Štěpánka (28): Po pádu na lyžích mi hrozilo, že skončím na vozíku. Dnes se díky józe mohu znovu postavit na svah

V 18 letech jsem měla malou nehodu na lyžích, která přerostla do velkého problému. Spadla jsem poté, co jsem najela na bouli, která mě vyhodila do vzduchu. Dopadla jsem v pohodě, nic jsem neměla zlomené ani pohmožděné, nic nebolelo, a odjezdila jsem zbytek týdne, jako by se nic nestalo. Problémy začaly na cestě zpět.

Mohlo by Vás zajímat:

Lýdie (32): Vyrazila jsem s kamarády na cyklovýlet do Maďarska. Větší trapas jsem snad nezažila

Cestu domů jsem absolvovala v bolestech

Z Itálie je to domů opravdu daleko a během několika hodin v autě mě začala bolet záda. Celou cestu jsem se svíjela a nemohla najít správnou polohu. Vzala jsem si i prášek na bolest, který na chvíli pomohl, ale když jsem vystoupila z auta, už jsem se nenarovnala. Tak šíleně mě bolela bedra, že jsem nebyla schopná vzpřímit se.

Druhý den mě rodiče odvezli na pohotovost, kde mi udělali rentgen, prohmatali mě, řekli mi, že mi nic není, ale že bych se měla objednat na fyzioterapii. Tímhle začal několikaměsíční boj o to, jestli se ještě někdy postavím rovně.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (54): Máma potřebuje neustálý dohled, ale odmítá odejít do pečovatelského domu. Od toho má prý rodinu

Fyzioterapie mi nedokázaly s bolestmi pomoct

Na rehabilitaci mi doktor celkem nevybíravě a necitlivě oznámil, že jsem na nejlepší cestě na vozíček. „Tohle už jsem viděl několikrát. Můžeme to zkusit, ale pochybuju. Svaly v oblasti beder se stáhly následkem pádu a ty jen tak nepovolí. Měla byste začít posilovat ruce,“ zasmál se, jako by čekal, že to vezmu jako vtip.

Fyzioterapeutka, ke které mě přidělili, nebyla o nic lepší. Dělala se mnou psí kusy, a když jsem se jen opovážila ceknout bolestí, protáčela oči a mumlala si něco o tom, že je to pokaždé stejné, že si všichni hrají na profesionální sportovce, pak se zraní, končí u ní a jenom fňukají. Chodila jsem na fyzioterapii půl roku, ale nic se nedělo. Byla jsem pořád předkloněná jako stará žena a začala se smiřovat s výhledem na invalidní vozík.

Mámina dávná kamarádka k nám jednoho dne přišla na návštěvu, a když mě viděla, zhrozila se: „Co to je? Taková mladá holka a chodí skoro o holi? Proč s tím něco neděláte?“ Tak jsme jí vyprávěly celé to martyrium, kterým jsem si procházela. Rázně vrtěla hlavou a dala mámě kontakt na svoji známou jogínku, která se zabývala i masážemi, ať mě k ní objedná, že mě dá dohromady.

Byla jsem skeptická, ale na druhé straně už jsem neměla co ztratit. Buď skončím na vozíčku přirozeně, nebo rukama nějaké jogínky. V čem by byl rozdíl?

Mohlo by Vás zajímat:

Zita (57): O zdraví jsem se starala, abych měla na stáří klid. Moje zubařka mi ale udělala čáru přes rozpočet

Díky józe jsem se vrátila zpátky do života

Během prvního sezení mě položila na jógamatku a prohmatala mi celé tělo. Nic neříkala, jen tlačila na různá místa a poslouchala, co se bude dít. Křupala jsem, jako když louskáte ořechy. Pak se mnou zkusila pár jednoduchých cviků a dívala se, jestli je dokážu. „Tohle dělej každý den, dokud budeš moct. Jakmile ucítíš bolest, okamžitě přestaň a počkej do dalšího dne. Uvidíme se za měsíc,“ doporučila mi.

Za měsíc jsem se dostala do stavu, kdy jsem si mohla sednout a sedět víc než 15 minut, aniž by mě zachvátila bolest. Při každém dalším sezení mi ukazovala složitější a náročnější cviky, dívala se, jak je provádím, naučila mě je dělat správně, abych se ještě víc nezranila a já dělala pokroky, o kterých se mi s naštvanou fyzioterapeutkou ani nezdálo.

Po dalším půl roce jsem začala chodit na skupinové lekce a postupně jsem k józe přidala další formy posilování a sportu, až jsem se po dvou letech od pádu na boulích vrátila do Itálie na lyže. Dneska už dělám jiné formy sportů a cvičení, jóga už mě omrzela, ale jsem si vědoma toho, že jsem díky ní o fous unikla invalidnímu vozíčku.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (18): Trpím vzácnou formou alergie. Kvůli ní pro mě jaro a léto představují noční můru