Štěpánka (73): Moje děti se naštvaly, protože jsem prodala dům. Neměly mě ignorovat, když jsem potřebovala pomoc

Léta jsem věřila, že oběti, které jsem přinesla pro svou rodinu, se mi jednoho dne vrátí. Pomáhala jsem svým dětem, jak jen to šlo – kupovala jsem jim byty, splácela jejich dluhy, podporovala vzdělání svých vnoučat. Teď, když se mé zdraví zhoršuje, doufala jsem, že o mě budou pečovat. Každým dnem ale cítím stále víc, že jejich sliby jsou prázdné a moje naděje slábne.

Mohlo by Vás zajímat:

Roman (72): Vychoval jsem bezcitné a chamtivé stvůry. Kdyby moje děti mohly, sebraly by mi úplně všechno

Požádala jsem děti o pomoc

Když se moje zdraví začalo zhoršovat, nejdřív jsem žádala o drobné laskavosti – nakoupit, doprovodit mě k lékaři. Nic velkého, alespoň mi to tak připadalo. Nejprve jsem zavolala Monice. Byla vždycky zaneprázdněná, ale myslela jsem, že si na mě udělá čas.

„Moniko, mohla bys mě v pátek odvézt k lékaři? Už nemůžu řídit,“ poprosila jsem ji.

„Samozřejmě, mami! Teď je v práci blázinec, ale pokusím se najít si chvíli. Zavolám ti zítra,“ odpověděla Monika, jako vždy ve spěchu. Čekala jsem jeden den, pak ještě jeden, ale telefon zůstal tichý.

Pak jsem zavolala svému synovi Kryštofovi. „Mami, víš, jak to je... Peněz je málo, firma se sotva drží na nohou. Nemůžu ti pomoct. A co Aneta? Ta měla vždycky víc času,“ řekl, než jsem stačila domluvit, a rovnou mě odkázal na mou nejmladší dceru.

S Anetou to bylo ještě horší. Od té doby, co začala cestovat, jsme se skoro nevídaly. „Víš, mami, teď jsem v Řecku, možná se ozvu za dva týdny...“ poslala mi krátkou zprávu a odmlčela se.

Mohlo by Vás zajímat:

Marián (70): Rodina si mne ruce při pomyšlení na dědictví. Nikdo ale netuší, komu jsem odkázal majetek

Rozhodla jsem se prodat dům

Čas plynul a já se cítila čím dál hůř. Každá návštěva u lékaře, každý den strávený o samotě... to všechno prohlubovalo mou frustraci. Monika slibovala, že „brzy“ přijede, ale to „brzy“ se neustále protahovalo. Byly tu stále nové projekty, schůzky, povinnosti. Kryštof, který mi kdysi byl tak blízký, se mi vzdaloval, snad z rozpaků, že už si nemůže dovolit žádat o peníze, jak to kdysi dělával. A Aneta? Ta byla daleko, příliš pohlcená svými cestami, než aby si vzpomněla, že existuji.

Tolik jsem se pro ně obětovala... Byla jsem pro ně opravdu jen bankou, která vždycky měla peníze na jejich potřeby? Uvědomila jsem si, že pro své děti už nejsem matkou – byla jsem břemenem, které se dalo odložit na později.

Jednoho dne, unavená z čekání na cokoliv od nich, jsem se rozhodla. Prodám dům. Ten velký rodinný dům, kde jsem vychovala Moniku, Kryštofa a Anetu. Místo, které pro mě bylo symbolem rodiny, se teď stalo prázdným prostorem, kde samota byla stále tíživější. Proč bych ho měla udržovat, když se sem nikdo nechtěl vracet?

O svém rozhodnutí jsem jim neřekla. Věděla jsem, že dům pro ně představoval něco, co jednou zdědí. Ale já už nemohla dál žít v očekávání, které se nikdy nenaplní. Místo toho jsem si chtěla koupit malý byt – něco, co budu moci sama zvládnout, něco, co bude jenom pro mě.

Když jsem se setkala s realitním makléřem, pocítila jsem úlevu. „To je krásný dům, paní Štěpánko. Určitě se rychle prodá,“ řekl makléř, který byl nadšený prostornými pokoji a velkou zahradou. „Ale... jste si tím rozhodnutím jistá?“ zeptal se váhavě.

„Ano, jsem si jistá,“ odpověděla jsem, i když jsem v hloubi duše cítila lítost. „Děti se sem stejně nevrátí, a já potřebuji něco menšího...“

Mohlo by Vás zajímat:

Libuše (73): Vnučka se mi snaží vetřít do přízně, protože má zálusk na můj byt. Ta falešná holka ale po mně nezdědí nic

Řekla jsem jim to až po prodeji

O pár měsíců později, když byl dům už téměř prodaný, se děti dozvěděly o mém rozhodnutí. Monika zavolala jako první. „Mami, jak jsi mohla prodat dům, aniž bys nám to řekla? To je přece náš dům!“ říkala rozzlobeně.

Pak se ozval Kryštof: „Mami, já... nemůžu tomu uvěřit. Ten dům je naše dědictví...“

Aneta, jako vždy poslední, poslala jen jednoduchou zprávu: „Mami, vážně jsi prodala dům? Proč?“

Proč? Protože jsem už nemohla déle čekat. Protože jsem nemohla žít v prázdném domě, který mi připomínal jen jejich nepřítomnost. Tehdy mě začali navštěvovat. Najednou měli čas, najednou volali častěji. Monika slibovala, že přijede o víkendu, Kryštof mi přivezl velký nákup. Dokonce i Aneta řekla, že možná přijede po své další cestě. Ale já věděla, že to jsou jen prázdná slova. Nezajímali se o mě – zajímalo je, co ztratili. Dům, o kterém si mysleli, že bude jejich...

Moje děti se najednou snažily získat zpět, co dávno ztratily. Ale už bylo pozdě. Rozhodla jsem se. Přestěhovala jsem se do malého, útulného bytu, daleko od vzpomínek a nenaplněných očekávání. Teď jsem se cítila nezávislejší, i když trochu osamělá...

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (55): Rozhádali jsme v rodině kvůli dělení majetku. Osud nám ale udělil krutou lekci

Zvládnu to bez nich

Jednoho dne mě Monika navštívila s nadějí, že nějak zvrátí prodej domu. Mluvila prý s Kryštofem a Anetou. Chtěli se o mě teď starat, slibovali víc než kdy dřív.

„Mami, teď se o tebe můžeme postarat. Možná bychom mohli něco udělat s tím domem...“ začala Monika.

„Už nepotřebuji větší dům ani vaše sliby,“ řekla jsem klidně, ale rozhodně. „Doufala jsem, že tu budete, když jsem vás skutečně potřebovala...“

Viděla jsem, jak rozpačitě sklopila oči, nevěděla, co říct. Teď se všichni tři snažili napravit, co bylo rozbité, ale už je příliš pozdě.

Život v malém bytě byl jiný. Méně prostoru, méně vzpomínek, ale víc klidu. Monika, Kryštof a Aneta se teď snažili, ale věděla jsem, že to bylo ze strachu a viny, ne z opravdové lásky. Nemohla jsem spoléhat na jejich náklonnost. Dům byl pryč, stejně jako spousta mých iluzí. Alespoň jsem teď měla klid a oni museli žít s následky své lhostejnosti...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (58): Sousedku připravili příbuzní o střechu nad hlavou. Pěkně se jim za to pomstila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.