Tereza (28): Konečně jsem našla chlapa, co se mnou chce žít. Jen se musím zbavit milovaného kocoura

Nikdy jsem nečekala, že budu něco takového řešit. Po několika letech, kdy jsem byla sama a neustále hledala někoho, s kým bych mohla být šťastná, jsem konečně potkala Petra. Bylo to jako v pohádce – rozuměli jsme si, měli jsme podobné zájmy, dokázali jsme se spolu smát i mlčet. Začali jsme trávit čím dál víc času spolu a po pár měsících mi Petr navrhl, abych se k němu nastěhovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (23): První milování s novým přítelem mi zkazil jeho chlupatý mazlíček

Během chvíle se můj sen rozplynul

„Terezo, co kdybys už dál neplatila za ten svůj malý byt a přestěhovala se ke mně?“ zeptal se mě jednoho večera, když jsme seděli na pohovce a plánovali budoucnost.

Znělo to perfektně. Jeho byt byl prostorný, krásný, a hlavně – bylo to znamení, že náš vztah bere vážně. Chtěla jsem skákat dva metry vysoko a všem okolo vykřičet, jak jsem konečně šťastná. Jenže pak přišla věta, která mě uzemnila.

„Jen jedna věc, musíme to udělat bez tvého kocoura,“ řekl najednou, jako by to byla samozřejmost. Srdce mi bušilo. „Bez mého kocoura?“ zopakovala jsem nevěřícně.

„Víš, že zvířata nemusím,“ vysvětloval. „A navíc kočky. Přijdou mi takový zákeřný a všude ty jejich chlupy...“

Snažila jsem se mu vysvětlit, že můj kocourek takový není, že je hodný a přítulný. A že úklid jeho chlupů už zvládám na jedničku. Ale moje argumenty ho nepřesvědčily. Najednou se můj sen o společném bydlení rychle rozplýval.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (35): Domácí mazlíček odhalil manželovu nevěru. Vlastně mě to pobavilo

Jeho slova mě bodala jako jehly

Můj kocour Max byl součástí mého života už šest let. Byl tu se mnou v těch nejtěžších časech, když jsem procházela rozchodem, když jsem se cítila osamělá. Vždycky jsem věděla, že na něj se můžu spolehnout, i když mi připadalo, že mě celý svět nechápe. A teď jsem měla volit mezi ním a Petrem?

„Tohle mi nemůžeš udělat,“ řekla jsem Petrovi s třesoucím se hlasem. „Max je můj parťák, rodina.“

„Já vím, že ti na něm záleží,“ odpověděl klidně. „Ale já s ním prostě nemůžu žít. Nechci, aby nám to zničilo vztah. Určitě bys ho mohla někomu dát. Třeba rodičům.“

Jeho slova mě bodala jako jehly. Ano, rodiče by ho asi nejspíš vzali, ale nešlo jen o to, kde by byl Max. Šlo o to, že bych musela opustit něco, co pro mě znamenalo bezpečí a lásku. Jak si můžu vybrat mezi svým přítelem, kterého miluju, a svým kocourem, který je můj čtyřnohý parťák? Všichni majitelé kočičích či psích mazlíčků mě nejspíš pochopí...

Mohlo by Vás zajímat:

Jaroslava (72): Jsem přesvědčená, že mi sousedi otrávili kocoura. A to jen proto, že jim občas hrabal v záhoně

Nevím, jak se správně rozhodnout

Další dny jsem se nad tím pořád přemýšlela. Byly to hodiny vnitřního boje. Každé ráno jsem se dívala na Maxe, jak se protahuje na posteli, a říkala jsem si, že to nemůžu udělat. Ale pak jsem viděla Petra, jak se usmívá a plánuje naši společnou budoucnost. Stála před rozhodnutím, které mě trhalo na kusy. Jednou večer jsem znovu otevřela téma s Petrem. „Nemohli bychom to nějak vyřešit? Možná, kdyby Max měl svůj vlastní prostor...“

„Terezo, já tě miluju, ale já kočky nesnáším,“ odpověděl rezolutně. „Nemůžu s ním žít. Je to prostě moje hranice.“

Cítila jsem, jak se ve mně mísí smutek a vztek. Měla jsem pocit, že stojím před branami štěstí, ale nemůžu jimi projít, aniž bych něco důležitého opustila. Jsem na křižovatce a nevím, co udělat. Miluju Petra, ale Max je můj rodinný příslušník. Jak si mám vybrat mezi dvěma bytostmi, na kterých mi tolik záleží? Odpověď zatím nemám, ale vím, že jakékoli rozhodnutí udělám, bude pro mě těžké.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Bohumila (52): Na dovolené mě vzbudil duch mého umírajícího kocourka. Přišel se se mnou rozloučit