Již v roce 1860 ujistil The Times své čtenáře, že "ať už jsou naše nedostatky, jako národa, jakékoli... u zvířat si nemáme co vyčítat." Jistě, Královská společnost pro prevenci krutosti na zvířatech ukazovala, že viktoriánská společnost nepřistupuje ke zvířatům jen jako ke hloupým stvořením. Ale proč potom existovali takzvaní důlní koně?
I v současnosti, dle nejnovějších průzkumů, zajímají lidi více dobré životní podmínky pro zvířata nežli lidská práva či problém globální chudoby. Navíc jen tři procenta dotazovaných odpověděla, že nejsou milovníci zvířat. Jenomže se často realita liší od přesvědčení. Věřit něčemu je jedna věc a konat podle toho jiná.
Důlní koně
Koně hráli důležitou roli v expanzi uhelného průmyslu v devatenáctém století. Tyto živé dopravní stroje byly při tahání vozíků s uhlím nesmírně výkonné a dobře ovladatelné. V podzemí pracovali uhelní koně již od poloviny osmnáctého století, počet důlních koní se ale výrazně zvýšil s příchodem viktoriánské éry, kdy toto odvětví vzkvétalo.
Přesná data nejsou k dispozici, ale v dolech v jižním Walesu bylo okolo roku 1875 "zaměstnáno" asi 9 000 koní. Postupem času se ale toto číslo zvýšilo až na 71 000 (cca v roce 1912). Rozhodně tak nešlo o zanedbatelné číslo.
Lidé se k nim chovali různě
Spousta horníků se ke svým zvířecím kolegům chovala láskyplně. I budoucí zakladatel labouristické strany Keir Hardie v nich našel velké zalíbení. Spolu s ostatními jim kupříkladu nosil čerstvá jablka. Ne každý k nim ale takto přistupoval. Někdy docházelo k opravdu nechutným případům týrání.
Zvířata, která odmítala z nějakého důvodu pracovat, byla vystavena krutému bití. Součástí trestu bylo rovněž vyloupnutí očí a vyříznutí jazyka. Poté koně dorazili železnými tyčemi anebo krumpáči. Kopání těžkými botami byla dokonce denní rutina. Většinou se to označilo za nehodu. V takovém prostředí to nebylo nic podezřelého.
Pravda o důlních koních vyšla najevo
Když tyto případy týrání vyšly najevo, lidé byli pobouřeni. Pro většinu lidí to byl menší svátek, když se mohli důlní koně podívat na povrch a užít si třeba skotačení na poli a denním světle. A také z tohoto důvodu vznikla v roce 1908 společnost, která měla za úkol tyto praktiky potírat. Jenže narazila na odpor úředníků. Vstupovat do dolů je prý nebezpečné, a navíc není co kontrolovat. Ba naopak. Koně, kteří se pohybují pod zemí a jsou vystaveni vyšším teplotám, se údajně dožívají vyššího věku, než se dožívají jejich protějšky na zemi.
Muž jménem Francis A. Cox se ale tímto tvrzením nenechal ukolébat a začal sbírat svědectví horníků o týrání koní. Jejich výpovědi pak sepsal do několika velmi působivých brožur. Mimo jiné jsme tam mohli najít zmínku o příliš nízkých stropech, o které se vždy koně poranili. Anebo o hodinách a hodinách úmorné práce bez jídla a pití. Konečně se začalo něco dít. V roce 1911 vznikl zákon, jenž jasně popisoval, za jakých podmínek může kůň v dole pracovat. Dodržování předpisu pak kontroloval inspektorát. Od roku 1999 se koně v hornictví nepoužívají.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Pit pony
Historytoday.com: The Welfare of Pit Ponies