Ilse Koch, přezdívaná Čarodějnice z Buchenwaldu, je jednou z nejznámějších dozorkyň z nacistických koncentračních táborů. Stahovala potetované vězně z kůže, ze které si nechala vyrábět pouzdra na manikúru a stínítka na lampy.
Narodila se 22. září 1906 jako Margarete Ilse Köhler v Drážďanech jako dcera továrního předáka a bývalého vojenského velitele. V patnácti letech vystudovala účetnictví, poté pracovala jako účetní. V roce 1932 vstoupila do sílící NSDAP, což mělo na její profesní i soukromý život velký vliv. Nejdříve se roku 1934 prostřednictvím přátel z jednotek SS a SA seznámila s budoucím manželem Karlem Otto Kochem. A za další dva roky změnila také svůj profesní život, když začala pracovat pro stranu.
Lampy z lidské kůže
Roku 1936 se stala dozorkyní v koncentračním táboře Sachsenhausen nedaleko Berlína, kterému velel právě její snoubenec. O rok později ho následovala i do Buchenwaldu, kde společně působili v letech 1937 až 1941. V té době již byli manželé a z Ilse Köhler se stala Ilse Koch.
V Buchenwaldu se měla zapojit do experimentu, při němž si vybírala vězně s tetováním, které se jí líbilo. Tyto vězně nechala zavraždit a stáhnout z kůže. Experiment měl oficiálně i „vědecké“ pozadí v tom, že vězeňský lékař Erich Wagner psal disertační práci na téma vazby tetování a kriminality.
Důvod, proč Ilse tetované kůže chtěla, je strašlivý. Svědectví o tom podal přeživší vězeň Kurt Glass: „Mezi potetovanými muži si vybrala ty, jejichž ornamenty se jí líbily. Z kůže si pak nechala vyrobit stínítka na lampy,“ zaznamenal jeho slova Flint Whitlock ve své knize Buchenwaldské bestie. Ilse měla z lidských kůží rovněž pouzdra na manikúru a kapesní nožík.
Okrádali Říši
Roku 1941 čekalo manžele odloučení. Karl Otto Koch byl převelen do Polska, kde pomáhal zakládat koncentrační a vyhlazovací tábor Majdanek. V srpnu 1943 pak přišel v jejich zvrácených kariérách zvrat. Oba manželé byli zatčeni a obviněni z nezákonného obohacování na Třetí říši, zpronevěry a vražd vězňů, kteří by proti nim mohli svědčit. Kochovi prostě udělali z koncentračního tábora továrnu nejen na smrt, ale i na vlastní zbohatnutí.
Ilse byla v roce 1944 pro nedostatek důkazů propuštěna, její manžel byl odsouzen a 5. dubna 1945 popraven na dvoře tábora, kterému kdysi velel.
Sledovaný proces
Ilse byla 30. června 1945 zatčena Američany v Ludwigsburgu. Její soud získal celosvětovou mediální pozornost, díky čemuž se hlásili další a další svědci jejích zvěrstev. To, že by si nechala vyrábět předměty z lidských kůží, však zuřivě odmítala.
Dne 19. srpna 1947 byla odsouzena na doživotí, nicméně následujícího roku byl rozsudek snížen pro nedostatek důkazů na čtyři roky, z nichž dva již měla za sebou. V lednu 1951 pak definitivně dostala doživotí, její odvolání bylo neúspěšné. Zemřela ve vězení v Aichachu, kde se tři týdny před svými 61. narozeninami oběsila.