Theodor (40): Od mala jsem trpěl fobií z hromadné dopravy. Dnes jsem řidič tramvaje

Jsem jedináček a jako jedináčka mě rodiče vychovávali. Maminka na svého chlapečka nedala dopustit a tatínek zase platil všechna má dětská přání kouzelnou „zlatou kreditní kartou“. Tu šlo o model starodávného auta, tu o tramvaj postavenou ze stavebnice, jindy zase o rozsáhlý stavebnicový komplex. Malý zámek, hrad, modely významných světových budov. Měl jsem všechno, na co můj prst ukázal. Tatínkovi se v devadesátkách slušně rozjela firma a finance nebyly problém. Měli jsme dokonce i dvě luxusní služební auta, třebaže bez šoféra.

Mohlo by Vás zajímat:

Bohouš (42): Přítelkyně má alektorofobii a já mám hlavu v pejru. Nechci přijít o ni ani o svoje slepičky

Měl jsem strach z různých podivínů

Těmi bývali buď rodiče anebo později, hned jak jsem zvládl autoškolu, já. Doprava osobním vozem kamkoliv, byla u nás něco absolutně běžného, něco, bez čeho jsem si nedovedl představit život. Vstup do prostředků hromadné dopravy pro nás znamenal stres. Ne, nevadili nám všední, slušní lidé, ale spíše všelijací ti podivíni, občas i bezdomovci a jiní nešťastní lidé, z nichž šla na člověka hrůza a smutek naráz.

Pamatuji, jak jsme jednou jeli s mámou tramvají, protože vůz byl v opravně a taxík nebylo odkud zavolat (neexistovaly mobily). Tehdy jsem viděl poprvé v životě bezdomovce. Kromě silného pachového vjemu na mně hluboce zapůsobilo, jak ošuměle vypadal, jak mi maminka k tomu řekla, že „takhle dopadne každý, kdo nemá práci.“ Lekl jsem se a ani nevím, zda víc hromadné dopravy anebo chudoby a beznaděje, do které nemusí úplně každý spadnout vlastní vinou…

Mohlo by Vás zajímat:

Vlastimila (39): Nezvyklá fobie mě připravila už o jednoho manžela. Přesto se svého strachu nedokážu zbavit

Dostali jsme se do dluhové pasti

Čas ubíhal dál a já na tramvajovou zkušenost postupně zapomínal. Tatínkova firma sice prosperovala s každým rokem méně, ale pořád bylo dobře. Až do chvíle, kdy pohár štěstí jednoho dne přetekl. Původně jsem měl otcovu firmu zdědit a pokračovat v jeho šlépějích, jenže se nám jednoho dne přestalo dařit úplně. Naše životní úroveň šla strmě dolů, rodina se ocitla v dluhové pasti.

Abychom se ze všeho vymotali, museli jsme prodat dům, sestěhovat se do jednoho malého bytu, a doufat v přežití. Přežili jsme, jenže dluhy, které nám zůstaly, platíme dodnes. Zdravotně znevýhodněná máma si přivydělává jako šatnářka. Tatínek, kterému je přes osmdesát dochází jako hlídač do jednoho podniku. A já? Věřte nebo ne, ale zkrachovalého mladého podnikatele zpočátku nikde přijmout nechtěli.

Mohlo by Vás zajímat:

Irma (76): Kvůli bratrancově fóbii jsem málem nestihla vlastní svatbu. Načančaná jsem po Praze musela honit taxík

Tehdy mi došlo, že kromě šoférování vlastně nic jiného pořádně neumím a na světě nakonec bylo nečekané řešení. Po absolvování odborného školení jsem se stal, věřte nebo ne, řidičem tramvaje. Je to jiné, než řídit automobil, ale snadno si zvyknete. Do práce nakonec chodím celkem rád, a když už se musím střetnout s nějakým tím bezdomovcem, obvykle se těm lidem snažím po dobrém promluvit do duše.

No, ne vždy to samozřejmě funguje, přiznávám, ale už jednou se mi stalo, že mě jistý člověk na ulici později zastavil s tím, že jsme se kdysi potkali u tramvaje a cosi jsem mu poradil. Že on poslechl a dnes má konečně práci. Byl jsem moc rád! Právě tehdy mi došlo, že i práce řidiče tramvaje může mít hlubší smysl, než jen rozvážet lidi po městě.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Radim (36): V noci jsem omylem nastoupil do tramvaje duchů. Na ty děsivé přízraky nikdy nezapomenu