Facebook
Instagram
Štěpán by své dceři rád dopřál všechno, po čem touží. Ale jejich finanční situace mu to neumožňuje. Když přišla s tím, že k osmnáctinám by chtěla auto, protože spousta jejích kamarádek ho dostala, musel jí říct, že na to nemá.
Nemohl jsem uvěřit, že moje dcera už brzy oslaví osmnáctiny. Připadalo mi, jako by to bylo včera, když nedosáhla ani na kliku u dveří. Teď je zní mladá žena, která po mně chce něco, co dalece přesahuje moje finanční možnosti. Cítil jsem se špatně... Ale na druhou stranu mi přišlo trochu přehnané kupovat osmnáctileté dívce tak drahou "hračku."
V jejích očích jsem viděl zklamání
„Tati,“ začala trochu nesměle, ale věděl jsem, že to byla jen přetvářka. Když něco chtěla, uměla být velmi přesvědčivá. „Víš, že se blíží moje narozeniny...“
„Já vím, já vím,“ odpověděl jsem, jako by to nic nebylo, ačkoli uvnitř jsem byl trochu napjatý.
„No a... přemýšlela jsem, že... když většina mých kamarádek dostala k osmnáctinám auto, možná bych ho mohla dostat taky...“ pronesla, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena, ale snažil jsem se nedat to na sobě znát. Auto? Nevidí snad, v jaké situaci se nacházíme? Moje peněženka už nějakou dobu zela prázdnotou.
„Auto?“ zopakoval jsem a snažil se, aby můj hlas zněl klidně. „Kde bychom na to vzali peníze? Vždyť víš, že naše finanční situace teď není nejlepší...“
Zaváhala. Na chvíli jsem v jejích očích viděl to, čeho jsem se tak bál – zklamání.
„No jo...“ zamumlala a podívala se do země. „Ale většina mých kamarádek dostala auto. To je normální. I Kačka, která sotva udělala řidičák, už má své vlastní auto. Tati, já... chtěla bych mít něco svého. Něco, díky čemu bych byla nezávislá.“
Nechtěl jsem jí říkat všechno
Znělo to tak vážně, že mě to zaskočilo. Moje dcera, ta samá holčička, kterou jsem dlouho musel přesvědčovat, aby si zapnula bezpečnostní pás, teď mluví o nezávislosti a vlastním autě. Myšlenky se mi zatoulaly někam daleko. Tam, kde byl život jednoduchý a já jí mohl dát všechno, aniž bych musel přemýšlet o každé koruně. Ale to nebyl náš život. Náš život teď znamenal počítat každou korunu. Každou. Dokonce i když jdu do krámu pro chleba.
Nechtěl jsem jí říct všechno, abych ji nezatěžoval našimi problémy. Kromě toho, proč by měla vědět, jak je to těžké? Měla se soustředit na školu a užívat si mládí, ne řešit účty.
„Miláčku...“ cítil jsem, jak na mě doléhá tíha této konverzace. „Vím, že je to pro tebe důležité. Opravdu to chápu. Ale musíš pochopit, že na auto nemáme. Ani na ojeté...“
Vypadalo to, že se zlobí. Možná je to dobře. Je lepší, aby byla naštvaná... než smutná.
„Tohle říkáš vždycky!“ vybuchla. „Vždycky něco nevyjde, vždycky máš nějaké výmluvy. Proč ostatní mohou, a my ne? Co mám říct, až se mě kamarádky zeptají, co dostanu k narozeninám? Že jsme chudí a nedostanu nic?“
Díval jsem se na ni a cítil, jak se mi láme srdce. Protože ve skutečnosti nešlo jen o auto. Šlo o to, že se cítila méněcenná. A já, její otec, jsem jí nemohl dát to, co chtěla...
Musel jsem být realista
„Nechci, abys měla pocit, že jsi horší,“ řekl jsem po chvíli. „Ale auto není řešení. Auto není to, co ti dává hodnotu. Nezávislost není o tom, jestli máš auto.“
„To se ti snadno říká,“ odsekla suše. „Ty máš auto.“
Vzdychl jsem. Moje staré auto, které sotva prošlo technickou kontrolou, nás zachraňovalo před každodenním čekáním na autobus v dešti a zimě. Byl to také jediný způsob, jak dostat domů velké nákupy. Ale co jsem jí měl říct? Že to auto znamená víc problémů než radosti?
„Chápu, že je to pro tebe důležité,“ snažil jsem se uklidnit situaci. „Ale musíme být realističtí. Možná někdy později, až se naše situace zlepší, se k tomu můžeme vrátit. Musím vycházet z toho, co máme.“
„Později!“ její hlas zněl hořce.
Věděl jsem, že má pravdu. Vždycky jsem jsem říkal jednou, později, možná příští rok.... Nikdy jsem neříkal teď, protože vždycky bylo něco důležitějšího. Vždycky...
„Omlouvám se, miláčku. Opravdu bych ti rád dal auto. Ale nemůžu,“ odpověděl jsem a snažil se, aby se mi netřásl hlas.
Chvíli neodpovídala. Dívala se na mě, a já nevěděl, co víc bych mohl říct. Cítil jsem se bezmocný. Jsem její otec, měl bych být schopen dát jí všechno...
„Víš co?“ řekla. „Nemusíš mi dávat nic. Zvládnu to sama.“
Otočila se a odešla do svého pokoje. Zanechala mě tam s pocitem porážky. To, co řekla, bylo jako rána do obličeje...
Někdy zapomínáme, jak moc pro sebe znamenáme
Večer, když jsem se už chystal spát, se dveře mého pokoje pootevřely. Její tvář byla vlídnější než předtím.
„Promiň, tati. Nechtěla jsem být protivná. Vím, že děláš, co můžeš...“
Usmál jsem se smutně, ale upřímně.
„Nic se nestalo, miláčku. Vím, že je to pro tebe těžké. I já bych si přál, aby to bylo jinak.“
Sedla si na kraj mé postele.
„Vím, že nemůžeme mít všechno. Ale někdy... je prostě těžké to přijmout,“ dodala tiše.
„Já vím.... A chci, abys věděla, že i když ti nemůžu dát všechno, vždycky tě podpořím, jak nejlépe budu moct.“
Podívala se na mě a v jejích očích jsem viděl něco, co mi na chvíli ulehčilo život. Nebyla naštvaná. Byla jen mladá a chtěla víc, než jsem jí mohl dát.
„Mám tě ráda, tati,“ zašeptala, pak vstala a odešla zpátky do svého pokoje.
Dlouho do noci jsem přemýšlel nad tím, jak moje malá holčička tak rychle dospěla. Někdy zapomínáme, jak moc znamenáme jeden pro druhého, i když nemůžeme splnit všechna očekávání. Někdy nejsou důležité materiální věci, ale to, že jsme spolu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
