narodili rok po sobě. Manžel byl často hodně pryč, a tak jsem se snažila, aby neměli čas na nějaké smutnění. Brala jsem je ve školce po obědě a užívali jsme si spolu spoustu zábavy a dobrodružství. Když pak nastoupili do školy, rozvážela jsem je ochotně po kroužcích a turnajích ve fotbale. Takže na nudu jsem si stěžovat nemohla. Zbyl mi samozřejmě čas i pro sebe. Ráda a často jsem se chodila nechat se  hýčkat. Jenže to mě přestalo postupně bavit... Jak kluci rostli, začala jsem si uvědomovat, že bych chtěla trávit volný čas nějak smysluplněji.

Dnes už jsou naši dva synové velcí. Je jim čtrnáct a patnáct a puberta s nimi pořádně mlátí. Po příchodu domů mizí ven nebo si zalezou do svého pokoje. A vylezou jen na jídlo. Manžel je neustále v práci nebo na služebních cestách. A já? Já jsem tu sama. O domácnost se stále stará uklízečka a o zahradu zahradník. A tak nemám nic moc na práci. Už mě ani nebaví vařit. Nikdo to moc neocení. Kluci i manžel jsou stejně nejraději, když si objednáme sushi nebo zajdeme do nějaké restaurace.

A tak tu tak sedím v dokonalém domě u skleničky vína a přemýšlím o svém životě. Kluci už mě skoro nepotřebují, manžela vidím většinou jen večer. O víkendu je tak utahaný, že nemá na nějaké velké akce náladu. Dvakrát do roka vyrazíme na luxusní dovolenou. Ale už ani to mě netěší. Místo toho mě trápí nuda, samota a prázdnota. A nevím, co se sebou. Nikdy jsem pořádně nepracovala. Nebylo potřeba. I kdybych chtěla se o nějaké místo ucházet, bojím se, že by se mi všude vysmáli. Mám sice maturitu, ale od té doby žádnou praxi. Připadám si úplně marná.

Mohlo by Vás zajímat:

Vilém (48): Dcera se vůbec nestydí za to, že se nechá vydržovat starým chlapem. Za slast jí platí luxusem

Nikdo moje pocity nechápe

„Všechno se to zdá tak skvělé, ale cítím se jako ve zlaté kleci,“ řekla jsem nedávno kamarádce. Zasmála se. „Jasně, a zlatou klec by chtěl každý,“ řekla. Jenže já bych ji nejradši vyměnila za normální život. Lidi pořád vidí jen luxus, který nás obklopuje. Ale pocit štěstí a naplnění přitom každému nepřinese. Kamarádky nechápou, proč si stěžuju, vždyť je to přeci skvělé, nic nemuset a mít se tak dobře. Ale já už to vidím jinak.

„Cítím se taková zbytečná, potřebovala bych něco víc,“ postěžovala jsem si manželovi, když se na chvíli objevil doma. „Co bys chtěla? Víc cestovat? Lepší auto?“ zeptal se mě nechápavě. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nepotřebuju víc věcí, ale nějaký cíl a pocit, že jsem užitečná. Ale on mi jen řekl to, co kamarádky. “Nestěžuj si a užívej si toho, že nic nemusíš!”

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě to všechno ubíjí. Vypadám jako někdo, kdo má všechno, co si jen může přát, ale uvnitř mě to prázdno bolí. Nedokážu si představit, že takhle bude můj život pokračovat. Bez cíle a smyslu. Klidně bych svůj život vyměnila za “obyčejný”, kde bych mohla sama něco dokázat.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Milada (48): Žila jsem ve zlaté kleci. Pak manžel tragicky zemřel a já se nestihla divit, kde bral peníze