Paní Soňa si v mládí vyslechla od kartářky neobyčejné sdělení. Prý si nikdy nedokáže udržet muže. Tehdy se tomu vysmála, protože měla celý život před sebou. Dnes už ale ví, že kartářka měla pravdu.
Bylo mi devatenáct a měla jsem vážný vztah s Kájou. Jednou mě vzal na pouť, kde mi vystřelil růži z papíru a celý čas jsme se drželi za ruce. Pak mou pozornost upoutal starý stan, v němž prý kartářka dokázala předpovědět osud...
Slova kartářky jsem brala na lehkou váhu
Ve stanu bylo vedro a suchý vzduch, ale také jsem cítila nějakou zvláštní vůni, kterou jsem nedokázala nikam zařadit. Byl tam malý stolek, za kterým seděla vážná stará žena s šátkem na hlavě a zahnutým nosem. Vypadala úplně jako z nějakého obrázku.
Nikdy předtím jsem kartářku na vlastní oči neviděla, zaskočilo mě, že vypadá zrovna takhle. Pokynula mi, ať si sednu na malou židli u stolku. Chvíli koukala do karet a něco si mumlala pro sebe. "Nedokážeš si udržet chlapa, děvenko," pronesla.
Pomyslela jsem si, že jen blábolí, protože venku mě čeká Kája, kterého moc miluji a vím, že on má rád mě. "Možná ve stáří, ale to už asi bude pozdě..." dodala kartářka, ale já mávla rukou a vyšla ven. Zalilo mě slunce a opět jsem se mohla pořádně nadechnout. To, co jsem zažila uvnitř, jsem hned vypustila z hlavy.
Kartářka měla pravdu
Kájova maminka o několik měsíců později emigrovala a vzala ho s sebou. Nic mi neřekl, snad se bál, aby se to neprozradilo. A ani mi nemohl nechat dopis. Zkrátka po něm nezbylo nic osobního, jen ta růže z pouti. Myslela jsem, že to je můj konec. Káju jsem milovala celým svým srdcem a najednou byl pryč. Nevrátil se ani po převratu. Nikdy jsem nezjistila, co se s ním stalo...
Tu růži mám doma dodnes. Připomíná mi nejen největší lásku mého života, ale také tu kartářku. Řekla mi tehdy jen dvě věty, ale nikdy na ně nezapomenu. Jedna z nich se totiž vyplnila. Asi rok po Kájově odchodu jsem se seznámila s milým klukem. Byl chytrý a z dobré rodiny. Ale vydrželo nám to jen pár měsíců. Na posledním rande mi suše sdělil, že se zamiloval do jiné a ať se na něj nezlobím.
Celý můj život lemují nepovedené vztahy. Ne všichni muži byli ideální a já se občas dokonce přiměla k tomu, že jsem tolerovala nevěru a alkohol, ale nakonec mě stejně opustili.
Možná mám ještě naději
Dnes je mi šedesát, nemám už rodiče ani sourozence, nikdy jsem se nestala matkou. Takto zjednodušeně to zní hrozivě. Nemůžu ale říct, že bych svůj život promarnila. Potkala jsem spoustu zajímavých chlapů. S jedním jsem chvíli žila v Austrálii, ale pak se do něčeho zapletl a šel sedět. Rozhodně jsem se nenudila.
Čím jsem starší, tím častěji myslím na tu kartářku. Naznačila, že moje smůla se snad změní ve stáří. Takže mám naději, že potkám chlapa, který po mém boku vydrží. Doufám, že v tomhle se nespletla...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.