Facebook
Instagram
Tereza dostala před svatbou balíček, který ji pořádně překvapil. Byl v něm nádherný závoj pro nevěstu. Když začala pátrat po odesílateli, nemohla uvěřit tomu, co zjistila.
Zvuk zvonku přerušil mé chmurné myšlenky. Je to zvláštní, viďte... Každá normální dívka by přece pár dní před svatbou měla být plná radosti a užívat si života. A já? Seděla jsem sama, přemýšlela o nesmyslných pochybnostech a kladla si otázku: Neměla bych tu svatbu raději zrušit?
Když jsem otevřela dveře, kurýr mi podal velký balík. Překvapilo mě to, protože jsem nic neobjednávala. Ještě mezi dveřmi jsem začala rozbalovat elegantní a lesklý obal. Ruce se mi třásly a srdce mi bušilo vzrušením. Pod vrstvou třpytivého papíru, jako sněhově bílá ozdoba na jasném pozadí, ležel svatební závoj...
Mámin pohřeb si pamatuji jen matně
Vyrostla jsem bez matky. Nepamatuji si ji, protože zemřela za tragických okolností, když mi byly pouhé dva roky. Tak mi to alespoň vyprávěl táta. Tuto verzi příběhu opakovali všichni – rodina, blízcí přátelé, zkrátka každý.
Máma byla nemocná. Údajně jí mé narození na chvíli přineslo úlevu. Bohužel se její stav později výrazně zhoršil. Táta si dodnes vyčítá, že jí nedokázal zajistit potřebnou léčbu.
Bydleli jsme tehdy na jihu Čech, přímo u vody. Tu noc jsem zůstala u sousedů, zatímco táta se jako obvykle zdržel v práci. Máma se rozhodla vyplout na jezero. Nebylo to poprvé, dělávala to často, když potřebovala klid. Počasí ale bylo strašné, lilo jako z konve a zuřila podzimní bouře. Ráno, když táta pochopil, co se stalo, a zavolal záchranáře, našli jen převrácenou loď plovoucí na hladině...
Pohřeb si pamatuji jen matně. Útržky obrazů – věnce, velká kytice, pláč a rozhovory, kterým jsem nerozuměla. Nedokázala jsem pochopit, že máma je pryč navždy, že budu vyrůstat bez ní.
„Je to moje vina,“ přiznal se mi táta o mnoho let později, když jsem byla dospělá. „Měl jsem poměr. Zradil jsem mámu.“
„Měl jsi ještě jiné ženy?“ zeptala jsem se.
„Pár. Myslel jsem si, že to nic neznamená,“ přiznal smutně. „Byl jsem hlupák! Selhal jsem jako manžel. Proto jsem se později snažil být tím nejlepším otcem. A myslím, že se mi to podařilo. Naštěstí... Ale o to teď nejde. Selhal jsem, protože jsem jí nebyl nablízku, když mě nejvíc potřebovala. Neviděl jsem, jak vážná byla její situace. Se svou nemocí se musela prát sama...“
Nevím, jestli mi máma chybí
„Nech to být,“ řekla jsem jemně, i když v mém hlase zaznívala nejistota. „Bylo to dávno. Každý dělá chyby...“
„Vím, ale doufám, že se nikdy nesetkáš s mužem, který by je dělal také,“ odpověděl.
„Neměj strach, tati. Pavel je úplně jiný,“ zastala jsem se svého snoubence. „Je to dobrý člověk. Miluje mě.“
„Ano, to vidím,“ rozzářil se.
Nastalo krátké ticho, které přerušil táta s váhavou otázkou: „Chybí ti máma?“
Cítila jsem, jak mi tváře rudnou. Nevěděla jsem, co odpovědět. Sama jsem si nebyla jistá, co cítím. „Těžko říct,“ přiznala jsem upřímně. „Občas možná ano...“ cítila jsem, jak se mi láme hlas.
Naše rodinná tradice říkala, že dcera dostane svatební závoj od matky jako požehnání pro šťastné manželství. Bylo to podobné, jako když otec doprovází dceru k oltáři. Obávala jsem se, co mě bez tohoto symbolu mateřské lásky čeká. A také jsem tak trochu vyčítala mámě, že nebude se mnou, když se budu vdávat.
Svatební závoj mě překvapil
Otevřela jsem balíček od kurýra. Závoj byl dechberoucí. Jemná bílá krajka, lemovaná třpytivou nití, se vlnila jako mořská pěna. Z korunky splývaly malé hedvábné růžičky. Když jsem ho držela v rukou, látka se leskla jako pramen čisté vody pod měsíčním svitem. Bylo to tak nádherné, až se mi tajil dech. V tu chvíli se mi nálada úplně změnila a svět se znovu rozjasnil.
Popadla jsem telefon, abych poděkovala své tetě Zuzaně za ten nádherný dar. Myslela jsem, že mi ho poslala ona, protože pomáhala s přípravami svatby. Ale když jsem jí to řekla, byla překvapená. „Drahá, musí to být omyl. Já ti žádný závoj neposlala. Ano, koupila jsem ho, s tvým tátou jsme ho vybírali před pár dny. Ale mám ho u sebe! Chtěla jsem ti ho předat osobně...“ pronesla zmateně.
Rychle jsem zavěsila a ihned zavolala tátovi. „Tati, poslal jsi mi ten závoj?“
„O jakém závoji mluvíš?“ zeptal se překvapeně.
„Kurýr mi právě přivezl závoj. Mluvila jsem s tetou a říká, že to nebyla ona...“
„Nesmysl...“
„Počkej!“ přerušila jsem ho. Musela jsem se zastavit a položit jednu klíčovou otázku, i když zněla absurdně...
Máma je stále se mnou
Zhluboka jsem se nadechla a položila tu otázku: „Našli tehdy mámu?“
Na chvíli bylo ticho.
„Tati, řekni mi to!“
„Ne, zlatíčko,“ odpověděl klidně. „Nikdy ji nenašli. Takové věci se stávají... To jezero je veliké. Hledali ji několik dní, ale bez výsledku. Nakonec ji museli prohlásit za mrtvou, taková jsou pravidla. Proto se pohřeb konal až později. Pohřbili jsme prázdnou rakev...“
„Někdy mě napadá...“
„Já vím,“ přerušil mě jemně. „I já jsem nad tím uvažoval. Dokonce jsem si najal soukromého detektiva. Nenašel ji. Zlatíčko, nemůžeme si dělat plané naděje. Tvoje máma už tady není...“
„Tak kdo mi poslal ten závoj?“
„Vůbec netuším...“
Když jsem zavěsila telefon, začaly mi téct slzy. Ale nebyly to slzy smutku, právě naopak. Někdy je asi lepší neznat všechny odpovědi. Kdo ví, zda náš rozum vždy zvládne přijmout to, co nám naznačuje srdce.
Pamatuji si, že když jsem pak šla k oltáři, zahalená v jemném závoji, cítila jsem nevýslovný klid a naplnění. Věřím, že máma tam toho dne byla se mnou. A ten pocit už mi zůstal. Moje manželství je příběhem plným štěstí a lásky...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
