Tereza Maxová o životě s dětmi v zahraničí: Turecko přivedlo Tobiase ke studiu archeologie, Mína se naučila čtvrtý jazyk

Tehdy sedmnáctiletá Tereza Maxová odcestovala do Paříže těsně před sametovou revolucí, aby se zde pokusila prosadit v neúprosném světě modelingu. To se jí nakonec povedlo na výbornou a díky své bohaté kariéře měla možnost procestovat téměř celý svět.

V některých zemích také díky svým dvěma zahraničním manželům, dánskému tenistovi Frederiku Fetterleinovi (54) a tureckému podnikateli Buraku Oymenovi (52), měla to štěstí žít. Podle svých slov má ale nejúspěšnější česká modelka a maminka tří dětí - Tobiase (23), Míny (15) a Aidena (12) - skutečný domov jediný...

Mohlo by Vás zajímat:

Martina Formanová odešla před 30 lety do USA: Jela jsem se jen naučit anglicky. Všechno změnil lístek, který jsem poslala panu Formanovi

Kde se Tereza Maxová cítí nejvíce doma

Kde jste teď doma?
Já vždycky říkám, že doma je o pocitu. Ale kdybych to měla specifikovat, jsem šťastná, že to doma je pro mě momentálně v Čechách. Jako rodina jsme se sem přestěhovali ještě před covidem, ale spoustu času trávíme i v Turecku. Oba jsme s manželem romantičtí patrioti, každý rád mluvíme svým rodným jazykem - on turecky, já česky. Když se nám vybaví nějaké jídlo, já vzpomínám na svíčkovou, on zase na nějaké to turecké. Pořád se vracíme ke kořenům a chceme, aby i naše děti znaly Českou republiku a Turecko. A já mám tu výhodu, že kvůli nadaci jsme tady v Čechách.

Ale podle toho, co jste říkala, pro vás platí, že "home is, where your heart is". To znamená, když to volně přeložím, že doma jsme tam, kde to tak cítíme.
Určitě. Každý máte takové to místo, kam přijedeme a najednou se tam cítíme dobře. Já to mám tedy spojené s lidmi. Když jsem obklopená těmi, které mám ráda, tak je mi dobře kdekoliv. Ale samozřejmě existují místa, která jsou mému srdci blízká, jako třeba Paříž. Když člověk někde prožije osm let svého života a má tam první lásky a první práce, nedá se to zapomenout. Anebo i to Dánsko, kde jsem žila s malým Tobíkem, nebo jih Francie nebo i to Turecko... Takže těch zemí vám přiroste k srdci víc, ale domov... Myslím, že čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, kam patřím, a tím víc chci jít zpátky ke kořenům. Zpátky tam, kde jsem vyrůstala. I Češi, kteří žijí ve světě, se hrozně rádi vracejí. Ty Čechy se vám zkrátka dostanou pod kůži. A je něco jiného, když tady žijete a třeba stojíte frontu na poště a nadáváte, jak vám s ničím nevyjdou vstříc a jak je to stresující. Když potom žijete v zahraničí, tak vám ten domov hrozně chybí. Já si vždycky uvědomovala, že Čechy jsou pro mě hrozně důležité, v srdci i v životě.

Kde můžete říct, že jste také našla domov, nebo druhý domov?
Každá země je jiná a také jsem je zažila v úplně jiných životních situacích. Něco jiného je, když žijete jako single v New Yorku a Paříži, kdy Paříž byla v těch devadesátkách opravdu centrem módy, takže tam byli nejlepší návrháři a i ten francouzský Vogue měl velkou hodnotu. Když jsem žila v New Yorku, byla doba ekonomického boomu, takže všechno bylo wow. Amerika byla země zaslíbená, takže i já byla nadšená, že se tam můžu stát součástí modelingové Elite Division a objevovat New York. Já jako Češka, která do svých 14 let vyrazila maximálně k babičce do jižních Čech nebo do třešňové aleje, a potom se ve 14 letech poprvé podívala k moři, jsem se v těch velkých metropolích cítila jako Alenka v říši divů.

Mohlo by Vás zajímat:

Nejstylovější festivalová ikona: Tereza Maxová zářila v šatech za 1,5 milionu i v růžovém kalhotovém kostýmku

První setkání Terezy Maxové se západním světem

Když se vrátím do té Paříže, tam jste odjela ještě před revolucí. Na co holka ze socialistické země tenkrát na tom Západě koukala úplně nejvíc?
Úplně na všechno! Člověk si nejvíc pamatuje pocity a vůně. Já si dodnes vzpomínám, že jsme s Evou Herzigovou odjely vlakem, mávaly jsme těm na peróně, slza mi ukápla. Já byla poprvé někde sama, byla jsem zvyklá na rodinu, na domov a najednou jsem odjížděla do cizí země a neuměla žádný cizí jazyk, jenom češtinu a ruštinu. Z angličtiny jsem zvládla akorát úplné základy, jako "I'm from Czechoslovakia, my name is Tereza".

Francouzi přitom celkem vyžaduju francouzštinu.
Když nemluvíte francouzsky, tak si tam neřeknete ani o kůrku chleba. Ale když jsme tenkrát přijely tím vlakem na nádraží, pamatuju si, že jsme s Evou vystoupily a tam byly takové ty stánky, ty creperie. Byl začátek září, voněly tam palačinky s Nutellou a na ně krájeli banány. Já si říkala: "Ty jo, banány bez fronty! To je paráda. Tady se musí žít dobře." To byl můj první pocit, první vstup do velkého světa, ta vůně palačinek. Potom si sednete do takového toho lepšího auta, najednou autorádio a na něm nějaká písnička, které vůbec nerozumíte, a říkáte si: "To je dobrý, tady bude život!"

To zní skvěle!
S Evou nás také dali do jednoho pokoje, kde jsme měly manželskou postel, a pamatuji si, jak jsme tam otevřely ledničku a v ní měla majitelka agentury jogurty s různými obaly. Od nás jsme byly zvyklé, že všechny obaly vypadaly stejně a výběr byl minimální. Nebo když procházíte kolem těch krásných obchodů... Ale mě spíš zaujaly novinové stánky, kde měli třeba Playboy nebo tyčinky Mars a Bounty. To bylo také to první, co přišlo po revoluci do Čech. Takže já byla opravdu nadšená. Samozřejmě tam byla i odvrácená stránka Paříže, ale to člověk v té době nechtěl vidět. Třeba že jsme měly hrozně málo peněz, takže ta modelkovská dieta přišla úplně automaticky. A ještě jsem šetřila, protože jsem chtěla vzít nějaký dárek domů. Takže když jsme šly do čínské restaurace a dali nám tam takové ty hezké hůlky, tak jsem si je vzala a říkala si, že to dám někomu k Vánocům. Takže to byly zážitky holky, která vyrůstala...

... v úplně jiné zemi.
V úplně jiné zemi. Ale když si dneska vybavuju svoje dětství, tak je to období, na které vzpomínám s láskou. Je to období, ze kterého čerpám dodnes.

Mohlo by Vás zajímat:

Módní souboj 50+ na večírku ve Varech: Bílá Krainová, Maxová za Barbie a stříbrná Binias jako z jiné galaxie

Co ji nemile zaskočilo v New Yorku a Dánsku

Pak jste tedy žila za oceánem v New Yorku. Jaká jsou úskalí zdejšího života? Co třeba člověk, který se tam jenom jede podívat nebo který k Americe vzhlíží, nevidí?
Když jsem tam poprvé přiletěla, jeli jsme přes Brooklynský most a já viděla na ulicích bezdomovce. To jsem si říkala: "O tom jsme se učili ve škole, o tom nám soudružka učitelka říkávala." Takže když přijedete, první dojem z New Yorku je všudypřítomná špína. New York si člověk musí zažít, ten má specifickou energii. Já měla to štěstí, že jsem žila jako v seriálu Přátelé. Bydlela se dvěma kluky, měli jsme takový rooftop, a oni se o mě starali jako o vlastní. Byla to bezstarostná léta a já už byla součástí Elite Division, to znamená, že jsem pracovala. Takže můj příběh v New Yorku spočíval v tom, že jsem visela na Times Square a měla se dobře. Chodila jsem na večírky, potkávala známé osobnosti. Získala jsem díky loterii i zelenou kartu, takže jsem se stala americkou občankou. Tenkrát jsme ji dostaly já a Naomi Campbell, které jsme vydělávaly pro agenturu, tak jsem si říkala, jestli je to opravdu poctivá loterie.

Ale úplně na tom začátku, když jsem tam ještě neměla výdělky a potřebovala jsem nějakou obyčejnou zdravotní prohlídku, tak jsem si říkala: "Zlatý Československo, zlatý náš zdravotní systém." Protože čím větší výdělky v Americe máte, tím lepší máte péči. V nemocnici někde na okraji města čekáte a lidi před vámi prostě krvácí, než se dostanou na řadu. Tam člověk vidí tu odvrácenou stranu.

Pojďme do Dánska, protože váš první manžel byl odtud a Dánsko je také jedna ze zemí, ke kterým často vzhlížíme. V Dánsku jste žila také nějaký čas...
Žila. Když roku 2000 přišel na svět Tobík, tak ačkoliv se narodil v Podolí, v jeho šesti týdnech jsme se stěhovali do Dánska. Načasované to bylo optimálně, protože jsem díky tomu měla možnost trávit s ním veškerý čas. Byli jsme pořád uvnitř, protože v Dánsku ráno vstáváte za tmy, chviličku je světlo a ve dvě hodiny je v zimě zase tma. Takže my s Tobíkem byli hrozně moc spolu, zvykli jsme si na ty plískanice a na ten severský vítr. Ale musím říct, že tím, že jsem měla malé děcko, jsem zjistila, jak maminkám vychází vstříc tamní sociální systém. Že jsem mohla jít do kina, nechat kočárek v kině nebo vzít mimčo s sebou, mohla jsem chodit s miminkem cvičit, všechny restaurace měly dětské koutky. Můj manžel měl dědečka, kterému bylo tenkrát 93 let, a dědeček mohl žít sám, protože za ním přijela pečovatelská služba, která mu uvařila, zkontrolovala ho, vzala ho na veškeré kulturní akce, které se v Kodani konaly, a zase ho odvezla zpátky a on měl potom možnost trávit čas s rodinou. Nebo když ségra Frederika rodila, tak byla v nemocnici, kde to vypadalo jako v obýváku, v podstatě to bylo jako luxusní hotel.

Takže se pořád máme od Seveřanů co učit...
A nejenom v tom. Když jsem založila svoji nadaci, věděla jsem, jak funguje jejich sociální systém. Že je o všechny postaráno. Je pravda, že platí vysoké daně, něčím se to samozřejmě kompenzovat musí, ale zase vědí, proč ty daně platí. Já tam měla zážitek, když jsem řídila s děckem a jela trošku rychleji, protože jsem potřebovala k lékaři, a zastavil mě policajt. A jak jsem byla zvyklá z Čech, že řeknete: "Ježišmarja, nezlobte se, já jedu s dítětem k lékaři," tak tady to hned bylo: "Tak pojďte s námi na stanici." Domlouvat se tady, že nebudete platit pokutu, prostě nejde. V tomhle je v Dánsku opravdu řád a oni ta pravidla dodržují. I ve světě módy je známé, že se hrozně moc skandinávských modelek, když ukončí kariéru, vrací zpátky. Tak si říkám, že na tom systému něco musí být.

Mohlo by Vás zajímat:

Okouzlila i překvapila: Tereza Maxová v růžových šatech s peplum volánem, který bude trendem na podzim 2023

Proč si Tereza Maxová tolik zamilovala Turecko

Váš současný manžel je Turek a žili jste společně nejen v Turecku, ale i v Monaku. Já se zastavím u toho Turecka, kde konkrétně máte ten druhý domov?
Nejvíce času trávíme na jihu, což je úplně jiný způsob života než v rušném Istanbulu. Tam si v jedné části připadáte jako na jihu Francie, v jiné zase jako v Egyptě, takže to je opravdu multikulturní město a na můj vkus v něčem hrozně stresující.

Jsou tam velké rozdíly mezi městem, třeba Istanbulem, a venkovem?
Určitě. Tam, kde jsme my, je krásné průzračné Egejské moře, všude olivové háje a lidé v klídku popíjejí čaj, hrají nějaké hry a každý druhý rok sklízejí olivy. Jim to k životu stačí. Takže tam vždycky zpomalíme. Ač Praha není tak rušné velkoměsto, přece jen ji máme spojenou se školou a spoustou povinností. Turecko máme naopak spojené s tím, že se nám život zpomalí, že tam jsme pohromadě jako rodina. Používáme i méně elektroniky, chodíme víc na procházky, víc času trávíme v přírodě. A také se tam vracíme k základům. Máte tam vajíčka od slepic, na vesnici jsou srdečnější lidé, kteří vás pozvou domů, pohostí vás vším, co mají, ač třeba mají málo. My máme to štěstí, že jih Turecka, kde jsme, ta oblast Bodrumu, byla kolébkou civilizace. Hodinku od nás je Efez, Didim a Milét, to byla krásná řecká a římská města, kudy procházel Alexandr Veliký. Této geografické výhody nejvíc využil náš Tobiáš, který se potom rozhodl studovat archeologii v Londýně, dostal se na UCL a obor dostudoval. Myslím, že na vykopávky už se nevrátí, ale dělal několik praxí právě v Turecku a tahle naše lokalita byla také podle mě jedním z důvodů, proč šel studovat archeologii.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza Maxová promluvila o kritickém období své nadace: Solidarita lidí klesá, pomoc je ale stále třeba

O jedinečném vztahu manžela Buraka Oymena k Česku

Jaký jazyk je rodným jazykem vašich dětí? Nebo jak mluvíte doma?
Tak na střídačku. Manžel mluví s dětmi turecky, jako rodina pak mluvíme anglicky, když se všichni společně sejdeme. Všechny tři děti mluví velmi dobře anglicky, česky a francouzsky, Mína navíc mluví plynule turecky. Je na jazyky šikovná a pomohlo jí i to, že jsme během covidu žili 2,5 roku v Turecku a hrála si tam s dětmi z místní školky a jeden čas v létě tam i chodila. Takže ta se tu turečtinu naučila přirozeně. Aiden už mluví turecky méně a Tobík také. Já se učila během covidu, takže takovému tomu základu rozumím, ale je to ugrofinský jazyk a je hodně náročné mu rozumět. Nicméně bych se ho chtěla naučit, protože si myslím, že člověk potom lépe pochopí celou zdejší kulturu a mentalitu.

Váš manžel žil v Česku už dřív, ještě než jste se poznali, tak ten s češtinou nějakým způsobem, chtěla jsem říct bojuje, ale nevím, jestli je to to správné slovo.
On umí určitě lépe česky než já turecky. Je na jazyky podobně šikovný jako Mína. Ale on tady žil dva roky v 80. letech, protože jeho tatínek je diplomat, a z té doby si hrozně moc věcí pamatuje. Bydleli na Ořechovce, chodil do mezinárodní školy, kam chodí moje děti dneska, za což je rád, protože jim samozřejmě vypráví, jak ta škola vypadala v době, kdy tady žil. Pamatuje si, kde sáňkoval, pamatuje si na kamaráda Miloše, se kterým si hrával. Když jsme se sem přistěhovali, tak mi volal Michal Dvořák ze skupiny Lucie a říká: "Hele, volal mi kamarád, jmenuje se Miloš, a říká, že zná tvýho manžela." Já mu říkala, to mi neříkej, a on, jo, jo. Takže mi na něj dal číslo, já Milošovi zavolala, ani jsem se ho nezeptala, jak vypadá, a říkala jsem: "Tak se pojďme sejít u Palladia." Já tenkrát nemohla a Buraka jsem tam nechala samotného. V místě, kam chodí strašná spousta lidí. A oni se opravdu po těch 30 letech poznali!

Je na světě místo, kam byste se ještě ráda podívala nebo kam byste se vrátila? Nebo s jakou zemí, jakým místem na světě byste ještě ráda spojila kus svého života?
Těch míst, kam bych se ráda podívala, to je na půlhodinu vyprávění. Já jsem Panna, takže mám svůj bucket list a ten si postupně odškrtávám. Třeba k padesátinám mě můj manžel vzal do Rwandy, protože jsem hrozně chtěla vidět gorily v jejich přirozeném prostředí. A na ten bucket list stále něco doplňuji, nebyla jsem třeba ještě v Peru, Antarktidě nebo na Prachovských skálách. Musím se přiznat, že tam mám i místa v Čechách. Nedávno jsem si odškrtla Olomouc, Lednici, Valtice... Ale těch míst spíš přibývá.

Vracet se ale chcete do Česka, případně do Turecka.
Moje tajné přání je vracet se domů do Čech, protože tady mám rodinu, tady jsem vyrůstala, tady se cítím doma. Můj manžel je v tomhle velmi inteligentní a vždycky říká "Happy wife, happy life", takže když je maminka spokojená, je spokojená i celá rodina. Ví, že mě to vždycky táhlo domů, že mě baví práce v nadaci, dává mi to smysl, že si konečně můžu užívat všechny ty české věci, které mi tak strašně dlouho chyběly, protože jsem žila v zahraničí, a že můžu trávit čas rodinou, která je pro mě to nejvíc.

Co dalšího prozradila Tereza Maxová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• Jak vnímá tureckou mentalitu, zejména s ohledem na evropskou kulturu
• Proč syn Tobias nemá turecký pas
• Co se pro ni, jako Česku v zahraničí, změnilo se vstupem České republiky do Evropské unie
• Jak se jí dařilo spojit péči o nadaci s další prací
• Co aktuálně Nadace Terezy Maxové řeší a co se jí za ta léta povedlo

Na fotografie světoběžnice Terezy Maxové a její rodiny se podívejte do galerie.

Galerie Tereza Maxová o životě s dětmi v zahraničí: Turecko přivedlo Tobiase ke studiu archeologie, Mína se naučila čtvrtý jazyk

+ 4 fotky + 5 fotek