Facebook
Instagram
Tomáš má svou manželku rád a nevadí mu, že nemá moc velký přehled o světě, politice či kultuře. Problém to je pouze tehdy, když ji vezme na setkání se svými přáteli. Mezi ně totiž nezapadá.
Jsem si plně vědom toho, že nikdo není dokonalý. I já mám spoustu chyb, a proto mi nevadí, že jsem si nevzal „dokonalou ženu“, ať už to znamená cokoli. Klára (32) má spoustu dobrých vlastností a velmi ji miluji. V běžném životě si jejích nedostatků nevšímám, ale jsou situace, kdy pro mě představují opravdový problém. Už nějakou dobu ji neberu na setkání s mými přáteli. Nechci, aby si z ní dělali legraci.
Ona vlastně nic neví
„Překlad téhle knihy mi přišel trochu nešťastný,“ řekl zamyšleně můj kamarád David (35).
„Souhlasím,“ přidal se Petr (34). „Překladatel možná dobře zachytil původní myšlenku, ale něco z atmosféry se vytratilo. Proto raději čtu originály. Kláro, co si o tom myslíš ty?“
„O čem to mluvíte?“ zeptala se.
David jí podal knížku, ale ona se jen podívala na obálku a pokrčila rameny.
„Nevím... Poslední kniha, kterou jsem četla, byly asi Děti z Bullerbynu. Pak už jsem četla jenom obsahy.“
„To je zajímavý přístup,“ zasmál se David.
Nejraději bych se propadl hanbou. Podobných situací bylo tolik, že bych je nespočítal na prstech obou rukou. Kdykoli jsem vzal Kláru na setkání s přáteli, udělala nějaký přešlap. V žádném tématu se neorientovala. Politika, ekonomika, literatura, umělecké filmy, exotická kuchyně – v každé z těchto oblastí tápala nebo nevěděla vůbec nic.
Kamarádi se mi smáli
Nějakou dobu mi bylo jedno, co říkají ostatní. Ale nakonec se jejich narážky staly nesnesitelnými.
„Zvu lidi na sobotní večer ve městě. Jdeš s námi?“ zeptal jsem se jednoho dne Davida.
„Přijde i Klára?“
„Samozřejmě. Nechal bych snad svou ženu doma?“
„Počkej... do soboty jsou ještě tři dny. Do té doby bych se měl stihnout naučit něco o manikúře a umělých nehtech...“ řekl pobaveně.
Nesmáli se jí vždy jen za zády. Někdy si nebrali servítky ani před ní.
„Co to děláš?“ podivila se jednou Davidova manželka, když jsme byli u nich na večeři.
„Co myslíš? Jím rybu,“ odpověděla Klára.
„Zlato, tenhle nůž je na dezert,“ řekla tónem, jako by mluvila s dítětem. „Na rybu se hodí spíš ten, který vypadá jako zaostřená špachtle,“ ukázala jí správný příbor.
„To jsi nevěděla? To jsou přece základní pravidla etikety,“ zasmál se David.
„Základní co?“ Klára se zamračila. Ostatní hosté už neskrývali pobavení.
„Tomáši, při nejbližší příležitosti kup své ženě něco od Špačka,“ pronesl někdo a všichni se zasmáli.
Po téhle večeři jsem usoudil, že bychom spolu neměli chodit do společnosti. Pro nás oba to bylo příliš stresující.
Jsme tak odlišní
Klára není příliš sečtělá žena. Nezná pravidla etikety a má spíše úzké zájmy. Řekněme to na rovinu – žádná salonní dáma z ní není. Nemá vysokoškolské vzdělání a pracuje jako manikérka. Provozuje vlastní nehtové studio a dělá tam všechny ty kosmetické procedury. To je její největší vášeň. O nehtech by mohla mluvit celé hodiny, ale jiná témata jí nic neříkají. Často se ztrácí i v nejjednodušší konverzaci.
Já jsem jejím pravým opakem. Mám doktorát z ekonomie. Pracuji v jednom institutu. Hodně čtu. Zajímám se o světovou ekonomiku a politiku. Baví mě filatelie a numismatika. Miluji sport, zejména veslování. Orientuji se v mnoha tématech a dokážu se přizpůsobit každé společnosti.
Teoreticky jsem si nikdy neměl vzít ženu, která se ode mě tak moc liší. Takové vztahy obvykle nemají slibnou budoucnost. Ale jsme spolu už sedm let. Z toho dva roky jsme manželé. Jsem s ní šťastný a ona se mnou. V našem případě platí rčení, že protiklady se přitahují.
Seznámil jsem se s ní v knihovně. Klára tam tehdy pracovala jako uklízečka. Šel jsem ke stolu s hlavou zabořenou do knihy. Nevšiml jsem si, že prochází přede mnou. Vrazil jsem do ní a ona si bolestivě udeřila ruku o stůl. Když jsem ji potkal znovu na tom samém místě, ještě jednou jsem se jí omluvil. Pozval jsem ji na čaj a ona přijala. A pak už šlo všechno samo.
Nikdy nebudu litovat, že jsem ji požádal o ruku. Přes všechny naše rozdíly jsme sehraný pár a skvěle si rozumíme. Vadí mi jen to, že mě občas ztrapní před mými přáteli. Ale časem jsem přišel na to, že tento problém se dá vyřešit...
Asi mě prokoukla
Přestal jsem ji brát do společnosti, ale nikdy jsem jí neřekl skutečné důvody svého rozhodnutí. Určitě by se necítila dobře, a já nemám srdce ubližovat jí. Kdykoli jdu ven s přáteli, vždycky si vymyslím nějakou výmluvu. Řeknu jí třeba, že jdeme s kluky na ochutnávku whisky, protože vím, že whisky nemá ráda. Nebo že David chce probrat pár témat ze své disertační práce. Nějakou dobu Klára přijímala každou výmluvu bez mrknutí oka, ale poslední dobou asi začala něco tušit.
„Chystáš se ven?“ zeptala se, když jsem si žehlil košili.
„Ano. Jdeme do filharmonie na klavírní recitál.“
„Dej mi půl hodinky, abych se připravila.“
„Zlato, to asi není nejlepší nápad.“
„A proč ne?“
„Klasická hudba tě uspává. Nevzpomínáš si?“
„Slibuji, že tentokrát neusnu...“
„Ale víš... vstupenky bylo potřeba rezervovat předem. Kdybych věděl, že budeš chtít jít, rezervoval bych i pro tebe.“
„Tomáši, řekni mi upřímně. Stydíš se za mě?“ zeptala se najednou.
„Co? Ne! Jak tě to napadlo?“
„Už několik měsíců mě nebereš na setkání se svými přáteli. Možná nejsem tak chytrá jako ty nebo oni, ale dokážu poznat, kdy nestojíš o mou společnost.“
„Zlato, jsi nejchytřejší žena, kterou znám, a já bych ti nikdy nelhal. V poslední době jsme spolu chodili ven méně, ale slibuji, že ti to vynahradím.“
„Slibuješ?“
„Dávám ti své slovo...“
Klára zkrátka začala něco tušit, ale to na věci nic nemění. Stále nechci, aby se setkávala s mými přáteli. Vždy použiju výmluvu, díky které to sama vzdala. Problém je, že mi docházejí nápady. Nechci se vzdát svých přátel. Nevím ale, jak jí to říct, aby jí to neublížilo...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
